Ekologický žal nebo úzkost zažívá stále více lidí. Co s tím?

V posledních letech se o psychickém zdraví v souvislosti s klimatickou změnou hovoří častěji i v médiích. Přesto je tato problematika stále relativně nová a pojmy úzkost, smutek, žal a deprese si lidé často neumí správně zařadit.

Žal, nebo úzkost?

Psycholožka z brněnské fakultní nemocnice Ivana Spillerová spolu s kolegy eviduje za poslední dva až tři roky zvýšený výskyt ekologických témat. Upozorňuje na to, že je rozdíl mezi žalem a úzkostí. V případě ekologického žalu nachází paralely s pocity, které zažíváme při ztrátě někoho nebo něčeho důležitého, například při ztrátě zdraví, vztahu či při smrti blízkého. „Žal je zdravá a adekvátní reakce na podnět, proto ho neoznačujeme za diagnózu. O diagnóze hovoříme, pokud reakce člověka neodpovídá podnětu.“

Při úzkosti na rozdíl od žalu nemusí být člověk smutný. „Je spíše ve stálém napětí z toho, co se může stát.“ Ekologická úzkost může představovat jednu z tváří generalizované úzkostné poruchy. „V obou případech existuje nejen jeden, ale velké množství spouštěčů. Faktorů ohrožení je v případě ekologické krize nespočet,“ říká Ivana Spillerová. Úzkost může být často doprovázena apatií.

Ivana Spillerová připomíná, že apatický stav je projevem deprese. „Úzkost a deprese jsou dvě různé diagnózy, ale často jdou ruku v ruce.“ V případě deprese hovoříme o poruše nálady, která je doprovázena beznadějí a nedostatkem sebeúcty, přičemž „neumíme přesně určit přesný podíl biologických vlivů a vlivů prostředí“.

Americká psychologická asociace vydala na toto téma první odborný článek teprve v roce 2017. V Evropě skupina švédských psycholožek a psychologů v roce 2019 adresovala veřejnosti zprávu, ve které předpověděla, že „pokračující ekologická krize bez aktivních řešení a pozornosti ze strany dospělých a veřejných činitelů vede k riziku, že stále více mladých bude čelit úzkosti a depresi“.

Klimatickou beznaděj pociťují zejména mladí

Podle průzkumu Medianu se klimatických změn na sousedním Slovensku obávají zejména mladí lidé. Až 70 % respondentů ve věku od 16 do 35 let si myslí, že lidstvo v otázkách klimatických změn selhalo, a 39 % z nich vyjadřuje v této otázce „velké obavy“.

V Refresheru jsme chtěli vědět víc, a tak jsme oslovili Petru Ježekovou z centra environmentální a etické výchovy Živica, o. z. Ta se ochraně životního prostředí a environmentální výchově věnuje již 20 let a spolupracovala na projektech Zelená škola, Mestské včely nebo Hurá von.

V jakém stavu je na Slovensku veřejné povědomí o problematice ekologického žalu a úzkosti?

Podle průzkumu Medianu je jasné, že lidi klimatická změna trápí. Obecně jsou úzkost a žal opravdu především věcí mladé generace. Například středoškoláci mluví o strachu velmi často. Mám kamarádku, jejíž dcera to vážně řeší. Je citlivé dítě a opravdu se obává, co bude s přírodou. Bojí se toho, co ji čeká.

Je tento pocit v našich končinách nový?

Myslím si, že určitě. V environmentální výchově působím dlouhá léta. Kdysi jsme se bavili o odpadech a že nějaká zvířátka asi vyhynou. Ale vyslovený strach dětí z budoucnosti jsme dříve vůbec neřešili.

S jakými věkovými skupinami pracujete?

Od mateřských škol až po dospělé. Převážně ale s mateřskými, základními a středními školami.

S kým se vám nejvíce pojí ekologický žal a úzkost?

Jednoznačně se středoškoláky. Právě teenageři si totiž začínají uvědomovat širší souvislosti. Dětičkám ve školce se o změně klimatu ještě nevypráví a na základní škole jen v případech, kdy přicházejí podněty od rodičů. Obecně záleží na tom, jak citlivé je konkrétní dítě.

