Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Zeptali jsme se LGBTQ + lidí na jejich největší mentální výzvy.
Letošek ani minulý rok určitě nepatří k období duševního klidu a pohody. Lidé ztráceli své blízké, báli se o život a žili pod neustálým tlakem pandemie. Ještě horší časy pak zažívali LGBTQ+ lidé. Podle studie Trevor Project je mezi LGBTQ+ lidmi sice všeobecně větší klid na duši, avšak ještě stále existuje mnoho výzev, se kterými se musí v životě potýkat.
Výzkum, kterého se účastnilo na 35 000 LGBTQ+ lidí mezi 13–24 lety, poukázal na řadu problémů v oblasti diskriminace, mentálního zdraví i na to, jaký je přímý dopad pandemie nemoci Covid–19 na tyto lidi.
I my jsme se ptali LGBTQ+ lidí, co pro ně představuje největší výzvy a jak správně je podporovat. Nejdříve se ale podívej na klíčová zjištění průzkumu Trevor Project.
Minulý rok o sebevraždě přemýšlelo 42 % dotazovaných. Polovina z nich přitom patřila k mladým trans a nebinárním lidem.
Pouze 1 ze 3 mladých LGBTQ+ lidí shledává svůj domov jako bezpečné místo, kde se nemusí bát projevit.
Avšak i mimo své blízké okolí se často setkávají s diskriminací. Podle výzkumu má tuto negativní zkušenost 75 % zúčastněných.
Zajímavý je pak vliv sociálních médií, který se projevuje u všech střídavě jak pozitivně (o pozitivní vlivech sítí hovořilo 96 % zúčastněných), tak i negativně (negativní vlivy sociálních médií popisovalo 88 % zúčastněných).
„Nejdůležitější je svěřit se, je jedno jestli kamarádovi nebo třeba babičce.“
I v České republice prochází mladí LGBTQ+ lidé rozličnými mentálními výzvami. Je důležité si uvědomit, že každý jedinec prochází jiným životem, vyrůstá v jiném prostředí a má různé predispozice, s nimiž se narodí.
Zeptali jsme se nebinární*ho Marana*y a gayů Ondřeje a Marka na to, jaké jsou největší výzvy LGBTQ+ lidí u nás a jak se většinová společnost může k menšinám chovat.
Homofobie a transfobie je u nás hluboko zakořeněná, i když je schovaná
Nebinární Marian*a jako největší výzvu vnímá strach o přijetí. Důležitý je pro něj*i alespoň základní respekt a férové chování.
Co vnímáš jako největší výzvy LGBTQ+ lidí u nás?
Myslím, že je to boj o přijetí. Neustálý strach o to, jestli v novém prostředí budu moct být sám sebou a nebudu se muset přetvařovat, jen abych se dočkal základního lidského respektu.
Jak může okolí tyto lidi podporovat?
Určitě se v první řadě ozvat, pokud někdo ve vašem okolí LGBTQ+ lidi uráží nebo stereotypyzuje, zastat se nás když je s námi jednáno neférově a to hlavně v případech, kdy u toho nikdo LGBTQ+ není, aby se sám za sebe postavil.
Jak se nejlépe popasovat s coming outem?
To je asi hodně individuální. Já se nejdřív „vyoutoval” jen několika málo lidem, kterým maximálně věřím a díky jejich podpoře a přijetí jsem pak měla odvahu a otevřela jsem se i širší skupině přátel. Doma ale třeba zatím necítím dost bezpečné prostředí na to, abych se rodičům svěřil...
Vyvíjí se u nás postoj k LGBTQ+ lidem k lepšímu? Jak bys ji zhodnotil*a?
Myslím, že společnost se hodně otevírá a jsem za to moc rád. Ale minimálně moje generace pořád vyrůstala z většiny v rodinách s hluboko zakořeněnou homofobií a transfobií (byť často schovávanou za „ať si každej dělá co chce, ale já to nepotřebuju vidět”) takže je velice často největší výzvou přijetí své vlastní sexuální nebo genderové identity.
Podle Marka je nejdůležitější nešířit jakýkoliv hate
Marek vnímá významný posun v nahlížení na LGBTQ+ komunitu. Stále ho však trápí předsudky, které se týkají promiskuity a cizoložství.
Jaké jsou největší výzvy LGBTQ+ osob u nás?
Jsem sice gay, ale nejsem zrovna člen LGBTQ+ komunity, co by se družil s někým jen protože je taky queer. Tím pádem se mi to těžko soudí, ale z mého osobního pohledu to je překonání předsudků ohledně promiskuity a cizoložství. Ať už jsi hetero nebo gay, spíš bude záležet na tvojí osobnosti a ne na orientaci a podle toho taky žiješ svůj partnerský život. A takový malý poznatek, co sleduju, že ti hetero kluci, co jsou absolutně out of your league si myslí, že po nich jdeš jen, protože jsi na kluky.
Jak je může okolí podporovat?
Řídím se zásadou nešířit zbytečný hate a to jakýkoliv. Když každý nechá žít každého svůj život a nebude řešit, jestli to je správně nebo ne, tak se nám bude líp žít všem.
Jak se nejlépe popasovat s coming outem?
Coming out by měl přijít ve správný čas. Doporučil bych se svěřit první někomu, komu věřím nejvíc. Je jedno, jestli to je spolužák, máma, nejlepší kámoš a nebo babička. Musí to být někdo od koho získáš podporu. Následně je to už mnohem snažší. V naší společnosti je ještě stále nutné coming out dělat skoro při každém novém setkání. Nejlepší pro popasování se s celým tím divadlem kolem je nedělat z toho show. Věc jako je přítel a nebo příběh, kde zmiňuješ něco s gay tematikou brát jako fakt.
