Nahá holčička z Vietnamu a souboj s AIDS. 10 fotografických momentů, které stojí za to

Augustovi a Irmě se v roce 1936 narodila první dcera Ingrid, a tak měli rodiče důvod navíc, aby se pokusili dostat pryč z nacistického Německa. V roce 1937 je ale zadrželi na hranicích s Dánskem a dostali se do problémů se zákonem. Pro nedostatek důkazů ale odešli bez trestu.

I když dvojici propustili, August a Irma nadále udržovali vztah, kvůli čemuž Augusta Landmessera poslali v roce 1939 na dva roky do vězení. Se svou milovanou se už od té doby nikdy neviděl. Irmu vzali do vězení ve Fuhlsbüttelu, kde porodila druhou dceru Irene. Obě děti později skončily u pěstounů.

Irma pravděpodobně zemřela v roce 1942 v Bernburg Euthanasia Centre. August se dostal ven z vězení v roce 1941, ale padl během bojů v roce 1944. Irene, jedna z jejich dcer, vydala v roce 1996 knihu o životě jejích rodičů s názvem A family torn apart by „Rassenschande“: Political persecutionis in the Third Reich.

Sebeupálení mnicha vedlo k pádu vlády (1963)

Jednání buddhistického mnicha Thich Quảng Đứce nám může připomenout Jana Palacha, který se upálil na protest proti komunistickému režimu. Thich Quảng Đức z Vietnamu už nedokázal dále sledovat, jak je buddhismus utlačovaný na úkor křesťanství.

Vláda prezidenta Ngo Dinh Diema, která netolerovala náboženskou rovnost, vedla k buddhistickému protestu. Jejich shromáždění ukončily vládní jednotky střelbou, při které bylo zabito 9 lidí, informuje All that’s interesting. Mnich Thich Quảng Đức chtěl na krutovládu prezidenta poukázat tím, že ze sebe udělá mučedníka. Ve spolupráci s dalšími dvěma mnichy na sebe tedy v roce 1963 na rušném náměstí vylil benzín a zapálil se.

Svědci této hrozivé události popisovali, že mnich během toho, jak pomalu ohořívalo jeho maso, nevydal ani hlásku. Fotograf Malcolm Browne, který tento akt zachytil, proto ani nedokázal určit, kdy mnich vlastně zemřel. Ve svém dopise, který mnich napsal před sebevraždou, požádal prezidenta Ngo Dinh Diema, aby ve státě zavedl náboženskou rovnost.

Mnichova smrt vedla k postupnému pádu režimu, proti kterému se postavil generál Duong Van Minh podporovaný USA. Prezidenta Diema ještě v témže roce zastřelili. Malcolm Browne za svou fotografii získal v roce 1964 Pullitzerovu cenu.

Setiny před střelbou (1963)

Lee Harvey Oswald v roce 1963 údajně zastřelil prezidenta USA Johna F. Kennedyho, přičemž krátce na to vzal život jednomu policejnímu důstojníkovi. Ještě předtím, než o jeho vině rozhodl soud, „vzal spravedlnost do vlastních rukou“ muž jménem Jack Ruby.

Ten zkřížil prezidentovu vrahovi cestu při převozu do vazby a do Lee Harveyho Oswalda vpálil kulku. Momenty před výstřelem stihl vyfotografovat Robert Jackson, který za fotku získal v roce 1964 Pullitzerovu cenu. Popravu Lee Harveyho Oswalda natočilo i několik televizizních stanic.

Doporučeno

Dvojice ruských „potomků medvěda“: Otec se upil k smrti, jeho syn patřil mezi nejbohatší vystupující 26. září 2020 v 9:02

Jak píše Brittanica, Ruby sice tvrdil, že jednal samostatně, ale existují teorie, podle nichž měl Oswalda zavraždit proto, aby ho navždy umlčel a „pravda“ se nedostala mezi lidi. Podle slov Jacka Rubyho ale nešlo o žádné spiknutí a nechtěl nikoho umlčet. Tvrdil, že jeho čin měl být „aktem patriotismu“, uvádí portál History. Při čekání na rozsudek zemřel na rakovinu.

Vyšetřování Warrenovy komise z roku 1964 přineslo výsledek, podle kterého atentát na Johna F. Kennedyho neměl znaky rozsáhlého spiknutí. Sněmovna reprezentantů ale v roce 1978 uvedla, že Kennedyho „pravděpodobně zavraždili v důsledku spiknutí“. O tom, jak to ve skutečnosti bylo, se polemizuje do dnešního dne.

