Nejošklivější muž v celém univerzitním kampusu. Když se ti podaří takového titulu dosáhnout, určitě to dvakrát nepotěší. Pokud jsi žena, dokáže to s tebou pěkně zamávat. V roce 1964 získala takový titul v krutém hlasování americká bluesová a rocková zpěvačka a jedna z největších hrdinek femisnismu v hudbě Janis Joplin. O té také bude řeč v dalším článku věnovaném ženám, které změnily hudbu.
Pokud se řekne Janis Joplin, většina z nás si vybaví výrazný nakřáplý hlas, který energicky avšak se skrytou nejistotou a smutkem křičí verše své nejznámější skladby Cry Baby. Znalejší si pak představí velké brýle a široký úsměv, někdo dokonce Porsche 365C s výrazným psychadelickým designem. Jedna ze zakládajících členů proslulého „Clubu 27“ ale ve svých verších skrývá mnoho bolesti, úzkosti, ale také (a to především) nezávislosti.
Narodit se jako válečné dítě rozhodně není výhrou, a přestože se Janis narodila až dva roky před jejím koncem, prostředí, ve kterém vyrůstala, bylo konfliktem značně poznamenané a studená válka se rozpoutala jen pár let po pádu Německa. Společnost se potýkala s mnohými problémy, i tak je ale Joplinovi ve městě Port Arthur v Texasu zvládali poměrně dobře.
Maminka Janis byla obchodnice a její tatínek inženýr a jako nejstaršímu dítěti jí poskytli veškerou péči, kterou potřebovala. Sama Janis se později o svém tatínkovi vyjádřila jako o skrytém intelektuálovi. „Myslím, že mu vděčím za to, že jsem, jaká jsem. Největší událost u nás byla, když jsme se naučili napsat své jméno. V tu chvíli jsme dostali kartičku do knihovny a museli jsme číst. Televize u nás neexistovala,“ popsala v rozhovoru s Davidem Daltonem.
Z Janis se díky takovému zázemí stala poměrně vzdělaná mladá dívka, která ale velmi brzy začala propadat alkoholu a experimentovat s drogami. Na začátku šedesátých let začala vystupovat po různých klubech v Houstonu a později také v Austinu, kde začala studovat sociologii a umění.
Tou dobou se ale již potýkala s nízkým sebevědomím, které způsobovala její problematická pleť. Na vysoké škole byla dokonce zvolena „nejošklivějším mužem v celém kampusu“. Což pro mladou Janis s nepříliš vysokou sebedůvěrou představovalo poslední kapku.
V roce 1964 se tak vydala ve stylu beatníků stopovat po Spojených státech až do tehdy velmi oblíbeného San Francisca. Tam se v roce 1966 také přidala do kapely Big Brother and the Holding Company, se kterou začala vystupovat jako hlavní zpěvačka a téměř okamžitě se stala obrovskou senzací. Později s nimi nahrála i album Cheap Thrills, které se stalo komerčně velmi úspěšným a Janis se stala jednou z největších hvězd americké rockové scény.
Tichá hrdinka s výrazným hlasem
V 60. letech ženy na scéně představovaly především něco jako ozdobu na vánočním stromku. Vypadaly hezky, moc nevyčnívaly, nezabývaly se společenskými tématy a jejich úkolem bylo hlavně bavit mužské publikum svým něžným hlasem a do posledního vlásku nažehleným zevnějškem.
Piedestal rockových bohů patřil výhradně mužům a ženy až na pár výjimek (mužská) veřejnost brala spíš jako tzv. groovy chicks, do rytmu se vlnící „kočky“, bez nichž by sice show nebyla to pravé ořechové, ale hrdinové s kytarou by se bez nich v konečném důsledku obešli.
O ženách se tímto způsobem i uvažovalo a samotné zpěvačky, jako byla například Brenda Lee, svými výstupy obecnou představu „roztomilých“ zpěvaček podporovaly. Některé zpěvačky sice vytahovaly politická a společenská témata – především na folkové scéně – ale jejich vzezření stále odpovídalo všeobecným představám o tom, jak má na podiu žena vypadat. Stejně jako v domácnosti se tehdy mělo jednat především o ničím nevyčnívající, poslušnou dívenku.
Na druhou stranu se v 60. letech minulého století tvořila ve Spojených státech druhá vlna feminismu, která chtěla, aby ženy měly stejná práva a stejnou svobodu ve svých rozhodnutích jako muži. V kontextu vietnamské války se tato válka genderů odehrávala více či méně v tichosti, a pokud se bavíme o Janis jako takové, rozhodně ji nemůžeme označit za hlasatelku feministických idejí. Její role byla tichá, ale významná.
