Ne, není to únava, kterou o víkendu „dospíš“, ani stres, který dokážeš docela rychle identifikovat.
I ty jsi už zřejmě minimálně jednou slyšel nebo četl „pohádkové příběhy“ o vrcholových manažerech, ajťácích nebo úspěšných podnikatelích, kteří vyhořeli, dali výpověď a vydali se na roční roadtrip po Bali, případně si založili vlastní pojízdnou kavárnu nebo odešli žít na farmu pěstovat zeleninu .
Takové „romantizované“ příběhy se ale týkají jen velmi malého procenta lidí. Skutečná „nefiltrovaná“ realita syndromu vyhoření hovoří o emoční vyčerpanosti, osamělosti, frustraci či dlouhotrvajících zdravotních problémech. O to horší je, že ideálem dnešní společnosti je „lidský stroj“, který odchází z office dávno po západu slunce, je vždy k dispozici a osobní záležitosti odsouvá stranou.
Během pandemických home office se riziko vyhoření ještě zvýšilo. Lidé neměli oddělený pracovní a soukromý život a nadřízení očekávali, že jejich zaměstnanci budou nonstop k dispozici — alespoň digitálně. Podle portálu Economist se průměrný počet odpracovaných hodin v roce 2020 zvýšil dokonce o polovinu.
Nejdříve si zvykneš, pak vyhoříš
Na základě studie americké analytické firmy Gallup zažívá vyhoření až dvě třetiny lidí. Ta však byla postavena na subjektivních pocitech lidí a mnozí si vyhoření zaměňují s vyčerpáním. Co tedy vyhoření skutečně znamená?
Tento článek se zaměřoval na depresi, její (i méně známé) spouštěče a efektivní způsoby, jak se z ní vyprostit.
V tomto článku jsme psali o panických atacích a o tom, jak jim předcházet.
V tomto článku jsme psali o tom, jak vypadá sezení u psychologa, jak si ho vybrat a kdy za ním zajít.
Vyhoření není únava, kterou o víkendu „dospíš“. Není to ani stres — tedy jednorázová záležitost, kterou dokážeš snadno identifikovat. K vyhoření se postupně dopracuješ.
Na začátku si ho ani nevšimneš, protože se tvé tělo adaptuje na zátěž. Tvá regenerační schopnost se ovšem časem snižuje. Najednou nezvládáš úplné maličkosti, které ti předtím nedělaly problém. Do práce (nebo školy) chodíš s nechutí, jsi frustrovaný, podrážděný, cynický a vůbec netušíš, jak se z těchto pocitů vyprostit.
„Člověk v pokročilejším stádiu vyhoření pociťuje beznaděj, emocionální vyčerpanost, podrážděnost, ztrácí odvahu, schopnost myslet objektivně a riskovat. Pesimistický pohled na život může vyústit až do ztráty osobní identity a sebeúcty,“ říká psycholožka. Takto „vyhořelý“ člověk nakonec začne unikat do samoty a přicházet o mezilidské vztahy. Konečné stavy vyhoření proto v určitých ohledech připomínají depresi.
- nedokončování nebo oddalování pracovních povinností
- vyhýbání se povinnostem
- chybovost v práci
- přehnané emoční reakce
- bolesti jednotlivých částí těla (hlavy, zad)
- únava
- bagatelizování problémů, případně jejich kompenzace alkoholem a jinými látkami
- hledání vnějších podnětů, které překryjí aktuálnost problému
Pozor na přehnané nadšení
Vyhoření se nespojuje s konkrétními profesemi, ale spíše s určitými faktory, jako jsou časový tlak, stres, málo uznání, neefektivní „copingové“ strategie, špatné pracovní podmínky a, samozřejmě, nezdravý životní styl. Jde o velmi individuální záležitost. Zatímco u jedné osoby je stejná zátěž jen mírná, u jiné může být destruktivní.
Podle Evy Šulekové se riziko vyhoření zvyšuje zejména u lidí, kteří mají nízkou sebehodnotu, ale nejsou si toho vědomi. U nich je totiž vyšší předpoklad, že budou úzkostnější, a tedy budou selhávat při vyšších nárocích nebo přeceňovat své schopnosti. Můžeš být ten nejúspěšnější člověk na světě a stále mít pocit, že neděláš dost.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Z čeho se skládá 5 stádií vyhoření a jak zjistit, ve kterém stádiu se nacházíš.
- Jak mohou přehnané prvotní nadšení v nové práci vést k vyhoření.
- Proč si člověk s vyhořením může myslet, že mu lidé chtějí ublížit.
- Jakou roli hraje při workoholismu nízká sebeúcta.
- Do jakého věku zažije většina lidí vyhoření.
- Co dělat, když začínáš pociťovat frustraci, chronickou únavu a do práce (nebo školy) chodíš s nechutí.
