Michal Horáček o 17. listopadu 1989: Ze všech stran byl policejní kordon. Jen jsme slyšeli, že se něco zevnitř ozývá (Rozhovor)

Dočetla jsem se, že komunisté po vás hodně šli. Z jakého důvodu?

Komunistické straně se nelíbilo, že někdo rozrušoval její totalitní monopol.

Myslela jsem, že vás měli v hledáčku již předtím.

Ano, oni stále něco zakazovali, kvůli čemuž jsem měl všelijaké problémy, například jsem ani nesměl vstoupit do budovy Československého rozhlasu. Ale abych ze sebe nedělal nějakého hrdinského disidenta, byl jsem redaktorem Mladého světa, což na první pohled nebylo nic nezákonného a Michael Kocáb, když mu to dovolili, vystupoval, takže jsme pro obě strany byli přijatelní. 

Když vás zatknou, dají do ruzyňské věznice, vyhodí vás ze školy, máte před sebou povinnou vojenskou službu, kde se trénujete k zabíjení Američanů, tak to rozhodně není nic hezkého. Byl jsem smutný, nervózní

V roce 1974 jste dokonce skončil vazební věznici. Litoval jste tehdy svého rozhodnutí nepřidat se do Socialistického svazu mládeže?

Nelitoval, ač to tak tehdy mohlo vypadat, protože když vás zatknou, dají do ruzyňské věznice, vyhodí vás ze školy, máte před sebou povinnou vojenskou službu, kde se trénujete k zabíjení Američanů, tak to rozhodně není nic hezkého. Byl jsem smutný, nervózní, prožíval jsem to negativně, ale někdy se v našem životě objeví něco, čemu se říká požehnání v přestrojení. A tohle bylo to moje požehnání, jenom jsem to nepoznal, protože to převlečení bylo hodně dobré.
 
Ukázalo se, že pro mě nastala skvělá doba. Nikdy jsem pak už nemusel přistupovat na žádné kompromisy s režimem a když jsem na sklonku 80. let vstoupil do Mladého světa, tak už bylo vše úplně jinak. Pořád tady byla cenzura, pořád to byl komunistický režim, ale už se v tom dalo dýchat, nebo alespoň doufat. Předtím se ani doufat nedalo, protože Československo na tom bylo tak špatně, že ho západ uznával za součást sovětského bloku a nic pro něj neriskoval, nechal nás v tom a ani se mu nedivím.
 
Dnes už jsem úplně šťastný, že to tak bylo, protože mě to přinutilo osvojit si nějaké kompetence, které jsem předtím neměl. Když jsem nesměl psát česky, tak jsem se naučil anglicky a psal jsem do různých časopisů v Austrálii, Velké Británii a Spojených státech. Dostal jsem novinářskou cenu, dávali mi za to báječné peníze, nebyla tam žádná cenzura, bylo to úplně skvělé. Naučil jsem se něco, co pro mě po revoluci bylo velmi významné, protože aby někdo tehdy uměl hodně dobře anglicky psát, to se jen tak nevidělo. Tenkrát všichni uměli třeba tak, jak umí Zeman, což znamená, že mu není rozumět a má chudičký, zoufale vyslovovaný slovník.

Pamatuji, že jsem někde hledal Michaela Kocába, byl jsem u obchodního domu Máj, na rohu Spálené a Národní a Kocáb byl v kavárně Slavia. Nemohl jsem se za ním dostat, protože tam byl policejní kordon a všechny ulice byly zašpérované

17. listopadu 1989 jste se ocitl na Národní třídě mezi demonstranty, avšak prý náhodou. Jak k tomu došlo?

Tehdy jsme intenzivně pracovali na iniciativě MOST a ten večer za námi měly přijít redaktorky z BBC. Na akci pořádanou Socialistickým svazem mládeže bych rozhodně nešel. Pamatuji, že jsem někde hledal Michaela Kocába, byl jsem u obchodního domu Máj, na rohu Spálené a Národní a Kocáb byl v kavárně Slavia. Nemohl jsem se za ním dostat, protože tam byl policejní kordon a všechny ulice byly zašpérované. To bylo tak strašně divné. Nevěděli jsme, co se tam děje a až o hodinu později jsme se dozvěděli, k čemu došlo, ale pouze zmateně, nebylo to jasné a zdálo se, že tam zemřeli nějací lidé.

