Psycholožka: Někteří moji klienti berou traumatizující situace jako zcela běžné věci. „Jen jsem občas dostal na zadek,“ říkají

Jednoduše řečeno, pokud pociťuješ stavy beznaděje či lítosti, neciť se „vadný“. Namísto toho se zeptej sám sebe, co tomuto stavu nebo pocitům předcházelo. Jak říká Marci: „Všechno trápení se dá změnit, jen potřebuješ sám sobě porozumět.“

Když nic necítíš, chráníš se

Při depresi rozlišují psychologové to, zda ji vyvolalo dřívější trauma z minulosti, které v sobě člověk nezpracoval a možná ho v sobě dlouhodobě nosí, může být dokonce rodové nebo konkrétní, nebo zda ho způsobila nedávná událost. S traumatem, které způsobilo depresi i Michaele, je to mnohem náročnější. Zejména pokud ho zažiješ už jako malé dítě.

„Když se rodiče nevěnují svému dítěti dostatečně nebo jej emočně zanedbávají, či dokonce zneužívají, musí si s mnoha těžkými emocemi poradit samo. Dítě, které ještě nemá zralou nervovou soustavu, ale neumí dostatečně dobře zvládat svému věku nepřiměřenou zátěž nebo velkou míru bolesti. Tak vzniká trauma,“ vysvětluje psycholožka.

Pokud jsi nucen žít v domácnosti, kde se stále křičí a tříska dveřmi, nechceš prožívat strach nebo bolest každý den. Tehdy se často stává, že se „odpojíš“ od dané situace a svých emocí. Utečeš „z těla do hlavy“, neboť nechceš cítit tu bolest — to je obranný mechanismus, který ti pomáhá přežít. Lidé s problematickou minulostí dokáží podle Marci žít jen z rozumu — jsou často velmi racionální a hodně přemýšlejí nebo propadají závislostem, sebepoškozování nebo jiným problémům s chováním a náladou.

„Nejsou plně spojení se svým citovým prožíváním, tedy se svým tělem, kde emoce jsou, a bohužel se tedy neumí opřít o svůj nejdůležitější „životní kompas“. Tak mohou dělat nesprávná rozhodnutí a nenacházet naplnění, neboť vše se snaží vyřešit přes hlavu.“  Při kterékoliv dysfunkci se je třeba ptát, jaké funkci slouží/sloužila. Například „odpojení“ od emocí člověka dlouhé období chránilo před bolestí.

Často se stává, že člověk ani neví, že mu depresi způsobily vytěsněné pocity nebo události z minulosti. „Někteří moji klienti berou traumatizující situace jako zcela běžné věci. Řeknou mi: Vyrůstala jsem úplně normálně, pouze jsem sem tam dostala na zadek, vždyť každý rodič na své dítě občas zakřičí. To je často velká bagatelizace. Ale oni tu bolest nechtějí cítit, proto je volám zpátky do svého nitra, do té rány, od které celý život utíkali. To, co necítíš, nemůžeš léčit.“

Najdi si čas na smutek

Mluvit můžeme i o reaktivní depresi, kterou vyvolala konkrétní událost, například smrt blízkého či ztráta zaměstnání. V tomto případě je nejdůležitější tragickou událost „odsmutnit“ a dovolit si cítit se špatně. Měl by sis projít všemi čtyřmi fázemi truchlení a nevynechat ani fázi deprese.

„Nelíbí se mi, jak je naše společnost v tomto ohledu nastavena. Když přijde člověk, který má depresi ze ztráty blízkého člověka, hned mu předepíší antidepresiva — pojďme rychle ten smutek zalepit. To neuznávám. Pokud je k tomu důvod, měl by si projít smutkem. Neboť co od sebe potom chceme — abychom nebyli lidé, ale nějaké necitlivé bytosti?“ ptá se Marci.