Janis ani nic říkat nemusela. Její vzhled řekl všechno za ni. Dlouhé rozcuchané hnědé vlasy, volné oblečení a k ruce přilepená lahev whiskey Southern Comfort jako by křičely: „Tohle jsem já, ber, nebo nech být.“ Působí to trochu jako výzva všem ženám, aby zpěvačku následovaly a vyprostily se z patriarchálních pout. Najít odvahu k tomu promítnout svou osobnost do vzhledu a přestat být jenom mužskou panenkou se díky Janis mnoha ženám podařilo.
V roce 1999 vyšla kniha The Rise and Fall of a Feminist Counterculture, kde roli Joplin popisuje jako důležitou aktérku genderové války Jerry Rodnitzky: „Pomohla osvobodit miliony mladých dívek od rtěnky a podvazkových pásů, když přišla se vzhledem, který se vyznačoval nenošením podprsenky a divoce kombinovaným, volným, stylem oblékání. Její dlouhé, hnědé vlasy, kterým chyběl lesk, pomohly některým ženám ustoupit z přehnaného česání, mytí, upravování a barvení, které i dnes stále svírá velkou část Ameriky. Dívkám přinesla odvahu být samy sebou.“
Podobně na ni nahlíží i novinářka Lillian Roxon, která kariéru hudebnice sledovala. „Pokud jste nevypadala jako Janis Joplin před jejím koncertem, buďte si jistá, že tak vypadat budete, až budete odcházet,“ napsala v knize No one Waved Good-Bye.
Podobně nezávisle jako vzhled vnímala i svou sexualitu. Své tělo nevnímala jako nástroj uspokojení mužů a sex pro ni bylo cestou k oboustranném uspokojení momentálního chtíče a touhy. Sama navíc byla bisexuální, přestože její coming out nikdy nepřišel.
Epizodu s Janis Joplin
měl i známý hudební skladatel a zpěvák Leonard Cohen. Vzpomínal, že se potkali v Chelsea Hotelu, kde každý čekal na někoho jiného. Slovo ale brzy dalo slovo a oba spolu podle Cohena strávili hezké chvíle. O jejich aféře napsal Leonard píseň Chelsea Hotel.
Prokletí jménem heroin
Doba, v níž většinu času Janis působila, se takřka neoddělitelně pojí s drogami. Jako pro mnoho umělců té doby představoval heroin i pro ni lásku i prokletí. Joplin se kombinací alkoholu a právě této tvrdé drogy nejspíš odpoutávala od démonů nízké sebejistoty, která ji provázela celý život. Kromě výše zmíněné whiskey byl heroin neoddělitelnou součástí.
Její závislost vyvrcholila v roce 1968, kdy odešla z kapely Big Brother and the Holding Company a její závislost odnesly i vztahy s kamarády, producenty nebo ostatními kolegy z hudebního světa.
Velmi narychlo tak musela zformovat hudební uskupení The Kozmic Blues Band, s nímž nahrála album I Got Dem Ol' Kozmic Blues Again Mama!, které sice nedosahovalo takových úspěchů jako desky předchozí kapely, ale pro své divoké vystupování na koncertech byla Janis pořád velmi žádanou umělkyní.
S kapelou se ale rozloučila jen rok po tom, co s ní začala hrát. Závislost na heroinu v té době již přerostla přes hranici, kterou by mohla (a chtěla) tehdy šestadvacetiletá zpěvačka unést. Svou hudební kariéru pozastavila a vydala se do Brazílie na „odvykací výlet“.
Nezávislost na droze měla ale jen velmi krátkého trvání, a když se Janis v témže roce vrátila do Spojených států, propadla jí znovu. V braunovém opojení se pak s novou sestavou muzikantů Full Tilt Boogie Band snažila věnovat tvorbě alba Pearl, na kterém je také většina nejznámějších písní. Jeho vydání v roce 1971 se však nedožila.
Závislost vyvrcholila 4. října 1970, kdy před motelem v Los Angeles zůstalo ikonické Porsche prázdné. Jeho řidičku nalezli mrtvou v jejím pokoji. Příčina úmrtí: Intoxikace heroinem v kombinaci s notnou dávkou alkoholu. Janis se tak nezáměrně přidala k Jimimu Hendrixovi do nového hudebního uskupení Club 27, které se později rozšířilo také o Jima Morrisona z The Doors nebo Kurta Cobaina.
Janis žila rychle intenzivně se všemi slastmi, které bohémský život nabízí, a stejným způsobem také zemřela. Na svůj odchod se připravila tím, že svým přátelům odkázala 2500 amerických dolarů, aby si po jejím odchodu mohli užít společně jeden poslední večírek.
Party, energii a nezávislost si ale v jejích emotivních písních provází večírky i dnes, 51 let po její smrti.
