Každý Čech to zná; není nic lepšího, než dojíst vepřové se zelím, zalít to jedním vychlazeným, a po chvilce to dát znovu. Přesně takový pocit dostaneš z poslechu nové desky Jamese Colea G.O.A.T. Tento nášup je příjemným pokračováním letošní desky M.R.D., v níž Koule předvedl, že i když flausí pivní mozol na maximum, na majku je stále ve formě. Což jsme chtěli slyšet.
Nemůžeme ale lhát, dvou desek za rok jsme se trochu obávali. Daniel Ďurech se jako sólo artist k takovému počinu nikdy neodvážil, rok 2020 je ale sám o sobě challenge, jak už se několikrát ukázalo. Pro umělce obzvlášť. Česká rapová scéna zažívá s druhou koronavirovou vlnou otřesy, jejichž tlaková vlna tvoří zkraty v mikrofonech a děsivě se zahryzává do hrdel (ne)vystupujících.
Není tedy překvapením, že umělci, ať už se jedná o rapery nebo třeba herce, mají spoustu času alespoň zkusit zvrátit nepříznivý osud letošního roku, hlavně co se peněžních zisků týče. Cole to udělal po svém; zavřel se do studia, a udělal desku, kterou rozdělil na dvě části.
Vždycky jsem měl fakin flavour,
až na tu dobu, kdy jsem neměl žádnej flavour,
nevěděl jsem, jak mám ten záhon zalejvat,
musel jsem vymyslet svý moves, jak se hejbat.
Správně, M.R.D., stejně jako G.O.A.T. nepovažujeme jako dva projekty, nýbrž jeden. A dokazuje to nejen nálada, která na obou deskách vládne, ale i Coleovo zm**ství v textech, jemuž sice není na „novém albu“ nic moc přidáno, nicméně na něm ani nepolevil.
M.R.D. dostal o stopu víc než Kozička, nicméně první a poslední vstup desky číslo jedna je Intro a Outro. Dostáváme tedy prakticky stejnou dávku v obou směrech. Dávku čeho, ptáš se? James Cole přináší na talíř průměrného českého fanouška, jenž trendy tráví obvykle pomalu, konzistentní dávku floutkovských řádků už 20 let, jimiž by už do roku 2004 společně s Toxxxem sjížděl vrcholky hitparád, kdyby to tu nefungovalo tak, jak funguje.
Alert v podobě ohrané desky nebo kolovrátku zde však neplatí. V tracích s průměrnou stopáží lehce přes tři a půl minuty se dočkáme třech hlavních atributů českého žití, kterého není nikdy dost. K tomu přidává svůj dirty sound velice vkusně Risto Sokolovski, jehož Dědkovská nátura k půlce Supercrooo prostě ladí.
Ať už tedy čecháčství, zm**ství nebo otcovství, všechno se zhmotnilo do lyriky nových stop. Nemůžeme tedy mluvit o koncepční desce v takovém smyslu, pokud chceme, aby nám utvářela nějaký kompletní příběh; storytelingu se přesto dočkáváme v každém z výstupů. Cítíme z nich fresh air zatuchlých putyk, zvratky pod stolem nebo hospodskou rvačku. Existuje ale i druhá stránka mince, jejímž pré je vizionářství, dospělost a jakýsi respekt ke starším.
Jste fakin toys, Hasbro,
hoří ti k**va, tak to has, bro,
jsem fakin tlustej, subwoofer,
jsem fakin Zedníček, já zavřu kufr.
Z každé Coleovy sloky se dozvíš, že je OG, že bys s ním měl komunikovat až v momentě, kdy budeš mít 20 let na majku za opaskem, nebo že je fotr rapu. To samé lze slyšet i v hospodě, když si parta tatíků po práci přijde na náves na nějaké to orosené. Je to nuda? Asi dokážeme pochopit, že tě to v obou případech může vytáčet, nezapomeň ale, že Don Koulion je pořád, jak se správně říká, „ve styllu“. Pusť si Halinu, nestagnuje. Kdyby to tak bylo, s Toxxxem by už nejspíš nic nenahráli.