S redaktorkami jsme se pak sešli u Kocába doma, v Karlové ulici a ony samy říkaly, že mají zprávy, že to byl masakr, čemuž jsme nechtěli věřit a říkali jsme, že my takoví nejsme, tady u nás v Česku. V každém případě jsme ale už tehdy věděli, že MOST přichází na pořad dne.

Ze všech stran byl policejní kordon a jen jsme slyšeli, že se něco zevnitř ozývá a tu a tam tam někdo zpíval. Bylo to strašně divné, tiché, lidé stojící kolem mě tiše protestovali, snažili se projít, ale nešlo to

Neměl jste tehdy tendence přidat se k protestujícím?

Já bych se k nim ani nemohl přidat. Ze všech stran byl policejní kordon a jen jsme slyšeli, že se něco zevnitř ozývá a tu a tam tam někdo zpíval. Bylo to strašně divné, tiché, lidé stojící kolem mě tiše protestovali, snažili se projít, ale nešlo to. Nicméně já jsem o tom opravdu vůbec nevěděl. To, že jsem tam byl, bylo úplně omylem.

Můžete nám přiblížit, jaké emoce se vám tehdy honily hlavou? Dnešní generace si něco takového nedovede představit…

Byl to zmatek, ale vědomí, že se něco děje, něco dost významného, protože to, aby někde bylo tolik těžkooděnců vybavených štíty, helmami a dlouhými obušky, to nebylo jen tak.

Pak ale přišla obrovská nedělní demonstrace, která se komplikovala tím, že lidé Adamcovi sice fandili, věděli, že chce změnu, ale když začal mluvit tím starým aparátnickým způsobem, tak to lidi naštvalo a vypískali ho.

Opravdové jednání však začalo až dva dny poté, tedy 19. listopadu. Ladislav Adamec se tehdy s Václavem Havel odmítal sejít. Jak jste ho ke schůzce přesvědčili? Bylo to náročné?

Myslím, že ho ani tak nepřesvědčila naše geniální výmluvnost jako to, že se na náměstích začali shromažďovat lidé, kteří měli jednoznačný program a žádali radikální změnu.
 
S Kocábem a dalšími lidmi z Charty 77 jsem se nejprve sešli u Adamce doma a asi o den či dva později jsme k němu přišli i s Václavem Havlem, ale to ho ještě vyhodil a odmítl s ním mluvit. Pak ale přišla obrovská nedělní demonstrace, která se komplikovala tím, že lidé Adamcovi sice fandili, věděli, že chce změnu, ale když začal mluvit tím starým aparátnickým způsobem, tak to lidi naštvalo a vypískali ho.

V tu chvíli byl Adamec zoufalý. Byl to strašně emotivní moment a stále si pamatuji, že jsem stál na tribuně, na jedné straně byl Havel, na druhé Adamec, který mi vyčinil, že bychom dopředu neměli dávat zmatené děti a nenechal si vysvětlit, že jsme nikoho nikam nedávali, že ti lidé přišli sami od sebe a nesouhlasí s ním z vlastní vůle. Pak mě ubezpečil, že jednání nastanou, což jsem šel říct Havlovi a skutečně k tomu i došlo, jsou z toho historické fotografie, jak si ještě několik měsíců předtím vězněný disident podává ruku s úřadujícím premiérem. No a pak už se nezadržitelně valila vlna revoluce. Kromě velkých lidových shromáždění bych ještě rád vzdal čest tehdejším studentům, kteří byli radikálnější, vyhlásili dlouhodobou stávku na vysokých školách, scházeli se, formulovali požadavky… byli ostří.

