Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Barbora Fialová prozradila, jak se stala tváří u Gucciho, co si myslí o kontroverzním záříjovém vydání časopisu Vogue nebo také jaká úskalí skýtá modeling.
Barbora Fialová začala s modelingem teprve před dvěma lety, kdy se zúčastnila soutěže Pure Model 2018. Ačkoliv nevyhrála, samotná účast v soutěži ji mnohé naučila, otevřela jí dveře do světa modelingu a pomohla jí odstartovat hvězdnou kariéru. Krátce nato se stala tváří pro celosvětovou kampaň módní italské značky Gucci a její fotky se již šestkrát objevily v luxusním magazínu Vogue.
Báro, přibliž našim čtenářům svůj příběh. Jak ses dostala k modelingu?
K modelingu jsem se dostala tak, že mě oslovila scoutka na Instagramu a jen pár dní poté jsem šla na svůj první casting. Vybrali mě vlastně hned, dvě hodiny po něm mi volali, že mě berou a tři měsíce nato odstartovala soutěž Pure Model 2018, kam jsem se přihlásila. No a tak to všechno začalo.
Tvoje kariéra stále vzkvétá. V září ses dokonce objevila v editorialu měsíčníku Vogue. Vidíš nějaký rozdíl v přístupu u zahraničních prací a zakázek v Česku?
Je to neuvěřitelný rozdíl. Ať už po finanční stránce, tak to výsledné focení je také diametrálně odlišné. V Česku se občas stane, že nám klienti nezajistí ani kafe, oběd, nic, a já si pak musím během focení skočit do nějaké kavárny a za svoje peníze si něco koupit. To by se v zahraničí nikdy nestalo, jsou větší profesionálové. Tam ani neexistuje placení formou barteru, jako u nás v Česku a já to moc nepodporuju.
Zdroj: VOGUE/Michal Pudelka
Za ten průser může spíš vedení, které necitlivě zpracovalo tohle téma.
Zmíněné vydání se stalo velmi kontroverzním. Tématem zářijového Vogue měla být naděje a titulka hlásá heslo we should all be activist. Číslo věnované udržitelné módě a aktivismu bohužel postrádá slibovanou individuálnost a diverzitu. Co si o tom myslíš?
Já jsem se koukala i na ten rozhovor s módním návrhářem Jiřím Kalfařem, jak o tom mluvil pro DVTV, a souhlasím skoro se vším, co řekl. Jediné, s čím nesouhlasím, je to, že by za to měly být lynčovány modelky. Za ten průser může spíš vedení, které necitlivě zpracovalo tohle téma. Asi si na tom nedalo záležet, to číslo celkově moc nedávalo smysl. Když jsem listovala tím časopisem, neviděla jsem tam žádnou smysluplnou myšlenku. To, že žena oblečená od hlavy až k patě má také právo být aktivistka? To je úplně zbytečná informace. Co má čtenář s takovou informací dělat?
Ale fotky mi přijdou skvělé, Michal Pudelka je úžasný fotograf, to bez debaty. Jen to téma je takové nešťastné. Navíc já mám chatu tři kilometry od toho lesa, kde se fotilo, a sama moc dobře vím, že půlka toho lesa se opravdu musela vykácet kvůli napadení kůrovcem. Takže zpracování tématu je nesmysl, ale fotky jsou parádní. My modelky s tím opravdu nemáme nic společného, dovezli nás na místo, připravili vše pro focení, dali nám do ruky cedule a šlo se fotit. Jasně, ty cedule we should all be acitivist mě docela trkly do hlavy, mohla jsme se ozvat, ale ani mě v tu chvíli nenapadlo, že ta možnost tady je.
Andrea Běhounková, šéfredaktorka časopisu Vogue prohlásila, že „se snažila nacastovat modelku romského nebo vietnamského původu, ale bohužel v České republice neexistují. Nebo existují, ale ne s kreditem a zkušeností, které potřebujeme.“ Souhlasíš s tímto tvrzením? Nebo ses na pracích setkala s opakem?
Naprosto s ní souhlasím. To focení je opravu náročné a není čas, museli jsme během dvou dnů nafotit dvacet stran. V Česku opravdu není žádná romská topmodelka nebo modelka se zkušenostmi a bez nich by to focení prostě trvalo dvakrát delší dobu. Tým by na ni musel dávat pozor, muselo by se stále hlídat, jestli se správně tváří, jestli cítí ten vibe stejně jako ostatní holky. A taková modelka tady prostě není. S tím lynčem, který na Vogue právě probíhá, prostě nesouhlasím. Vzít nezkušenou modelku by znamenalo, že se ten editorial bude fotit mnohem delší dobu, stálo by to o mnoho víc peněz, času a úsilí celého týmu.
Zajímáš se ty sama o ekologii? Co konkrétně děláš pro lepší stav naší planety?
Snažím se tak nějak přirozeně neplýtvat, ale úplně bych to nenazvala zájmem o ekologii. Snažím se dělat takové maličkosti, jako že zbytečně nepoužívám plastové lahve na vodu, třídím odpad, ale víc aktivní bohužel nejsem.
