Na stole je další deska. Kdyby byl hiphop hrán v rádiích, Brno by po tomto releasu určitě atakovalo nejvyšší příčky hitparád. Důvod je jednoduchý: se svým debutem přichází Khal Drogo a President of Sexico Stein27, německy Stein Siebenundzwanzig.
Nejdříve vizuál. Jakmile se ti dostane do rukou přebal, všimneš si vkusného coveru Radima Zbořila, který, když otočíš, odkryje tracklist. Na něm najdeš 14 stop, v nichž figurují poměrně překvapivá jména. Z divize Mike Roft Records, brněnských Rychlých kluků, kam Stein patří, na něm najdeš pouze KOJOa, Fadexe a mistra zvuku D.Kopa. Lyrické vstupy dalších brněnských interpretů se do výběru nevešly.
Osiřelé volné sloky si nicméně osvojili jiní lyričtí mistři. Kdo jiný než sudetská legenda ICY L by měla hostovat na tracku, který nese název Polkneš patu. Zážitek už i bez poslechu slibuje také hostovačka člena labelu Milion+ Hasana, a o výstupu Václava Roučka v singlu Naděje jsme si už mohli obrázek udělat společně s 2 miliony streamujícími fanoušky na Spotify a 3 miliony zhlédnutími videoklipu na YouTube.
Avšak přestože mohou čísla hovořit jedním způsobem, realita někdy hovoří jinak. Nejen o oblíbenosti tracků, ale také o jejich charakteru. Vstup do ušních bubínků jsme očekávali stejně melancholický, jakými byly i jeho předvoje. Světe div se, dostali jsme agresivní punch.
Navazuje na něj textem, jenž provede posluchače cestou bolesti, jíž si raper vybral, aby mohl dělat to, co dělá dnes. Zazní zmínka o sebeobětování, o změně chování jeho okolí. Dokonce se pouští do jistých předem neurčených lokálních interpretů, kteří si svého porůznu získaného statutu neváží. Opovrhují jejich vztahy s fanoušky, načež se Stein staví do role fanouškovského advokáta, kterému nevadí, že jej jeho názory dostanou mimo český rapový rybníček. No fear.
Nakonec vážný refrén Descentu akcentuje Ascent, v němž se D.Kop s Fadexem dost vyřádili. Věru perný začátek.
Už ve čtvrté stopě ale přichází velice příjemné překvapení a podle nás i vrchol celého alba. High kick do dutiny ústní, asi takhle vzniklo spojení Polkneš patu, disponuje zblázněnou kytarovou smyčkou, připomínající Jojiho šílené instrumentální smyčky, jako například v tracku Zombie od Higher Brothers. Do ní suverénně zapadl nejznámější Sudetoněmec na scéně ICY L s nejlepší slokou na albu. A tady, alespoň ze Steinovy strany, rap na chvíli končí.
Mrdnu sebou na stagei jak pán, hm, Steinuju! Nevolejte sanitku, bratři mě možná seberou. Cestou do Prahy mě vyhodí někde u plotu, DVOJLITRBOYZZ neřeší nic, banda k**otů!
Odteď se totiž se Steinem vydáváme na melancholický výlet do područí pravděpodobně brněnských barů a putyk, v nichž se dějí čtyři základní události: berou se zakázané substance, performuje sexuální akt, dvěma (či více) milencům se láme srdce, nebo z těch výše zmíněných věcí halucinujeme. Motiv je uniformní stejně jako výsledná performance, což je v konečném důsledku ke škodě.
Nejde však o pasáž bez světlých momentů. Prvním z nich je vibe, který se dá krájet například v písni Paradox, jehož jemný, ale zároveň intenzivní refrén je opravdu bubínku lahodící. Song Bratislava zase fanouškům odhaluje skutečnost, že Stein27 nepotřebuje rap k tomu, aby zazářil. Jedná se o čistě popovou záležitost, v níž si telnický matador plave jako ryba ve vodě. Překvápko? Spíš ne.
S poslední čtveřicí se ale zase vracíme do agitačních hiphopových vln, v nichž se zase opírá o špatný příklad motivace žáků, která se jim dostává od pracovníků v českém školství, ale i k burcování vlastních posluchačů, když je ujišťuje, že se dá zvládnout sebevětší problém.