Vyvíjí se u nás postoj k LGBTQ+ lidem k lepšímu? Jak bys ji zhodnotil?
Ano, určitě jí vnímám víc pozitivně. Myslím, že být gay je v rámci mé sociální bubliny vnímané jako standard nebo věc nad kterou se téměř nikdo nepozastaví. V čase festivalu je to téma, které je zneužívané buď pro populistické kecy a nebo naopak pro nahnání bodů za šíření nenávisti.
Vždy nám bude někdo sympatický a někdo méně. Není to ale důvod k cílené nenávisti
Coming out byl pro něj strašákem po většinu života
Ondřej Refresheru odpovídal podobně jako Marek. Nejvícw mu vadí stereotypy a předsudky, které se týkají duševních chorob, promiskuity, nebo třeba pedofilie.
Jaké jsou největší výzvy LGBTQ+ lidí u nás?
Jako největší výzvu vidím změnu vnímání non-LGBTQ+ lidí vůči LGBTQ+ komunitě. Pokud se v široké společnosti řekne „gay“, „queer“, „trans“, celé řadě lidí okamžitě naskočí předsudky ohledně duševních chorob, vysoké promiskuity, pedofilie atd. Nikdo z těchto lidí ale neřeší zastoupení těchto věcí v non-LGBTQ+ komunitě, protože je mají automaticky spojeny pouze s LGBTQ+ komunitou. Setkáváme se s tím zejména u starších generací našich babiček/dědečků, mnohdy ale také u rodičů. Další výzvou je bezpochyby přístup rodičů LGBTQ+ lidí ve spojitosti s coming-outem.
Jak je může okolí podporovat?
Za mě primárně asi přesvědčením „žít a nechat žít“ – to je něco, čím se například řídím i já osobně ve vztahu k jiným osobám. Vždy nám bude někdo méně sympatický a naopak, není to ale důvod k cílené nenávisti, zpravidla je toto takové pěkné zrcadlo naší mysli – „Proč by mi mělo vadit něco, co se mně vlastně vůbec netýká?“
Podporu vnímám také jako samotný přístup např. přátel, kolegů, příbuzných – dávajete svým LGBTQ+ známým najevo, že pro vás skutečností, že jsou součástí LGBTQ+ komunity, neztratili na hodnotě, repsektujte je jako osobnosti. Mnohdy je největší podporou to, že člověka vnímáte ze širšího spektra, např. jako profesionála v jeho povolání, šikovného sportovce, skvělého kamaráda a ne nutně jako někoho, u něj když se řekne jeho jméno, naskočí vám v hlavě okamžitě vlaječka – „jo, Petr, ten gay“ apod.
Jak se nejlépe popasovat s coming outem?
Tohle je zajímavá otázka, pro každého jinak obtížná. Pro mě byl coming out celoživotním strašákem, který mi 24/7 naháněl hrůzu po poměrně značnou část života. Nejdůležitější je dát si čas, čas na porozumění sám sobě, svým potřebám, uvědomění si toho, kdo jsem. Mnou osvědčený způsob je „vyoutovat se“ primárně lidem, které dobře známe a oni nás, lidem, se kterými si vzájemně věříme. Potom je to snazší. LGBTQ+ lidé se často dostávají do situací, kdy je např. ve společnosti nutné uvést věci na pravou míru – díky sociálním konstruktům, jako jsou například běžné otázky, např. při seznamování s novými kolegy, lidmi obecně. Př.: „A co nějaká manželka, děti?“ - Pokud tuto na první pohled neškodnou otázku dostane např. gay, je jasné, že na ní odpoví buď neurčitě, a nebo na rovinu, aby se příště této situaci vyhnul. Tím se pro něj coming out stává spíše častou událostí než něčím výjimečným. Ten „první“ by za mě měl ale proběhnout s někým, komu opravdu věříme a cítíme, že nás neodsoudí a podpoří viz podpora.
Vyvíjí se u nás postoj k LGBTQ+ lidem k lepšímu? Jak bys situaci zhodnotil?
Situaci vnímám pozitivně jako „vyoutovaný“ gay, kdy je mi v tuhle chvíli jedno, kdo si co myslí, protože každý, u koho mi záleží na tom, aby o tom věděl, to již ví. Záleží samozřejmě i na tom, v jaké společnosti se člověk pohybuje. V rámci svého blízkého okolí jsem naprosto v pohodě s tím, kdo jsem. Stále se ale trochu držím zpátky např. pohybuji-li se v neznámé, čistě heterosexuální společnosti, kdy třeba nevím, jací ti lidé jsou, jak toto téma vnímají. Čas v tomto případě vždycky napoví. Souvisí to samozřejmě i s otázkou č. 1 a výzvami, kterým jako LGBTQ komunita čelíme. Věřím, že pokud by obecně nedocházelo např. k fyzickým napadením a jinému typu násilí vůči LGBTQ osobám, nebo se nepořádaly setkání anti-LGBTQ skupin, které svými aktivitami vlastně vůbec nic nedokazují (např. aktivity extrémistických skupin – pálení duhových vlajek v rámci PRIDE akcí celosvětově, zmíněné násilí), LGBTQ lidé by se cítili v pohodě i v širším měřítku.
Jako shrnutí se hodí napsat, že sebepřijetí je obrovskou výzvou pro lidi napříč menšinami, o to spíše pokud cítí jakýkoliv tlak i ve svém nejbližším okolí. Respekt a odstranění nenávisti v komunikaci je zásadní. A nezáleží na tom, jestli komunikujeme s homosexuály, trans lidmi, nebinárními lidmi, nebo s pohlavím, které nemusíme znát.