Černobylská elektrárna vybuchla přesně před 34 lety, v jejím okolí je stále živo. Můžeš si dokonce adoptovat štěně (Rozhovor)

Už zde bylo nasazeno zhruba 1 000 hasičů. A je to skutečně velmi zvláštní situace. I zde se řeší koronavirus, do toho jsou zde velké požáry a ještě jsme i nedaleko vybuchnuté jaderné elektrárny. Vidím zde paralelu s tím, jak lze situace vypadala v 86. roce během výbuchu. Létají nám nad hlavami vrtulníky, které hasí, přijela sem armáda, hasičské vozy a sanitky, lidé se snaží sehnat si zásoby jídla. Lidé nevědí, jak se mají chránit, riskují své zdraví.

Je to nebezpečné? Četla jsem nějaké zprávy, že se ve vzduchu mohly rozvířit nějaké kontaminované částečky.

Kde hoří, tam je zvýšená hrozba kontaminace prostředí. Rostliny, stromy či jakákoliv zeleň může být kontaminována. Já se jako odborník na radiaci přesně na toto specializuji – kontaminované prostředí bylo i důvodem, proč jsem do Černbyľu vůbec přišel. Studovat, jak ho katastrofa ovlivnila. Radiace zůstala i po 34 letech od výbuchu v zemi skrytá pod rostlinami a stromy. Když se na takovém místě rozhoří, kontaminované částečky se mohou začít uvolňovat a postupně se dostanou do vzduchu. Jelikož jsou těžké, není velká pravděpodobnost, že by je vítr rozfoukal nějak daleko. Nejvíce ohroženi jsou tak lidé z okolí elektrárny a samozřejmě hasiči, kteří se snaží požár uhasit.

Ale při práci v takovém prostředí to není radiace, které se obávám. Samotný boj s ohněm je nebezpečnější. Tento týden jsem strávil celý den u hasičů a jen ten smrad kouře a popela mi způsobil dvoudenní migrénu.

Zmínil jsi i projekt Dogs of Chernobyl, o čem to je?

Vrátím se trochu do minulosti. Poté, co jsem sem přijel několik let po sobě, jsem si všiml, že tato oblast se trápí s různými sociálními otázkami. Kromě toulavých psů nemají vyřešenou ani podporu postižených dětí nebo sirotků, podporu samotných dělníků, kteří žijí v těžkých podmínkách. Tak jsme v roce 2016 založili neziskovou organizaci Clean Futures Fund, která pomáhá právě těmto komunitám.

Po takové katastrofě, jako byla ta v roce 1986, tu zůstalo opravdu hodně zasažených rodin a přestože existovalo několik programů, které jim měly pomoci, nikdy nebyly dostatečně účinné. My se snažíme pomáhat těmto lidem i 30 let po výbuchu, protože ti dělníci stále do elektrárny chodí a pracují tam. Je velmi obtížné pracovat a cítit se bezpečně na takovém místě, když víte, co se tam stalo.

Předtím, než jsem sem přišel, jsem strávil roky studiem černobylské katastrofy, ale ani zdaleka jsem netušil, jak to vypadá ve skutečnosti. Jeden z faktů, které jsem nevěděl, protože nikdo o tom nikdy neinformoval, bylo, že v zóně žije opravdu mnoho toulavých psů. Jsou to divocí psi, o které se nikdo nestará, žijí v lesích a usedlostech v okolí elektrárny.

Tito psi nejsou zdomácnělí, ale přicházejí do kontaktu s lidmi, když vidí, že jim například dávají jídlo. Někteří reagují i ​​na zapískání, takže si dokáží s místními vytvořit vztah, ale není to běžné. Největším nebezpečím je to, že mohou přenášet vzteklinu, zejména některé menší druhy. Já osobně jsem ale takového psa nikdy nepotkal.

Ukrajina kupuje vakcíny proti vzteklině od Ruska, kvůli přetrvávajícímu konfliktu je ale posledních 7 let nemají téměř vůbec k dispozici. A pokud se jednou nakazíte vzteklinou a nedostanete včas léky, je to téměř jistá smrt. Takže je to opravdu problém. A elektrárna nemá zdroje na to, aby tento problém řešila a nemá ani veterináře.

Proto jsme spustili projekt Dogs of Chernobyl, který běží už přibližně čtyři roky. Soustředíme se zejména na očkování a sterilizaci zvířat, dáváme jim jídlo, vodu, zachraňujeme štěňata, dáváme je na adopci, snažíme se zlepšit jejich život co nejvíce se dá.

Kolik psů žije takto v zóně?