Když astronauti ve vesmíru poprvé vyfotografovali Zemi (1968)

Rok 1969 se do dějin lidstva zapsal prvním vstupem člověka na povrch Měsíce, při kterém Neil Armstrong pronesl: „Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo.“ Ještě před tímto úspěchem posádky Apollo 11 se astronautům z Apolla 8 podařilo jako prvním lidem vyfotografovat z vesmíru Zemi, píše Business Insider.

Jejich známá fotografie nese název Earthrise. Fotograf Galen Rowell označil Earthrise za „nejvlivnější environmentální fotografii, jaká kdy vznikla“. K zachycení tohoto famózního momentu se přitom astronauti dostali pouze náhodou. Při čtvrtém průletu mise kolem Měsíce jejich kosmická loď změnila svou oběžnou dráhu, kvůli čemuž se dostali do pozice, ve které získali vynikající výhled na Zem.

Z přeletu vznikly i černobílé fotografie, ale William Anders měl jako jediný v rukou fotoaparát, který dokázal zachytit barevné fotografie. Legendární fotografie se proto připisuje právě jemu.

Napalm Girl (1972)

Fotografie Nicka Uta z roku 1972 zachycující nahou holčičku prchající před hrůzami vietnamské války, za kterou získal Pullitzerovu cenu, patří jednoznačně mezi světově nejznámější snímky. Počátkem 70. let pocítila teprve 9letá Kim Phuc destrukční sílu napalmu. 

„Na mém těle jsem uviděla oheň a moje oblečení prostě shořelo,“ popisovala v dospělosti vzpomínky na děsivý zážitek pro NPR. Kvůli značné bolesti ztratila holčička krátce na to vědomí, a proto ji vzal fotograf Nick Ut do nemocnice. Lékaři jí nedávali velké šance, přesto přežila.

Po silném zážitku se z Kim Phuc a Nicka Uta stali doživotní přátelé. 57letá Kim Phuc je v současnosti vdaná za manžela, s nímž má dvě děti. Pro The Wall Street Journal popsala, jak se po válce ve Vietnamu musela léčit nejen po fyzické stránce, ale také duševní. V tomto ohledu jí podle vlastních slov měla pomoci hlavně křesťanská víra, na kterou konvertovala.

Pád z 15 metrů přežila jen jedna (1975)

Stanley Forman z Boston Herald American vyfotografoval 22. července 1975 19letou Dyanu Bryant a její 2letou kmotřenku Tiaru Jones, které spadly následkem požáru z hroutícího se balkonu. Záchranná akce přitom mohla téměř dopadnout úspěchem. Hasiči se připravovali na to, že obě ženy dostanou na zem živé a zdravé.

Podle Rare Historical Photos k nim šplhal jeden z hasičů jménem Robert O'Neil, ale když se dostal nahoru, konstrukce balkonu neočekávaně polevila. V daném okamžiku již hasiči nedokázali promptně zareagovat a sám O'Neil se pouze na poslední chvíli stihl zachytit jednou rukou o žebřík.

Diana naneštěstí pád z asi 15metrové výšky nepřežila, ale její neteř, která na ni dopadla, se jako zázrakem zachránila. Rok na to získal Stanley Forman za svou fotografii s názvem Fire on Marlborough Street Pullitzerovu cenu.

John Lennon a jeho vrah hodiny před střelbou (1980)

Paul Goresh zachytil v roce 1980 zpočátku relativně obyčejný moment, během kterého John Lennon podepisuje neznámému fanouškovi svoje album Double Fantasy. V daném okamžiku neměl Paul Goresh jak vědět, že na fotografii zvěčnil slavného hudebníka s jeho budoucím vrahem Markem Chapmanem.

Ten měl podle svého tvrzení během dané chvíle u sebe přichystanou zbraň, ale neodvážil se ji použít. Poctivě tedy čekal, dokud mu jeho hvězda, kterou miloval i nenáviděl, nepodepíše hudební album. Lennon s partnerkou Yoko Ono následně odjel limuzínou do nahrávacího studia a večer se vrátil zpět ke svému bytu. Na místě stále čekal Mark Chapman, který se odhodlával k tomu, že Lennona zabije.

