„Nevěř každé své myšlence. Tak jako neposloucháš každého člověka, bys neměl poslouchat ani každou svou myšlenku,“ říká psycholožka Marci Hrapková.
Depresivní stavy se u 19leté Michaely G. začaly projevovat v deseti letech. Už tehdy za sebou měla trauma, a tak byly její myšlenky dost černé. „Stále jsem myslela jen na to, proč nemám dobrou rodinu a kamarády. A co bylo nejhorší, proč nemám takové štěstí v životě. Střídaly se u mě pocity méněcennosti a vnucování se při snaze někam zapadnout. Ve třinácti letech to přerostlo do hluboké sebenenávisti,“ vzpomíná.
„Tehdy se u mě začala projevovat fobie z lidí, a tak jsem přestávky trávila zavřená v kabince na záchodech a zbytek volného času sama v pokoji. Ve čtrnácti letech se můj stav rapidně zhoršil, když mi kluk, se kterým jsme si byli blízcí, řekl, že se se mnou bavil jen kvůli hloupé sázce. Celé léto jsem proležela v naprostém tichu a jen jsem zírala do stropu. Můj spánek byl v zoufalém stavu, moje logické myšlení také.“
O několik měsíců později začala se sebepoškozováním. „Cokoliv, co mi mohlo ublížit, mě lákalo. Nesnažila jsem se vysloveně zabít, jen jsem hazardovala, a pokud bych umřela, tak bych umřela. Pokud mě bolela hlava, vzala jsem si čtyři Ibalginy místo jednoho, netrápilo mě, co se se mnou stane. Pokud bych si během řezání trefila žílu, tak by se to prostě stalo. Chodila jsem přes cestu, jak se mi chtělo, jen ať mě to auto klidně srazí,“ řekla pro Refresher.
Na konci deváté třídy Michaelu čekaly zkoušky a různé soutěže, které byly fyzicky a psychicky vyčerpávající. Za týden byla schopna spát maximálně čtyři hodiny. Postupně ji začaly trápit halucinace. „Většinou to byly tmavé siluety, které se mi zjevovaly v zrcadlech nebo na obrazovce vypnuté televize. Postupně jsem začala rozeznávat i rysy obličeje a dokonce i prsty na rukou. Dodnes nevím, co to mělo znamenat.“
Spolu s halucinacemi se začala objevovat i paranoia. Michaela měla pocit, že je někdo stále s ní, přestože byla v pokoji sama, zamčená, se zataženými žaluziemi. „Pocit, že mě někdo v noci upřeně sleduje, byl neúnosný. Chvíli mě trápily i zvukové halucinace — v období, kdy jsem neměla kamarády. Znělo to, jako kdyby mi někdo brblal přes rameno. Ten hlas mě neustále ponižoval, hledal na mně jen to nejhorší.“ Michaela se začala bát pohledů, doteků, každý pohled jí přinášel úzkost.
Když nastoupila na střední školu, rozhodla se svou depresi a s ní přidružené problémy tajit a potlačovat. Nakonec se zhroutila a své matce o všem řekla. „Strávila jsem osm dní hospitalizovaná na psychiatrii. Nasadili mi léky na spaní a antidepresiva. Zabraly po čtrnácti týdnech. Psychiatrička mi kromě deprese diagnostikovala i poruchy soustředění, problémy s pamětí a OCD.“
Michaela je už dva a půl roku úspěšně stabilizovaná, ale říká, že ji „občas ještě chytí nálady, během kterých se moje deprese zhoršuje a paranoia mě polechtá za uchem“.
Možná si pomyslíš, proč se na matku neobrátila dříve a nevyhledala pomoc, dokud byly její problémy ještě zvládnutelné. „Neřešila jsem to, protože máma by se mi vysmála, což by mi ublížilo ještě víc. Je totiž dost konzervativní a psychické problémy pro ni nejsou něco, co by se mohlo dít jejímu dítěti,“ odpovídá Michaela.
„Lidé se psychickým onemocněním jsou podle ní blázni ve svěrací kazajce. Onemocnění, jako je deprese nebo schizofrenie, neuznává. Moje psycholožka jí musela dlouho vysvětlovat, aby to alespoň respektovala, když už tomu nechtěla porozumět. Navíc jsem měla pocit, že pokud bych to řešila, zbytečně bych otravovala jiné lidi.“
Každá krize je převlečená příležitost
Michaelin příběh je příkladem toho, do jakého stavu může přerůst neléčená deprese. Lehčí formy deprese, při kterých se člověk zanedbává, cítí neustálou únavu a beznaděj, mohou vyústit do těžké deprese, kdy je již nezbytná hospitalizace. Nedá se mluvit o obecných kategoriích. Každý člověk totiž depresi prožívá jinak. Někdo pociťuje odpor vůči životu jako takovému, jiný hluboký smutek a neštěstí, další úplné prázdno. Proto je třeba řešit každý případ individuálně.
Pro každého člověka s depresí však platí jedno — deprese zde není proto, aby ti zničila život. Je to legitimní odpověď na vše, co jí předcházelo. „Když se dostaneš do stavu deprese nebo jakékoli jiné nemoci, je za tím nějaká příčina. Každá krize je příležitost v „převleku“. Pomáhá ti identifikovat a pochopit, co bys měl změnit nebo vyléčit. Tvůj organismus ví, co dělá,“ říká psycholožka Marcela Marci Hrapková.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jak se řeší deprese, která vznikla na základě traumata z minulosti, a deprese z nedávné události.
- Co udělá s dítětem to, když se mu rodiče dostatečně nevěnují nebo jej emočně zanedbávají.
- Jak vzniká „odpojení od emocí“ a jak to ovlivní člověka v dospělosti.
- Jak lidé běžně bagatelizují traumata z dětství.
- Co se může stát, pokud si nenajdeš čas na „odsmutnění“ negativní události.
- Jakou techniku použít, abys nepropadal negativním myšlenkám.
- Co psycholožka radí lidem, kteří musí žít s depresivním člověkem.