Po 4 letech sterilizací a očkováních se nám podařilo trochu snížit počty populace, neboť bez kontroly se rodilo do těchto náročných podmínek opravdu hodně štěňátek. Takže naše poslední odhady jsou, že zde žije asi 600 psů.

Zmínil jsi, že pokud nejsou psi očkovaní, mohou být nebezpeční. Slyšel jsi už o takovém případě? Že by pes někoho pokousal?

Ano, každý rok se objeví nějaké nepříjemné situace, kdy se ten pes například cítí ohrožen, zahnán do kouta, na což samozřejmě reaguje tak, že se snaží lidi odehnat. Většinou se to stává dělníkům, kteří se náhodou dostanou mezi psy, kteří nejsou na lidi zvyklí. Nikdy to ale nebyl žádný vážný problém. Je to přirozený způsob vzájemné interakce mezi lidmi a zvířaty, může se to stát i kdekoli jinde.

Takže lidé by měli být jen opatrnější a pozorní? Aby je například nezkoušeli hladit a podobně?

Většina psů je s lidským kontaktem v pohodě a to je cílem našeho programu – naučit lidi, aby je nedostali do situace, v níž se cítí ohroženi a mohou teoreticky zaútočit. Tehdy budou všichni v pohodě. Musíte myslet na to, že tito psi nejsou domestikovaní. I když vypadají přátelsky a vrtí ocasem, není to znamení, že je můžete chytat. Divocí psi na to nejsou zvyklí. Jsou zvyklí žít svobodně v opravdu extrémních podmínkách, mají silný pud přežití. Takže na toto je třeba myslet a vše bude v pořádku. Já se s nimi setkávám každý den a neměl jsem nikdy žádný problém. Krmím je, honím se s nimi, s některými mám již vybudovaný bližší vztah a mohu je hladit.

Předpokládám, že jsi viděl seriál Chernobyl. Je tam jedna scéna, kdy vojáci musí vystřílet všechny psy v okolí elektrárny. Jak je možné, že se do zóny vrátili?

Oni se pokusili zlikvidovat všechny, ale nepodařilo se to na 100 %. Takže jsou to další generace těch psů, co přežili katastrofu. Nezaznamenali jsme žádnou migraci psů z jiných míst do černobylské zóny. Ti vojáci to vůbec nedělali rádi, nebyl to hon na divoká zvířata. Dostali to příkazem, takže nebyli až tak důslední. Kromě toho, ti psi jsou inteligentní. Když viděli, že jim od těchto lidí hrozí nebezpečí, začali se jim vyhýbat, skrývat se. A také se je nesnažili zabíjet roky, trvalo to jen několik týdnů.

Jsou tito psi zvyklí na určitou úroveň radiace? Protože v černobylské zóně jsou některá místa stále nebezpečná. Můžete kontrolovat, kudy ti psi běhají?

Radiace ve skutečnosti neovlivňuje kvalitu jejich života tak silně, jak bychom si mysleli. Je pravda, že v Černobylu psi nežijí dlouho, ale je to především proto, že žijí v takových drsných podmínkách. Nemají dost potravy, zimy jsou tuhé, nemají pořádně přístřešky a přicházejí také do střetů s vlky. Když jsme s nimi začali pracovat poprvé, dožívali se maximálně 1-2 let. Psa, který měl 4-5 let už nazývali dědečkem. Normálně se přitom psi dožívají i 15 let. Od doby, kdy jsme spustili program Dogs of Chernobyl, vidíme, že psi mají delší a zejména kvalitnější život.

Ale řekněme si, jak radiace ovlivňuje zvířata a lidi. Existuje několik typů vystavení radiaci. První je akutní expozice, tedy vysoká dávka radiace ve velmi krátkém čase. Tu dostali všichni ti lidé v prvních řadách, tedy dělníci, požárníci, kteří hasili. Většina z těchto lidí zemřela do hodiny.

Dnes můžeme pozorovat různé hodnoty radiace napříč zónou samozřejmě nesrovnatelně nižší. Pokud jsou jim lidé vystavováni dlouhodobě, ovlivňuje je to na úrovni DNA, což se může postupně rozvinout až do nádorů a rakoviny. Ale trvá to opravdu dlouho, jako například při kouření. Mohou to být roky či desítky let. U psů není tak šance, že by se u nich rozvinula nějaká nemoc z radiace dříve, než se narodí nový přírůstek. Populace tak zůstává zachována. Nevidíme na nich žádné bezprostřední účinky, nikdy jsem neviděl žádné zmutované psy.

