S Michalem Horáčkem o demonstracích během 17. listopadu 1989, Sametové revoluci i jeho prezidentské kandidatuře.
Michal Horáček založil na jaře roku 1989 spolu s Michaelem Kocábem iniciativu MOST, jejímž cílem bylo zprostředkovat dialog mezi vládnoucí komunistickou stranou a nezávislými strukturami. To se jim také povedlo, avšak až díky demonstraci, která se konala 17. listopadu na Národní třídě.
Tam se náhodou objevil i Michal Horáček. V našem rozhovoru si můžeš přečíst, jak tehdy vypadat svět, co přesvědčilo někdejšího premiéra Ladislava Adamce ke schůzce s Václavem Havlem a proč komunisté zůstali v Parlamentu až do roku 2021.
Na jaře roku 1989 jste spolu s Michaelem Kocábem založil občanskou iniciativu MOST. Co bylo jejím cílem?
Jejím cílem bylo nastolit dialog mezi vládnoucí komunistickou stranou a disidentskými strukturami, k čemuž už docházelo i v okolních státech tzv. tábora míru. Toužili jsme po změně, tak velké změně, která se může odehrát různými způsoby, jak se ostatně ukázalo například v roce 1986 v Rumunsku. My jsme si ale nepřáli, aby tekla krev, to byla první věc. A druhá, ta nejdůležitější, byla, aby se mezi monolit komunistické strany vrazil klín. Totalita totiž může fungovat pouze ve chvíli, kdy je totál a jakmile není, jakmile nějaká její část naznačí, že by snad mohla přijímat a brát vážně jiné vlivy než ty, které pocházejí přímo z komunistické strany, z totality, tak se hroutí.
Samozřejmě jsme vše důkladně konzultovali s Václavem Havlem, jeho nejbližšími spolupracovníky a kamarády, zejména s Jiřím Křižanem, takže oni o tom samozřejmě věděli a fandili tomu. Iniciativu MOST jsme navíc pojali úplně formálně. Prostřednictvím podatelny ve Strakově akademii, kde sídlil tehdejší předseda vlády soudruh Ladislav Adamec, jsme dávali různé výzvy k tomu, aby byl nastolen dialog apod. Nicméně žádné velké reakce jsme se nedočkali. Mimochodem, po mnoha letech se ukázalo, že naše dopisy jsou stále v archivu a lze z nich vyčíst, jaké jsme měli úmysly, což je milé.
Pak přišel 17. listopad a najednou ta vůle byla. Premiér Adamec, možná i z osobních důvodů, neboť se ucházel o přízeň Michaela Gorbačova, v tom najednou viděl příležitost, jak se dál mocensky prosadit a k dialogu přistoupil. Pomohly k tomu i dramatické události, údajná smrt studenta, brutální potlačení demonstrace, která nebyla vyloženě režimní, i když tak začala, protože ji organizoval Socialistický svaz mládeže a najednou bylo o čem mluvit. Splnilo to tedy svůj účel. Sešel se den se dnem a pamatuji si, jak už proti sobě zasedl na jedné straně premiér Adamec a na druhé straně Václav Havel a další lidé z Občanského fóra, které mezitím vzniklo a ve kterém byl například i Václav Klaus nebo Václav Malý. A také já s Michaelem Kocábem.
Celou revoluci můžeme připsat nikoli Chartě 77 či nezávislým strukturám, ale statečným lidem. Tlak veřejnosti byl zásadní
Ke společné diskusi tedy tehdejšího předsedu vlády Ladislava Adamce dohnal až tlak veřejnosti?
Ano, byl to významný krok a celou revoluci můžeme připsat nikoli Chartě 77 či nezávislým strukturám, ale statečným lidem. Tlak veřejnosti byl zásadní. Nicméně důvodem byly i jeho osobní motivy. Bylo zřejmé, snad i komunistům, že garnitura, která se opírá o legitimitu, jež jim poskytuje souhlas s okupací naší země, už nebude dlouho udržitelná. Ti čipernější, bystřejší z nich, mezi kterými byl na prvním místě právě i premiér Adamec, toho využili.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jak se ocitl na Národní třídě 17. listopadu 1989
- Co se mu tehdy honilo hlavou
- O jeho pobytu ve vazební věznici v roce 1974
- Jak probíhala setkání s tehdejší komunistickou garniturou
- Jak hodnotí polistopadový vývoj v Česku