Myslíš, že právě účast v soutěži Pure Model 2018 ti pomohla dostat se tam, kde jsi dnes?
Určitě, nejvíc znalostí jsem nabrala během prvních dvou týdnů. Pure Model Management nám zprostředkovalo různé workshopy, naučili nás správně chodit, jak se chovat na castinzích, co od světa modelingu můžeme čekat a vše potřebné.
Je modeling něco, co jsi chtěla vždy dělat? Nebo jaké bylo tvoje vysněné povolání?
Řekla bych že ano, módou jsem posedlá už od nějakých dvanácti let. Pořád jsem koukala na různé přehlídky, na prezentované oblečení, dokonce jsem v té době měla už i své oblíbené designery. Ale je pravda, že jsem se vždy viděla na té druhé, kreativní straně toho procesu. Nikdy mě nenapadlo že bych mohla být modelka a měla jsem v plánu oblečení spíše tvořit.
Tvořit? Věnuješ se navrhování oblečení?
Ano, už vlastně tři roky studuji oděv na UMPRUMce.
Tvůj vzhled rozhodně není běžný (v dobrém slova smyslu). Trpěla jsi někdy kvůli své atypičnosti?
Samozřejmě, právě proto jsem se nikdy necítila na to, že bych mohla být modelkou. Vůbec mě to nenapadlo a když jsem byla oslovena scoutkou, tak jsem byla přesvědčena o tom, že se jedná o nějaký blbý vtip. Na základní škole jsem dost trpěla, ale to asi každý, kdo svým vzhledem trochu vybočuje.
Zdroj: Martin Řezáč
Jak ses s tím vypořádávala? A co bys poradila dalším mladým dívkám, které se potýkají s něčím podobným?
Já jsem se hodně uzavřela sama do sebe, pořád jsem něco četla, knihy jsem úplně hltala. Což bylo na jednu stranu super, protože mi to dalo hodně do budoucna a díky tomu jsem pak šla i na gymnázium. Je těžké radit, jak se s tím vypořádat, ono v té situaci se nic moc nedá dělat. I rodičům to tenkrát přišlo jako malichernost, že se mi spolužáci smějí. Děti umí být hodné zlé.
Vím, že ses stala celosvětovou tváří pro kampaň Gucci. Je to něco, co považuješ za svůj životní úspěch?
Ano, je to něco, na co jsem zatím nejvíc hrdá. To byl masakr, získat tu práci. A když se doslechnu, že někdo za mými zády říká, že jsem to dostala zadarmo, tak mi to přijde strašně nefér. Opravdu jsem si to vydřela.
Každý den pak nějaké holky vypadly, připadala jsem si jako v nějaké reality show.
Jak sis tu zakázku vydřela?
Ten casting byl úplně děsivý. Měl několik kol a to finální probíhalo celý týden v Římě, kde jsme od rána do večera pořád chodily před porotu. Ta si nás vybírala podle chůze, small talku, toho, jak nám sedí Gucci modely a navržený make-up pro show. Každý den pak nějaké holky vypadly, připadala jsem si jako v nějaké reality show.
Když jsi tu práci dostala, bála ses po tak náročném castingu práce s Gucci týmem? Jak se s nimi pracovalo?
Nebála jsem se vůbec, dva lidi z týmu jsem znala již z londýnského fashion weeku. Pracovat s nimi bylo úplně úžasné, hned od začátku na mě byli všichni hrozně milí. Cítila jsem se tam fakt dobře, všichni byli velmi profesionální a bylo vidět, že je ta práce strašně baví.
Zdroj: PURE MODEL Management/Gucci
Platí to samé i pro ostatní modelky? Jsou přátelské, nebo mezi vámi panuje konkurenční boj?
Jsme spíše kamarádky, všechny holky jsou rády, že tam jsou a že vůbec můžou něco takového dělat. Ačkoliv některé topmodelky nejsou úplně friendly, jsou hrdé, že chodí ty velké show a moc se nebaví s ostatními, ale to jsou výjimky.
Má modeling i nějakou temnou stránku?
Tak určitě má, deset castingů denně během Fashion Weeku, to je fakt vražedný. Taky je náročné být několik měsíců bez rodiny a bez přátel. Taková nejhorší část dne je, když se unavená po celém dnu práce vrátím na malinký apartmán, kde je dalších šest holek jiných národností. Často si nesedneme, ostatní národnosti drží spolu, koukají spolu na filmy, pouští nahlas hudbu, a to je v situaci, kdy chce člověk spát a chybí mu rodina, opravdu náročné.
Pro Vivienne Westwood, Zandru Rhodes, což je taky taková punkerka z Londýna. Spíš jsem dělala pro velké magazíny, třeba pro Vogue jsem fotila hned šestkrát, což mi přijde super.
Byly všechny tyto spolupráce příjemné, nebo ses naopak někdy potýkala s nepříjemným chováním ostatních?
