Hlas anorexie ke mně mluví každý den. Někdy se mu dokáži postavit, ale jindy mě zlomí, říká spisovatelka Sára Báchorová (Rozhovor)

Sára Báchorová se s poruchami příjmu potravy potýkala již od svých třinácti let. V jednu dobu vážila jen okolo 40 kilogramů. Na své cestě k sebelásce napsala knihu An(n)a, kde popsala vše, co zažívala. Od pocitu, že jí žaludek tleská za hlad, až po krutou nadvládu hlasu anorexie. Letos uplynuly dva roky od chvíle, kdy s poruchami příjmu potravy začala bojovat. Co jí na cestě pomohlo? Jak se píše kniha, která otvírá staré rány? A jaký je klíč ke štěstí?

V květnu uplynuly dva roky od začátku vaší léčby, jak se cítíte?

Bylo to jako na horské dráze. Když mě po měsíci pustili z nemocnice, začala jsem pracovat na vydání knihy. Když se pak čekalo na tiskárnu, knížka mě začala házet zpátky do mých 13 let, kdy jsem problémy začala mít. Tyhle nálady jsem pak léčila tím, že jsem chodila na brigádu, kde jsem se unavila, ale nemusela jsem řešit knihu. Do toho mi ještě přišla maturita, přes kterou jsem také hodně zhubla, i když jsem normálně jedla.

Muselo být těžké na knize takhle pracovat.

Bylo to opravdu náročné, ale stále jsem myslela na to, že třeba má slova někomu pomohou. To mě hnalo dál. Když se An(n)a. vydala, začala jsem mít pochyby, nepřipadala jsem si dost hubená na to, abych mohla být autorkou knihy o anorexii. Šlo to se mnou pak hodně dolů, poté nahoru, dolů a zase nahoru, ale dala jsem se do kupy.

Četla jste v poslední době An(n)u? Napsala byste ji znovu?

Hodně jsem se bála si ji znovu přečíst. Začala jsem ji psát v 15, během let hodně upravila a finální verzi jsem pak přečetla před dvěma lety při korektuře. Kniha prošla spoustou změn, s paní redaktorkou jsme si ji vyměnily snad sedmkrát. Takže jsem pak chtěla vědět, co tam z té původní verze vlastně zůstalo. K poslednímu čtení jsem se dostala až letos v červenci.

Ráda bych řekla, že jsou hlasy nadobro pryč, ale takto nemoc nefunguje. Mluvím s An(n)ou každý den. Když jsem se léčila, věděla jsem, že se nemoc jednou vrátí.

Jak jste se cítila?

Byla jsem překvapená. Mile. Jsem perfekcionista a mnohdy jsem na sebe příliš přísná. Bála jsem se, že kniha bude jednoduše hrozná, co řeknu na vlastní styl psaní. Také jsem měla obavy, že budu chtít přepsat každou větu. Přeci jen jsem první verzi napsala v rané pubertě a od té doby jsem se, snad, posunula. Po přečtení se mi ale ulevilo. Je zvláštní to takto říct, ale líbila se mi.

Takže byste ji znovu napsala? Představuje pro vás An(n)a spíš zadostiučinění, nebo jizvu, na kterou byste chtěla zapomenout?

Asi ani jedno. An(n)u beru jako své dítě. Asi to tak má každý, kdo má povolání, kde něco tvoří. Je to část mě. 

Vedle toho, že je to vaše dítě, je An(n)a, tedy anorexie, také hlas, který k vám neustále promlouval, poroučel vám a shazoval vás. Kdy jste ji slyšela naposledy?

Ráda bych řekla, že jsou nadobro pryč, ale takto nemoc nefunguje. Mluvím s ní každý den. Když jsem se léčila, věděla jsem, že se nemoc jednou vrátí. Myslím si, že je důležité počítat i s možným relapsem, nemít jen růžové brýle. Někdy jsou PPP velmi hlasité, jindy jsou jejich hlasy jen takové tiché ozvěny.