Paradoxně hlavní příčinou dlouhodobé deprese nemusí být smutek a „opuštění se“, ale „zaseknutí se“ ve fázi popírání. Člověk nechce přijmout jistou skutečnost, vytěsní hněv a začne cítit odpor vůči sobě či životu jako takovému, nedokáže se mu přizpůsobit. Jednoho dne se probudí a zjistí, že už ani nedokáže vstát z postele a už dlouhou dobu neměl žádnou pozitivní myšlenku. Podle psycholožky je třeba takového člověka někdy posunout do fáze přijetí.

„Měla jsem klienta, který neměl čas „odsmutnit“ ztrátu matky. Po její smrti začal hned řešit pohřeb, dělbu majetku se sourozenci a na oplakání si už nenašel čas. Po několika měsících se ty vytěsněné pocity smutku a ztráty začaly vyplavovat. Nedokázal pořádně pracovat, dělal chyby, cítil se celkově špatně, ale nevěděl z čeho. A nakonec jsme zjistili, že to souvisí právě s touto ztrátou.

Nevěř každé své myšlence

Negativní myšlení nás táhne dolů. Všimni si, jak se cítíš s myšlenkou „mám se rád“ a jak s myšlenkou „jsem k ničemu“. Pokud jsi přesvědčen, že jste ty i svět nanic, nikdy se s tím nebudeš cítit dobře. Negativní pocity jsou totiž často pouze reakcí na negativní myšlenky. Depresivní člověk proto v první řadě potřebuje změnit své myšlení.

Když máš špatný pocit, zeptej se: Na co jsem právě myslel? Pravděpodobně narazíš na nějakou negativní myšlenku o sobě, o druhých nebo o světě, která ten pocit vyvolala. „Svým klientům doporučuji přístup „zero waste v duši“, při kterém si 24 hodin zapisují všechny své myšlenky. Následně identifikují, které jsou prospěšné a pravdivé a které ne. Když zjistí, které myšlenky jim způsobují negativní pocity, a tedy k nim nepatří, začnou je odhánět a již brzy pocítí velkou úlevu. Některé myšlenky a přesvědčení ani nejsou naše — nasadil nám je do hlavy někdo jiný. Tak jako neposloucháš každého člověka, bys neměl poslouchat každou svou myšlenku a ani jí automaticky věřit,“ říká Marci.

Na vyhnání negativních myšlenek a „čištění duše od duševního smetí“ Marci používá speciální formulku. Na konci ji zakonči pozitivním tvrzením (afirmací), kterému věříš, například projevíš přání cítit v sobě lásku a klid. Takzvané positive thinking založené na pozitivních afirmacích často nefunguje — musíš tomu, co si říkáš, i věřit, nejen si to říkat. Tato práce s myšlenkami umí podle Marci zmírnit lehčí formu deprese doslova ze dne na den. Celý postup najdeš zdarma v e–knize na její stránce.

Pozitivní myšlení nenaordinuješ

Co dělat, když má depresi tvůj blízký? Závisí na vážnosti stavu. Člověk s hlubokou depresí o pozitivních věcech neumí ani mluvit. „Můžeš se ho snažit rozveselit, ale pokud to nefunguje, přestaň s tím - může mu to stav ještě zhoršit. Začne mít totiž pocity viny, že neví být optimistický jako všichni ostatní. Pozitivní myšlení zkrátka nenaordinuješ.“

Co říci namísto „mysli pozitivně, to přejde“? V tabulce níže najdeš několik příkladů „toxické pozitivity“ a také upřímného optimismu, který člověku skutečně pomůže:

Marci doporučuje cestu porozumění. Zeptej se ho například: Co víš o tom, co se ti teď děje? Z čeho to pramení? Někdy pomůže jen potvrzení jeho stavu: Vidím, že se necítíš dobře, ale nevím, co mám udělat, aby ti bylo lépe. Člověk s depresí ani sám neví, co by mu pomohlo, ale empatií nic nezkazíš. Marci na závěr připomíná, aby sis hlídal i vlastní hranice a člověka s depresí raději nasměroval k odborníkovi.