Můj 14letý syn přichází s ekologickými tématy do styku, ale vždy říká: To je váš problém. Sami jste si to způsobili, tak si to řešte. V jeho případě můžeme mluvit o vytěsnění. Kolegyně má dva syny, kteří o tom přemýšlejí víc.

Hodně záleží na osobnosti dítěte. Mnohé z dětí řeší bezdomovectví nebo lidi se zdravotním postižením. Každý si hledá vlastní téma a to je v pořádku. Jedna učitelka mi říkala: No ale mé děti nechtějí řešit životní prostředí. Je spíše zajímají děti z dětských domovů. Na to jsem jí řekla, že to je přece v pořádku. Když mají děti nějaké téma, tak je není třeba nutit.

 
Myslíte si, že je celkový trend společenské angažovanosti na vzestupu?

Určitě ano. Jistě je to také tím, že se o tom téměř dennodenně debatuje i v médiích. Dříve se sice dělala například environmentální výchova, ale nebylo to tak, že by to bylo ve zprávách. Nemluvilo se o klimatických konferencích nebo závazcích politiků.

Když se podíváte na zprávy, tak se o tom mluví, byť, bohužel, někdy i protichůdně. Témata o tom, zda máme zůstat u uhlí nebo zda jsou dobré solární panely, se v médiích objevují často. Takže už to vnímají opravdu všichni. Kdyby se o tom nemluvilo, tak by to lidé asi neřešili, i kdyby byla situace špatná.

Vy osobně máte vystudovanou environmentalistiku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského. Jaký je podle vás vztah mezi informovaností jednotlivce a jeho emocionálním prožíváním?

Máte-li informace, pociťujete i větší úzkost a potřebu něco udělat. Nejvíce ovšem záleží na povaze. I někdo, kdo může mít informací hodně, například můj partner, který se snaží chovat ekologicky, to nevnímá jako „jeho problém“ a většinou tvrdí „ať si to řeší ty generace, které to čeká“.

Velice záleží na přístupu člověka. Můžete mít spoustu informací, ale řešení čekáte od jiných a naopak i s málem informací můžete mít vztah k životnímu prostředí a být aktivní. Ekologická úzkost i žal přicházejí nejčastěji, když jste zároveň citliví a máte dostatek informací. V takovém případě mluvíme také o vzájemném posilování.

Nevyplývá úzkost a pocit bezmoci právě z toho, že lidé jsou dobře informováni, ale nemyslí si, že mohou mít dostatečný vliv?Dovolím si nesouhlasit, lidé nejsou bezmocní. Potřebné změny jsou však tak velké, že se jim do nich často nechce. Pro některé jsou samozřejmě z finančního hlediska nedostupné. Ostatní se jen nechtějí změnit. Chtějí mít nová auta, televizory a telefony.

Co byste poradila lidem, kteří chtějí aktivně zlepšovat svět, ale bojí se psychického utrpení?

Velmi dobré je, pokud se potkávají s lidmi, kteří mají podobné zájmy. Navzájem se tak mohou podporovat. Když je člověk sám, má pocit, že nic nedokáže. Když jako jednotlivec třídí odpad nebo nejezdí autem, jeho přínos mu připadá malý. Může se však setkávat s jinými, v kroužcích nebo skupinách, případně se zapojí jako dobrovolník do environmentální organizace.

Uvidí, že je jich víc, a když jich bude najednou 20, 50 či 100, hned má z toho lepší pocit. Když taková skupina navíc něco dokáže — zrealizuje projekt, prosadí opatření, splní vizi — zlepší se i jejich psychický stav. Z mé 20leté zkušenosti vím, že když máme pocit „vyhoření“, workshop, setkání nebo školení nás nakopnou energií, dostaneme nové nápady, dozvíme se, co dělají jiní lidé, se kterými můžeme spolupracovat. To rozhodně doporučuji.

Když si řeknu, že je všechno špatné, nic nezmůžu, a tedy na to raději kašlu, zhoršuje se i psychický stav, přichází úzkost i deprese. Důležité je uvědomit si realitu. V okolí vidíme mnoho iniciativ, které se zaměřují na svět a to, jak ho chtějí vidět. Soustřeďují se na řešení, řekněme environmentální dopravu nebo snižování spotřeby masa, a v tom postupují.