Většinou jsou hrozně příjemné, jenom občas mám problém s tím konkrétním focením. Třeba s opakujícím se nápadem na focení, kdy se fotograf tváří jako když objevil Ameriku, ale zároveň mu k tomu samozřejmě nemůžu nic říct, protože od toho tam nejsem. Naštěstí jsem se nikde ve světě nesetkala s tím, že by mě někdo do něčeho tlačil, byl na mě nepříjemný, měl rasistické připomínky nebo tak něco.
To velmi ráda slyším. Na první pohled se zdá, že je ten svět modelingu takový trochu povrchní…
Právě! Je mi jasné že někde se povrchně opravdu chovají, ale já s tím naštěstí nemám žádnou zkušenost, nikdy se mi nic takového nestalo.
Máš nějakého vysněného návrháře, pro kterého bys chtěla jednou pracovat?
Strašně ráda bych šla show pro Ricka Owense. Už jsem u něj jednou byla na castingu a dokonce jsem se dostala do dalšího kola. Takže teď už jen musím vyčkat, než otevřou hranice a třeba to jednou dopadne.
Jak vůbec pandemie koronaviru ovlivnila modelingový průmysl? Cestuješ stále do zahraničí, nebo se pracovní nabídky stáhly pouze na český trh?
Ten vliv je tam hrozně velký, celý Fashion Week musel změnit svůj koncept. Dřív měla každá značka svůj vlastní tým, od modelek až po make-up artistky. Zatímco teď konkrétně v Miláně jsou nová pravidla, kdy bude jeden balíček holek, které odchodí všechny přehlídky daného dne. Takže je i menší šance dostat se mezi ty vybrané. Klienti se také hodně bojí holek z Evropy. Nemůžu jet ani do Paříže, protože mají svých modelek dost a vlastně všechny trhy se stáhly samy do sebe.
Když to slyšel táta, nechtěl tomu věřit a řekl, že rozhodně nikam nepojedu, protože si hned vzpomněl na všechny ty filmy a zprávy, kdy holky jezdí do zahraničí jako prostitutky.
V kolika letech jsi poprvé odjela do zahraničí a jak se s tím vypořádávala tvoje rodina?
To mi bylo čerstvých sedmnáct let, bylo to do Milána, hned tři dny potom, co jsem přišla do agentury. Zavolali mi, že mě Gucci chce a musela jsem hned odjet. Když to slyšel táta, nechtěl tomu věřit a řekl, že rozhodně nikam nepojedu, protože si hned vzpomněl na všechny ty filmy a zprávy, kdy holky jezdí do zahraničí jako prostitutky. Mamka mu to naštěstí trochu vysvětlila a nakonec jsem mohla odjet. Ale jako já je na jednu stranu chápu, kdybych měla dítě, tak bych ho asi v sedmnácti samotné do zahraničí neposlala. Takže je vlastně i trochu obdivuju.
Jaká země tě nejvíce zaujala? A je nějaká, která tě naopak nechala chladnou?
Itálie! Díky Gucci jsem objevila Řím, Milano, Florencii, Benátky a Veronu. Strašně se mi líbí ten jejich způsob života, takový pauzoidní. Hodně mi k srdci přirostl i Londýn, tam si dokážu představit žít. Naopak mě nenadchl Madrid, ten byl takový špinavý a všude to smrdělo trávou.
A co pro tebe vlastně móda jako taková znamená?
Já v tom žiju každý den, takže pro mě to znamená celý svět. Momentálně se i připravuju na přijímačky, pracuji na svém portfoliu, takže módě teď věnuji veškerý můj čas.
Kde nakupuješ kousky, které nosíš? Nebo nosíš jenom vlastní návrhy?
Občas nosím vlastní, hodně experimentuji, ale nejvíc nosím věci ze second handu. Můj nejlepší kamarád tráví v sekáčích asi každý den a vlastně mě obléká on. Nosí mi různé vintage věci, fakt krásné kousky. Já sama jsem si už hodně dlouho nic nekoupila a když ano, tak to bylo v COSu.
Zdroj: Lucie Kryštofová
Co je nejdražším kouskem ve tvém šatníku?
Šaty Gucci a kabelka Gucci. Dostala jsem to od maminky k narozeninám.
Jaký je tvůj názor na módu, kterou vídáš v českých ulicích?
Každý ať se obléká podle toho, co se mu líbí, podle svých finančních možností a pokud se v tom cítí dobře, tak je to jeho věc. Někdy na ty outfity v ulicích sice není hezký pohled, ale je to každého věc. Jediný kousek, proti kterému fakt protestuju, jsou teplákové soupravy.
Souhlasím, vždy mi to připomene ten film Protivný sprostý holky, kde to jedna z maminek nosila. A je něco, co bys chtěla vzkázat potenciálním začínajícím modelkám?
Ať se nebojí, ať se nebojí být kreativní a projevit se na focení či na castingu. A také ať nemají obavy z toho říct svůj názor, když se jim něco nelíbí. Ať do toho jdou po hlavě a to hlavní – ať si to užijí, protože modeling je super!
