Viděli jsme klec, kde věznili „posedlé“ lidi a opilce. Je ukryta v labyrintu 7 metrů pod zemí (Reportáž)

Po několika minutách chůze nám začíná být v kabátu neobvykle teplo. Vedoucí podzemí nám vysvětlila, že v labyrintu je ve skutečnosti velmi vlhko, a proto musí být uměle ohříván a klimatizován, aby v něm vydrželi turisté a zároveň nedošlo k poškození exponátů. Je v něm přibližně 15 až 16 °C, takže pokud bys ho někdy navštívil, klidně ti bude stačit tlustší svetr.

Jednotlivé sklepní prostory, kterými jsme procházeli, se od sebe značně odlišovaly. Zuzana Schmidtová nám řekla, že lidé si ve středověku vyhlubovali své sklepy pod domy na vlastní pěst, takže každý vypadal jinak.

Cílem bylo, aby v nich uskladňovaly potraviny či nápoje, které měly díky nízkým teplotám vyšší trvanlivost. V podstatě šlo o středověkého předchůdce chladniček. Labyrint pod Zelným trhem se tedy skládá z několika menších sklepů, které jsou propojeny do velkého komplexu.

„Jelikož tehdy neexistovaly žádné plány, každý kopal, dokud se nedostal až k sousedovi. Potom museli tento otvor uzavřít a kopat na druhou stranu, takže v tom byl obrovský chaos,“ vysvětlila pro Refresher.

Jak se bránit proti potkanům?

Hned v první expozici si na své přijdou hlavně milovníci vína. Na fotografii můžeš vidět, jakým způsobem vinaři pod domem skladovali sudy alkoholických nápojů. V jejich sklepech nemohly samozřejmě chybět ani sklenice na hromadné ochutnávky.

Do sklepů v podzemí se v minulosti většinou dalo dostat přes poměrně široké vstupy. Díky jejich rozměru se do nich dalo vjet například s malým vozem naplněným vínem nebo potravinami. Uskladněné potraviny či nápoje tedy nemusely přenášet v menších množstvích po schodech nebo po žebříku. Do sklepů s potravinami naváželi ve středověku i kvádry ledu. Ty umisťovali po obvodu sklepů a přikrývali je slámou. Vytvářeli tak v podzemí větší chlad.

Potraviny se ve sklepech často zavěšovaly na strop na takzvané „hambalky“ (na fotce níže). Důvodem byly obavy z potkanů, kteří by jídlo uložené na zemi snadno požrali nebo alespoň znečistili. Hambalky musely být umístěny na takovém místě, na které potkani nevylezli ani nedoskočili.

Expozice dále obsahovala ukázku středověkých svítidel. Zapomeň na snadné zapnutí a vypnutí žárovky. K tomu, aby sis ve středověku posvítil, jsi potřeboval zapálit dřívko nebo svíčku. Bez zapalovačů to ovšem nebylo vůbec jednoduché. Návštěvníci labyrintu si proto mohou vyzkoušet, jak se zakládá oheň křesáním pomocí ocílky a pazourku.

Více než svíčky nás ovšem zaujal způsob osvětlování místnosti zapálením kousků dřeva, které byly uloženy v lučnících. S vedoucí podzemí jsme se shodli na tom, že tento konkrétní lučník působil poněkud děsivě a kráčet s ním v tmavé místnosti by nebylo dvakrát příjemné. Fantazie umí někdy udělat své.

Laboratoř neznámého alchymisty

Při prohlížení svítidel jsme zaslechli vzdálené hlasy lidí. Jelikož však kromě nás v labyrintu nikdo jiný nebyl, lehce jsme se dovtípili, že přicházejí z náměstí. Jen pár metrů od nás se totiž nacházel do betonu vestavěný žebřík, který vedl přímo na ulici. Kdybychom přes kanálový poklop vystrčili ruku a chytili někoho za nohu, asi by mu v té chvíli pořádně zatrnulo. Možná nápad na příští halloweenskou atrakci?

Dále jsme se přesunuli do místnosti s alchymistickým vybavením, které se ovšem ve skutečnosti v podzemí nenacházelo, protože se dole nedalo pořádně větrat. Sklep, kde jsme stáli, ale údajně ve středověku patřil jednomu z místních alchymistů. Neví se však, kdo jím byl. 

V Brně svého času působilo množství alchymistů, kteří pracovali i jako lékaři. Jedním z nich byl i Karl Lintz, který se v 18. století podílel na projektu Marie Terezie zaměřeném na zlepšení výuky zdravotní péče.

V dalších prostorách se nacházely působivé repliky středověké dekorace, kterou by si spoustu milovníků historie jistě umělo představit i ve svém obýváku. Následně nás už ale čekala zřejmě nejpopulárnější expozice, kde se nacházely ukázky prostředků středověkého útrpného práva.

Slil jsi alkohol s vodou? Hybaj na pranýř!

Dominantou místnosti byl vysoký pranýř. Ty se v Brně stavěly převážně na náměstích. Jeden z nich se přitom v minulosti nacházel přímo nad námi, na Zelném trhu. Na fotografii můžeš vidět jeho detailní repliku. Osoba připoutaná k pranýři byla vystavena veřejné hanbě. Lidé, kteří šli kolem, mohli na viníka například házet shnilou zeleninu. Na pranýř se lidé dostávali převážně za lehčí přečiny.