Rozdíl mezi životem v totalitním systému a v tom dnešním je pro ty, kteří to nezažili, nezažili ponížení lidské důstojnosti, chudobu, trvalý nedostatek jak materiálních, tak duchovních hodnot, skoro nevysvětlitelný

Jak dnes vzpomínáte na Sametovou revoluci? Jste rád, že jste u ní mohl být?

Změna z komunistického režimu na demokratický, jakkoliv nedokonalý a plný zlodějen a zklamání, vždycky stojí za to. Už nám nediktuje nějaká ideologie z Orientu. Teď si za své problémy můžeme sami, což je velmi povzbudivé, protože když si za ně můžeme sami, tak je dokážeme i sami opravit.
 
Rozdíl mezi životem v totalitním systému a v tom dnešním je pro ty, kteří to nezažili, nezažili ponížení lidské důstojnosti, chudobu, trvalý nedostatek jak materiálních, tak duchovních hodnot, skoro nevysvětlitelný a znovu bych to nechtěl zažít ani na půl hodiny. Moje pocity jsou tedy pozitivní a jak jsem řekl, udělali jsme strašnou spoustu chyb, jakých chytráků na tom neoprávněně zbohatlo, ale holt taková je asi daň, která se za změnu platí.

Komunisté v letošních volbách zaznamenali velký neúspěch a skončili mimo Sněmovnu. Považujete to za úspěch? 

Po Sametové revoluci jsem si myslel, že už se nikdy do Sněmovny nedostanou, a to, že se ještě dalších 30 let dostávali, bylo velké zklamání, které jsem si těžko vysvětloval. Dostávali hlasy voličů, kteří velmi často také zažili předchozí režim a ano, je to jejich svobodná vůle a možná že jen s nostalgií vzpomínali na to, že měli chaty, ROH a jednou za čas mohli do Bulharska. Ale to mi přece jenom připadá málo.
 
Jsem šťastný, že se občané tentokrát rozhodli, že už s komunisty nechtějí mít nic společného a osobně mě to potěšilo i z toho důvodu, že jsem ve své prezidentské kampani dostal mnohonásobně více hlasů než celá komunistická strana.

Bez komunistů bude mít Parlament více lidí, kteří pracují a my takové potřebujeme, protože před sebou nyní máme hodně těžké chvíle

Myslíte si, že komunisté mají ještě šanci vrátit se někdy do Parlamentu?

Nejsem věštec, ale přál bych si, aby se už nevrátili. Oni vlastně kromě toho, že jsou stálou trvalou pátou kolonou moskevského režimu, nemají ani co nabídnout. Co sem přinesli? S čím by člověk spojil jejich jméno a jejich působení? Kromě některých naprosto nehorázný projevů paní Semelové, pana Grebeníčka, pana Luzara, pana Ondráčka či jiných výtečníků. Bez komunistů bude mít Parlament více lidí, kteří pracují a my takové potřebujeme, protože před sebou nyní máme hodně těžké chvíle.

Jak hodnotíte vývoj politické situace v Česku od listopadu 1989? Líbí se vám, jakým směrem se ubírá?

Když se podíváme na fakta, která nelze zpochybnit, jako například to, že jsme členy Severoatlantické aliance, že jsme členy EU, že máme konvertibilní měnu, jsme mnohem bohatší, jsme bohatší i duchovně, díky mnoha obětavým a chytrým lidem máme daleko čistší životní prostředí… Ten směr, kterým jsme se posunuli, je jednoznačně správný. Ano, můžeme na to všechno říct „a to je málo, máme mít čistší životní prostředí, mám být bohatší a mám mít lepší důchody“ a já s tím vším souhlasím, ale náš posun je výborný.
 
Dnes si už asi nikdo nedovede představit, že by vyjel za hranice a měl u sebe jen tisícovku, takže když se mu nakrásně podařilo dostat se třeba do Rakouska, tak tam byl za žebráka. Bylo to trapné. Trapné spoléhat na to, že vám někdo dá obnošené džíny nebo že vás ubytuje a tak podobně.