Čas si zatím krátil čtením své oblíbené knihy Kdo chytá v žitě od Jeroma D. Salingera. Po druhém příchodu Johna Lennona už Chapman neváhal a do jeho těla vpálil 4 kulky. Z místa činu se ale nepokoušel uprchnout. Klidně pokračoval v rozečtené knize a čekal na příchod policie, uvádí The Brittanica. Později tvrdil, že trpěl nutkavými myšlenkami na to, že zabije Johna Lennona a jiné slavné osobnosti.

Původně muzikanta z Beatles sice miloval, ale když přešel na křesťanskou víru, naštvalo ho tvrzení Lennona, že Beatles jsou populárnější než Ježíš. Později přiznal, že vraždou Johna Lennona se chtěl „stát někým“, uvádí BBC. Mark Chapman je odsouzen na doživotí, soud jedenáctkrát zamítl jeho žádost o podmínečné propuštění. 

Lidská tvář AIDS (1989)

Rakovina je zabiják. AIDS je zabiják. To víme přece všichni, no ne? Teoretická vědomost je ovšem jedna věc, ale přímá zkušenost s pacientem v posledním stádiu člověku změní pohled na život. Každý, kdo měl mezi blízkou rodinou a přáteli osobu s rakovinou nebo AIDS, a viděl ji v jejích posledních dnech a týdnech před smrtí, mi dá za pravdu.

Najdou se ale mnozí lidé, kteří s něčím takovým naštěstí zkušenost nemají. Nicméně existují fotografie, které poukazují na momenty před smrtí v nepřikrášlené formě, a tak se o nich tímto způsobem může dozvědět každý. Příkladem je i známá fotka homosexuálního aktivisty Davida Kirbyho, který si přál umřít v kruhu své rodiny.

Doporučeno

Prý ovládají světovou ekonomiku a financují každou válku. Rothschildové ovšem skrývají mnohem méně senzační rodinnou historii 22. září 2020 v 10:34

Fotografce Therese Frari povolil, aby jeho poslední chvíle s blízkými zvěčnila na fotografii. Chtěl totiž dosáhnout, aby oběti AIDS nebyly dehumanizovány a vnímány jako obyčejná statistika. Magazín Life fotografii umírajícího Davida Kirbyho popisuje jako „záběr, který změnil tvář HIV/AIDS“. Fotografie se nakonec dostala do každého koutu světa a podle slov Davidova otce to bylo přesně to, co jeho syn chtěl.

Při vylodění v Normandii ho téměř zabil, později
se stali přáteli (2004)

Tato fotografie patří mezi relativně novější, je stará pouze 16 let. Ve skutečnosti se ale pojí s mimořádným příběhem z dob druhé světové války. Na záběru z roku 2004 můžeš vpravo vidět usmívajícího se staříka Heinricha Severloha. Ten během vylodění na pláži Omaha 6. června 1944 kulometem MG 42 během asi 9 hodin zastřelil a zranil zhruba 1 000 amerických vojáků, píše Medium (v počtu obětí/zraněných se historici rozcházejí, jisté ale je, že jich bylo hodně).

Za tuto masovou popravu si vysloužil hrozivou přezdívku Beast from Omaha Beach (Bestie z pláže Omaha). Později řekl, že se nacházel v jakémsi bojovém transu a při pomyšlení na to, co udělal, se mu chce zvracet, uvádí The Scotsman. Mezi ty, které zranil, patřil i muž vlevo — bývalý americký voják David Silva, kterého Heinrich zasáhl třemi ranami. Heinrichovi bylo tehdy 21 let, Davidovi 19.

V 60. letech si Heinrich přečetl knihu The Longest Day, v níž narazil na Davida Silvu, jednoho z přeživších Američanů, a tak jej podle Historic Photographs kontaktoval. Navzdory skutečnosti, že proti sobě v druhé světové válce bojovali na život a na smrt, a Heinrich mohl Davida při vylodění zabít, se z nich stali přátelé.

Jejich symbolické setkání po 60 letech od vylodění na pláži Omaha můžeš vidět na výše přiložené fotografii či na konci dokumentu Invasion in der Normandie — Die Todfeinde von Omaha Beach. I když David Heinrichovi odpustil, někdejší voják nacistického Německa celý život pociťoval za smrt množství amerických vojáků výčitky.