Vyhoření není „medaile cti“. Dovolená ti nepomůže, způsobit ho může i vnitřní nejistota nebo přehnané nadšení

„Jeden můj klient se skoro rozvedl, protože si myslel, že mu jeho žena vědomě emočně ubližuje. Nedokázal posoudit skutečnost a reálnost situace, že vyhořel. Ukázalo se, že se za tímto přeceňováním a nesprávným způsobem vyhodnocování situací skrývalo trauma z dětství, pocit nedostatečnosti a nízká sebehodnota,“ říká Eva Šuleková.

Při vyhoření totiž člověk ztrácí určitou míru objektivního úsudku a schopnost posoudit situaci z různých úhlů pohledu. „Když jsi fyzicky a psychicky vyčerpaný, jde racionalita do pozadí. Člověk, který má navíc nevyřešené emoční traumata či bolesti z minulosti, posuzuje realitu prostřednictvím těchto zkušeností,“ vysvětluje stav klienta odbornice.

K syndromu vyhoření může vést i na první pohled zdánlivě neškodný počáteční entuziasmus — například po nástupu do nové práce. Výstižně to shrnul v podcastu Zdravé reči odborník na behaviorální vědy Ján Uring:

„První měsíce v práci nám lidé dávají různé nálepky. Pokud dovolíme, aby nám dali nálepku nevyčerpatelného člověka, filantropa a týmového hráče, jen těžko čtvrtý měsíc řekneme ne — a to i přesto, že nemůžeme nebo nechceme.“ Obrovské nadšení může rychle vystřídat ztráta jakéhokoli zájmu o danou práci či činnost. V souvislosti s tím se často říká: „Kdo nehoří, nevyhoří.“

Pozor si je třeba dát i na nerealistická očekávání — od nadřízených i od sebe. Pokud se snažíš naplnit něco, co je nad tvé fyzické či mentální síly, nebo je toho příliš mnoho, směřuješ přímou čarou k vyhoření. A to nemluvíme o soukromém životě, který také není vždy procházka růžovým sadem — práce může být dokonce podle některých výzkumů méně stresující než soukromý život. Nad pracovními povinnostmi máme totiž často větší kontrolu než nad běžnými situacemi doma.

I student může vyhořet

Známým mýtem je, že vyhořet může jen byznysmen po dvaceti letech kariéry. To ovšem není pravda. Přestože WHO syndrom vyhoření definuje jako „nezvládnutý chronický stres na pracovišti“, podle některých odborníků ho mohou zažít i studenti či dokonce matka na mateřské. Podle studie univerzity Winona State se s ním většina lidí potká do svého 32. roku života.

„Měla jsem klientku, která musela ze zdravotních důvodů přerušit studium. Zjistila, že způsob, jakým vedla svůj studijní život, byl nezdravý. Celé zkouškové období spala tři hodiny denně a nevycházela pomalu ani z domu,“ vzpomíná psycholožka Eva Šuleková.

„Měla pocit, že učivo musí kompletně znát. Čím byla blíže k termínu nástupu, tím větší napětí a odpor pociťovala. Takto to šlo zhruba šest semestrů, až ji to přivedlo k život ohrožujícím zdravotním problémům, které přetrvávají dodnes.“

Co dělat, když už směřuješ k vyhoření?

Psycholožka Eva Šuleková radí, že prvořadé je uvědomit si a přijmout aktuální stav. „Následně je třeba pracovat na identifikaci „spouštěčů“, které jsou příčinou vyhoření. Často jsou to například zmíněné pocity nedostatečnosti, nízká sebeúcta a sebehodnota,“ vysvětluje.

Člověk ho však sám identifikovat nedokáže, proto je nejlepší spolupráce se psychoterapeutem či psychologem. To, že změníš práci nebo se odstěhuješ na Bali, nemusí vždy pomoci. „Pokud budeš problém vždy hledat v konkrétní práci a ne ve svém nastavení, může se stát, že budeš v budoucnu opakovat tytéž chyby,“ upozorňuje.

Podobnou radu má pro „vyhořelé“ i vědecký časopis Harvard Business Review, podle kterého je důležité si uvědomit, proč pracuješ nad rámec svých možností. Je to proto, že tě tvá práce baví, nebo pro status či peníze? Pokud patříš do druhé skupiny lidí, podle studií je vyšší šance, že budeš zdravotní problémy (způsobené přepracováním) ignorovat. 

Při lehčích stavech si můžeš samozřejmě pomoci i sám. Pokud jsi dlouhodobě nastaven na výkon, po vyhoření platí podle psycholožky zásada, se kterou se možná hned neztotožníš, a to: „méně je více“. Znamená to ubrat z práce a povinností a na druhé straně si dopřát více relaxace, spánku, výživné stravy, přiměřeného pohybu a času stráveného s blízkými.

Pouze potřeby těla ale nestačí — pozornost je třeba věnovat i duši. Podle portálu Big Self School by sis měl položit otázku „jak chci strávit zbytek svého života?“ Právě vyhoření ti ji někdy pomůže zodpovědět. Při něm si totiž uvědomíš, jak ho strávit nechceš. Pomůže ti to nejen identifikovat své skutečné potřeby, ale v konečném důsledku i žít naplňující život.