V pozdějším období mohl člověk připoutaný k pranýři dostat na krk ceduli, která objasňovala, co vlastně spáchal. Prohřeškem bylo například cizoložství či nošení příliš krátkého oděvu.

Pozor si ale museli dávat i hospodští, kteří míchali alkohol s vodou nebo nenalévali plnou měrou.

„Do hospod chodili kontroloři, kteří ochutnávali, zda se alkohol neředí vodou nebo se nenalévá v menších množstvích. Pokud bylo něco v nepořádku, osoba mohla skončit na pranýři nebo jí nasadili masku studu. Ty dávaly například i nepoctivým obchodníkům nebo lidem, kteří pomlouvali,“ řekla Zuzana Schmidtová.

Masku studu kovář připevnil viníkovi na hlavu a ten s ní musel určitou dobu chodit mezi lidi. Po takovém napomenutí si určitě každý dvakrát rozmyslel, zda se mu vyplatí porušovat pravidla.

Čarodějnická židle a lámání kostí

Mohlo ale být i hůř. Pokud někdo ve středověku vážným způsobem porušil zákony, hanbu si nesl na těle už celý život. Jako jeden ze způsobů takové „upomínky“ sloužilo žhavé vypalovadlo, které odsouzeným přikládali například na čelo. Trestanec z Brna tak měl na svém obličeji nesmazatelný nápis Renegadus Brunensin, čili vyhnanec brněnský.

„Znamení na rameni či zádech pocházejí spíše z filmů, což by ale neplnilo účel. Podmínkou totiž bylo, že jste ho nemohli schovat. Pokud byste se s tímto znamením dostali k jakémukoli městu, nemohli vás do něj vpustit. Obecně to znamenalo prakticky vyhoštění z civilizace,“ řekla nám vedoucí podzemí.

Pokud se někdo nechtěl přiznat k nezákonným činům, existovaly mnohé kruté způsoby, jak dostat z člověka přiznání. Po posazení na kouzelnickou židli na fotografii níže se nejednou lidé přiznali i k věcem, které nikdy nespáchali. Pokud měl někdo nízký práh bolesti a statečně zatloukal, znásobili jeho váhu množstvím kamenů. Pak si už dozajista rozmyslel, jestli začne „zpívat“.

Mezi účinné metody při výslechu patřil i předmět na trhání masa (vlevo) nebo na drcení rukou či nohou. „Existovalo několik stupňů mučení. Pokud se někdo nepřiznal v první fázi, šel do druhé a tak dále. Vydržel to jen málokdo,“ řekla Schmidtová. Veřejné popravy lidí odsouzených k smrti se v Brně prováděly na dnešním náměstí 28. října.

Klec bláznů pro opilé a „posedlé“

Z dnešního pojetí bylo poměrně kruté i trestání lidí v kleci bláznů. Ta byla ve středověku umístěna vedle pranýře na Zelném trhu. Koho v ní mohli měšťané vidět?

Opilce, ale i tělesně nebo duševně nemocné lidi, jejichž zdravotní potíže v minulosti nedokázali pochopit. Nejednou je vnímali jako osoby posedlé temnými silami a v kleci z nich chtěli údajně vyhánět ďábla. Úspěšnost tohoto prapodivného exorcismu si asi snadno domyslíš.

Největším trestem pro osobu v kleci bylo, že v ní nemohla stát, sedět ani ležet. Pod klecí byly totiž umístěny železné tyče. Dovnitř přitom často házeli více lidi najednou, kteří se v maličkém prostoru museli dlouhou dobu tlačit. Replika klece na fotografii níže je přitom zhruba o třetinu větší než její originál.

Turisté v labyrintu však mají v současnosti z klece bláznů pochopitelně zábavu a testují, kolik se jich do ní vejde. Zkusili jsme si tedy tipnout, že se do ní vešlo maximálně 5 dospělých mužů. Mýlili jsme se. Rekord byl 12. Při takovém počtu mužů prý dostala klec pořádně zabrat a zdálo se, že nechybělo moc od toho, aby se rozpadla.

Ve středověké hospodě jsme našli recept na veverky

Cesta labyrintem započala expozicí vína a končila ve středověké hospodě s pivem. V ní se v době našeho příchodu sice zlatý mok nečepoval, ale v labyrintu mají někdy akce, při kterých návštěvníky čeká na závěr přípitek.

Na výčepním pultu ve středověké hospodě jsou vyskládány nádoby a sklenice, ze kterých se opravdu v dané době jedlo a pilo. Nerezové umyvadlo do středověku samozřejmě nepatřilo. Původně ale měla být hospoda funkční, a tak do jejího prostoru umístili i modernější zařízení.

Na stěnách v hospodě se nacházely specifické středověké recepty, ze kterých nás jednoznačně nejvíce zaujal návod na přípravu veverek. Jedna z turistek v minulosti při pohledu na recept poznamenala, že veverky prý chutnají podobně jako kuře. Zda to myslela vážně, nevíme, ale nutno říci, že recept s trojicí navrhovaných omáček působí skutečně netradičně.

Všechny fotografie z reportáže najdeš zde

Zobrazit galerii

(27)