Už od Posledního tagu, v němž posluchači vysvětluje význam brněnské trasy na pravidelné lince Hlavní nádraží – Janáčkovo divadlo – Perpetuum – Tabarin a Kahly jako „pohřebiště zmeškaných hovorů od rodičů.“ Ten, kdo zažil pořádný noční tah po brněnských hospodách a nonstopech, chápe.
Stále jsem si to všechno neodpustil, mohl jsem pár lidí zachránit. Teď potkávám matky kamarádů z téhle party a vidím jim bolest v očích, protože to, co mají doma, dávno není jejich syn.
Píseň se ale opírá o závažnější problém. V momentě, kdy mladý dospívající člověk má jen trochu peněz a chuť, dokáže si se svou partou pořídit všechna lákadla noci. Nejedná se však pouze o alkohol, což může klidně vygradovat odvozem rychlé záchranné služby nebo, v tom lepším případě, již výše zmíněným Posledním tagem. Stvrzením, že se po posledním tripu, stejně jako Stein, vzdávám „veškerého svinstva“ už nadobro .
Podobné zpovědi se dočkáme, pomineme-li na chvost zařazený track Pegas, jenž má světové parametry a neměl by být opomenut, ve stopě číslo 13 nesoucí název alba. Jak už bylo uvedeno, celá sloka se českému školství věnuje v tuzemském rapu velice vzácně, Stein však věnoval svým kantorům řádky bez skrupulí.
Po několikanásobném poslechu se člověk nemůže zbavit pocitu, že mladému interpretovi někdo ve škole hodně křivdil. Z osobní zkušenosti může každý z nás ukázat minimálně na jednoho člověka z okolí, komu bylo jistým způsobem ve vzdělávacím zařízení ukřivděno. Spousta empatických posluchačů určitě chová ke svým bývalým učitelům podobný vztah. Volá proto po reformě, ke které to Česko má, se svým přístupem ke školství, ještě dlouhou míli.
Odložíme-li však školu stanou, track má ještě jednu vlastnost. Rekapituluje všechny Steinovy pády, do kterých posluchače zasvětil během celé desky, a vybízí je, aby mu ukázali ty jejich.
Ať už to byl „pád“, v němž zanechal svého studia a obětoval minimálně titul, aby byl tam, kde je. Nebo ten, v němž se zpovídá ze své minulosti a ukazuje lidem, se kterými se stýkal, že už to není jako dřív. Konzumace drog, která mu dokáže navodit zajímavý euforický stav, jenž se nejlépe prožije na parketu nebo během sexu, ale i depresi a úzkost, kterou dokáže ukončit jen podpis na zdi klubového záchodku.
Svou rozpravu ukončuje bojem proti válkám, nesnášenlivosti ras, homofobii a nenávistí obecně. Proto track Suicide Squad, i přes opravdu kvalitní zpracování, svým sdělením působí spíše jako pouhý bonus.
Konceptuálně se proto, ač to možná zprvu nevypadá, jedná o poměrně dobře zvládnutou desku. Podtrhnout svůj umělecký úspěch tím, že v debutu sečte všechno, co pro to musel obětovat, není nic lehkého. Kvalita produkce je vzhledem k tomu, jaký monopol si D.Kop na Moravě uzmul, bezkonkurenční. Hluchá místa ale v jistých aspektech najdeme.
Začali bychom délkou některých tracků, jejichž sdělení je mnohem kratší, než by byla bývala jejich požadovaná stopáž. Rozumíme tomu, že některé fráze mají potenciál být několikrát opakovány, avšak v některých částech to bylo už příliš. Druhá věc, která na to navazuje, jsou samotné interpretovy lyrics. Stein27 je bůh vibeu, v čem ale dostal feeling přidáno, tam se ubralo na textu a frázování.
Hůře mohou noví posluchači reagovat také na raperovo samotné vyznění. Uprostřed alba se můžeme prakticky utopit v nářku, což nás moc nemotivuje si vyslechnout jeho druhou půli. Neboj, je nám jasné, že kdyby bylo Steinovo album veselé a energické, něco by bylo špatně. Častější změna ale neuškodí.
Všechno to jsou ale výhrady, se kterými se dá dobře pracovat. Stein ukazuje, že má nakročeno k zářné budoucnosti nehledě na čísla, kterých dosahuje už nyní. Album má potenciál nejen pobavit, ale i poučit. Pořád je to ale pouhá první vlaštovka, která to musí u moře otočit a vrátit se silnější a vyspělejší. Na to se budeme těšit, zatím ale hodnotíme 6,5/10.