Takže lidé se toho nemusí obávat jako kdysi, že psi mohou přenášet radiaci?

Takové obavy jsou, ale jsou minimální. Psi mohou nějaké částečky roznést na své srsti. Psi, které ale my monitorujeme, jsou všichni čistí, a pokud se vyskytnou nějací noví, lidé z elektrárny je dekontaminují, čili může jít jen o nějaké psy, kteří žijí někde osamotě.

Jak je tedy dokážete rozeznat?

Děláme si pravidelné průzkumy. Měříme úroveň kontaminace u každého psa, o kterém víme. Pokud najdeme nějakého, který není čistý, snažíme se zjistit, kde se nejvíce zdržoval, zda jsou tam nějací další.

Máš nějaké oblíbence?

Mám jich tak mnoho, že si asi neumím vybrat jen jednoho. Záleží na tom, jak dlouho ho znám a odkdy se o něj staráme. První pes, kterého jsem potkal v okolí černobylské elektrárny, stále žije. Jmenuje se Fermium jako ten izotop. Další pes, kterého jsem zachránil, nazýváme Máša. Našel jsem ji ještě jako štěňátko a velmi se podobá na mého psa Dvaa, akorát je bílá. Je opravdu hodně psů, které žijí v okolí elektrárny nebo města Pripjať, se kterými jsem si vybudoval vztah. A když jich máte tolik, je opravdu těžké vybrat toho nejoblíbenějšího. 

Máme jména pro mnohé z nich. Pokud si dělníci například nějakého pojmenovali, necháme mu takové jméno. Jinak je chodím pozorovat, snažím se rozpoznat jejich charakteristické rysy, když mi připomínají nějakou osobnost nebo postavu z knížky či filmu nebo mého známého, dám jim takové jméno.

A na ta jména poslouchají?

Ne, nejsou cvičeni na zavolání. Je to jen taková pomůcka pro mě. Dokáží ale přiběhnout na zapískání nebo jim stačí, když mě jen slyší. Jsou zvyklí na můj hlas, tak přiběhnou pozdravit. Dokonce umí rozeznat naše auto, takže když se blížíme na místo, utíkají za námi.

Znáte lidi, kteří si vzali pejska ze zóny, adoptovali ho?

Samozřejmě, už jsme takto zachránili a darovali asi 50 štěňátek do domovů v USA a Kanadě. Běžně provádíme adopce štěňátek. S dospělými psy je to těžší, protože se už přizpůsobili na ten tvrdý život v zóně. Takže pro ně to, že je vezmeme ze známého prostředí do toho domácího, kde jsou s lidmi, může být více stresující než život v zóně. Proto většinou dáme adoptovat pouze štěňata. Jsou to zdravá, šikovná a inteligentní zvířata, která si zaslouží šanci na lepší život.

 

 

 

View this post on Instagram

 

 

 

A post shared by Lucas Hixson (@thatchernobylguy) on Apr 6, 2017 at 2:29pm PDT

Odkud na takový program berete peníze? Z čeho jim kupujete ty granule?

Dogs of Chernobyl spadá pod naši organizaci Clean Future Fund. Tam máme individuální dárce, kteří podporují například výkrmný program. Máme také virtuální Airbnb zážitek, v jehož rámci se 5 až 6 dní v týdnu mohou lidé zapojit do naší virtuální prohlídky černobylské elektrárny, během níž krmíme i pejsky. Díky darům máme potom za co koupit žrádlo. Tyto virtuální prohlídky jsou velmi populární, většinou jsme kompletně vybookovaní.

Všiml sis většího zájmu o prohlídky poté, co vyšel seriál Chernobyl?

Myslím, že to určitě víc upozornilo na celou katastrofu. Po tom, co lidé viděli epizodu se střílením psů, začali si to googlovat a tak našli i náš program pomoci. Ale pro nás je nejdůležitější, že se zvyšuje povědomí o životě tady, o lidských osudech, o hrozbách. Nemáme žádnou pomoc od státu, fungujeme čistě na darech od lidí, kteří vidí, že naše práce má smysl.

Kde mohou tebe a tvou práci lidé sledovat? Dá se podpořit psí program, případně si adoptovat pejska?

Všechny novinky postuji denně na svůj Instagram That Chernobyl Guy. Nyní píšu hodně o požárech, které nás stále trápí, ale i o psech, které stále chodíme krmit, takže to je asi nejlepší zdroj. Máme i web naší organizace cleanfutures.org, tam si můžete prohlédnout všechny aktivity, které jsme dělali posledních pár let. Rovněž máme i facebookové stránky Clean Future Fund a Dogs of Chernobyl.