Otcovství však Cole podstoupil i v tom pravém slova smyslu. Přijal roli opravdového otce své dcery, zvládl také přerod ze syna do otce rapu, a začal vychovávat. Zatímco ale někteří narození dříve od svého mentorství upustili, James Cole je stále ready obhospodařovat nový sound. V uplém triku s pupkem, dalším znakem zfotrovatění, máme dokonalý obrázek.
Tracklist:
1. Král Flow
2. Bowie
3. Halina (ft. Hugo Toxxx)
4. Lalala (ft. PTK)
5. MVP
6. Marek Eben (ft. Robin Zoot)
7. Václav Havel
8. Nezachrání Tě Nic
9. Starej Labelní Fotr
10. Money Friendly (ft. ICY L)
11. Miyazaki Flow
(Album bylo produkováno dvojicí James Cole a Risto)
To zm**ství, o kterém byla řeč, se zatím nijak neměnilo. Koule dává, jak nikdy, tudíž jako vždycky. Některé věci jsou holt konzistentní a moc se nemění. Mění se však jména, která se dokáží této role obdobně zhostit. Padawan Robin Zoot měl na tracku Marek Eben o prdění a kralování obrovský přehled, a ani PTK v tracku Lalala se neztratil, přestože to byl asi nejslabší track z alba.
Podělit bychom se měli také o dojmy z nejzm**štějšího tracku Václav Havel, v němž by se Dan rád dobral porozumění mezi ním a svými fanoušky poté, co jim otevře své srdce.
Bože, přál bych si víc jatek,
přál bych si hovězí hlavu ke Dni matek,
zvíře si nezaslouží rakev,
zvíře, fuck off.
A když se bude mluvit o čecháčství, všem po vydání videoklipu Money Friendly musí být jasno, o čem bude řeč. Je to dokonalá symbióza jako Tomáš Babula a dvanáct dvanáctek. Přestože se jedná o featuring se sudetským Němcem ICY L, hranice nemohou rozdělit to, co máme společné. Pivo, děvky a prachy.
Pánové se na nejlepším tracku alba oddávají opojné příliš fly flow, během níž se hlavní protagonista přiznává k tomu, že byl hejtr a v jisté životní etapě také „zakyslej zm*d, blbej zm*d, zneuznanej zm*d, rozmazlenej zm*d a tupej zm*d.“ Podobné pokání není na desce ojedinělé, tak snad mu to fanoušci odpustí.
No a ICY L je ledovej. Odmítá pětitisícovky s mužem a dává průchod svým sexuálním touhám, když říká, že si přeje, aby měla Ema Destinová na dvoutisícové bankovce větší výstřih. Pak by totiž mohl nad penězi masturbovat. Své dílo by pak následně distribuoval dále mezi místní obyvatelstvo, aby jistý nešťastník následně „šňupal jeho děti.“ Geniální.
Načež se blížíme ke konci projektu, který ale končí až nečekaně náhle. Miyazaki flow, jak zní název poslední písničky, je ale pouhým slabým odvarem zbytku celé desky. Při prvním poslechu ve smyčce jsme mu nevěnovali pozornost, přičemž až po půl druhé minutě jsme si všimli, že nám přehrávač pouští Danův song právě z alba M.R.D. Ta konexe je tam očividná.
Toto dávkování je ale super, nejen pro rok 2020. Fanoušek se nažere a interpret zůstane celý. Oba projekty mají své, působí jakž takž celistvě, ale až dohromady dají celistvý obraz. Obraz o tom, jak si člověk zas**e na gaučí a polije se pivem. Konečně si ale odpovězme na základní otázku: Opravdu se jedná o to nejlepší, co nám může James Cole nabídnout? Upřímně doufáme, že ne.
I když neustále slýcháme o starém fotrovi, který vyučuje, nejedná se o nijak přelomovou desku. Brandýský rodák je bezpochyby ve formě, ale best of the best si představujeme opravdu jinak. Za solidní výkon si Koule zaslouží 7,5/10, už teď ale dychtivě očekáváme další projekt, v němž se teprve ukáže, kdo je tady šéf. Letošní rok totiž viděl už lepší desky, a to dokonce i na naší scéně.