Změní konkrétní věci a snaží se inspirovat rodiče či spolužáky. Mohou například prosadit, ať mají v jídelně na výběr alespoň jedno vegetariánské jídlo. Když děti takové změny dosáhnou, nejenže působí pozitivně na klima, ale i ony samy budou mít ze sebe do budoucna lepší pocit.

 
Škola ovšem umí být i dosti kruté prostředí. Není téma klimatické změny vnímáno jako „slabošské“?

To záleží na kolektivu a také na tom, jaké dítě to prožívá. Pokud se ekologii věnuje „premiant třídy“, tedy někdo, koho ostatní děti uznávají, má větší šanci, že na svou stranu strhne i ostatní.

Pokud to naopak řeší nějaké tiché, citlivé dítko, které v kolektivu není viditelné nebo oblíbené, může se stát terčem útoků. Často by na něj ale spolužáci útočili, i kdyby řešilo cokoli jiného. Právě zde je vidět, proč je dobré spojování mimo třídu. Pokud dítě cítí, že ve třídě nemá odezvu, může si říct: Okej, tady mi nerozumí, vysmívají se mi, budu to raději řešit jinde s podobnými lidmi. V rámci jiného kolektivu bude lépe přijato a může reálně měnit věci.

Zmiňovala jste důležitost sdružování se. Jak vnímáte aktivismus mladé generace? S jakou odezvou se potýká ve společnosti?Vidíme kolem sebe iniciativy, které založili mladí lidé. Mnozí, jako Jakub Andacký, jsou veřejně aktivní. Mladí se přidávají k Fridays for Future či k Mladým za klima a inspirují další kolem sebe. Mnohé děti dělají navíc často velké změny přímo na své škole, i když nejsou tak viditelné.

 
Dovolím si osobnější otázku. Cítila jste se někdy i vy sama kvůli klimatu pod psa?

Klimatickou úzkost sama pociťuji velmi intenzivně. Musím říci, že na to myslím každý den. A i proto jsem na toto téma navštívila workshop Znepokojených matek. Studovala jsem životní prostředí, zabývám se tím v práci a navíc připravuji pořad Černá labuť na Rádiu _FM.

Při každém nákupu zvažuji, co koupit, a potom se ještě dodatečně nad každým nákupem pozastavuji. Když vařím, říkám si, že nemůžu plýtvat plynem. Podobné je to s topením.

 
Má ekologická úzkost vliv i na vznik fenoménu tzv. biomatek?

Určitě ano. Když jsme ještě měli v Živici ekoobchod, přicházely k nám maminky, které říkaly, že předtím je to netrápilo, ale teď se jim narodilo dítě. Chtějí mu oblékat tohle a krmit ho tamtím. Jaká budoucnost ho vlastně čeká? Čerství rodiče jsou velmi dobrá cílová skupina v rámci ekologického životního způsobu.

Je ale třeba dávat pozor, aby to nepřerostlo do ekospotřebitelství. Málokdo chce totiž zcela změnit svůj životní styl. Většina z nás by byla ráda, kdyby přišla nějaká technologie a pokračoval by „bussiness as usual“. To ovšem nepůjde.

Na druhé straně, setkala jste se s tím, že by lidé kvůli nejisté budoucnosti nechtěli mít děti vůbec?Lidí, co nechtějí mít děti, vidím diskutovat na internetových fórech. I osobně znám několik lidí, co to zvažovali. V jistém věku si ale většinou uvědomí, že touha po dětech je přece jen silnější. V konečném důsledku však mají spíše méně dětí.

 
Existuje podle vás věk, ve kterém je již pozdě přepnout se do optimistického ekologického režimu?To si nemyslím. Znám také mnoho ekoaktivních babiček či učitelek v důchodovém věku. Z průzkumů ovšem obecně vyplývá, že lidé nejsou ochotni dělat změny. Vědí, že je něco trápí, ale čekají, že je zachrání věda a technologie. Podobný mechanismus sledujeme i u kuřáků či lidí s obezitou.