Byla to specifická historická situace, kdy úřadujícím prezidentem byla osobnost, s jejímiž činy nesouhlasím a o kterých jsem přesvědčený, že nás nejen v zahraničí poškozují, že rozkolísávají naše jednoznačné směřování k demokratickému západu

Od politiky jste se následně distancoval a vrátil jste se k ní až v roce 2018, kdy jste kandidoval na post prezidenta. Proč jste se rozhodl kandidovat?

Byla to specifická historická situace, kdy úřadujícím prezidentem byla osobnost, s jejímiž činy nesouhlasím a o kterých jsem přesvědčený, že nás nejen v zahraničí poškozují, že rozkolísávají naše jednoznačné směřování k demokratickému západu, k tržní společnosti a ke všemu, co to s sebou nese. Nechtěl jsem jen naříkat na Facebooku, takže jsem kandidoval, a to ne jenom proti někomu, ale pro něco.
 
Svoji kampaň jsem udělal jako takové umělecké dílo, radikálně jsem zveřejnil všechny informace o mně, aby lidé mohli posoudit, co jsem zač. Zveřejnil jsem nejen své lustrační osvědčení, ale taky to, na jakých vysokých školách jsem studoval, jaký je můj zdravotní stav, což nyní vidíme, že je důležité, jaký je stav mých financí, co jsem v životě dělal… Prostě aby to lidi věděli. Trochu mě mrzí, že jsem v tom zůstal sám. Doufal jsem, že i když to nevyhraju, tak že standardem pro příští volby zůstane, že všichni kandidáti budou takto otevření, ale není tomu tak.
 
Pro podpisy jsem navíc nešel jako pan Fischer, Hilšer a další k deseti senátorům, ale ke svým spoluobčanům z celé republiky. Nekonečné dny jsem stál v ulicích, mluvil s lidmi, ucházel se o jejich hlasy a jsem moc šťastný, že jsem těch 100 tisíc hlasů dostal. Obávám se, že nic podobného v nadcházejících volbách neuvidíme, protože je to velmi drahé, náročné, stojí to spoustu energie a do toho asi noví kandidáti nepůjdou. Ale třeba mě usvědčí z omylu, třeba si pro hlasy půjdou a budou otevření. Já v to doufám.

Zmiňujete, že vaše kampaň připomínala umělecké dílo. Mnozí, včetně našeho prezidenta Miloše Zemana, tvrdí, že umělci se do politiky nemají plést. Mají pravdu?

Do politiky patří buď lidé, kteří dostanou hlasy od občanů nebo ti, které někdo nominuje, jako v mém případě. To, jestli jsou umělci, strojvedoucí nebo vědci, je podle mě vedlejší. Ano, já osobně vítám větší vzdělání, ale já jsem taky nebyl jenom umělec. Celý život jsem podnikal, založil jsem velikánskou firmu, studoval jsem ve Spojených státech, seznámil jsem se s legislativním procesem, s jeho záludnostmi, správními náležitostmi a věnoval jsem se hromadě dalších věcí. Takže umělec? Pokud mě někdo vnímá jako umělce, tak děkuji, těší mě to, ale rozhodně to není všechno.

Budete chtít v roce 2023 kandidovat znovu?

Rozhodně ne. To nejlepší, co jsem mohl nabídnout, už jsem nabídl. Ačkoliv rád bych i nadále byl vzorem, příkladem a přál bych si, aby se alespoň něco z toho, co považuji za správné, dostalo do našeho běžného provozu. Netrpím nějakou fixní ideou, že za každou cenu musím být prezident, to určitě ne. Moje současné ambice směřují jinam.
 
Jsem řádným studentem denního studia na Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, čímž jsem pobouřil spoustu lidí. Vyčítají mi, že si vše umím zařídit, protože dostávám jak důchod, tak prospěchové stipendium a mám slevu na tramvaj (smích).

Objevují se spekulace, že by v dalších prezidentských volbách mohl kandidovat Michael Kocáb. Podpořil byste ho?

Michael Kocáb se do politiky hodí mnohem víc než já. Politiku daleko víc sleduje, prožívá, přemýšlí o ní… Mimochodem, když byl ministrem, tak on byl ten, kdo šéfoval odsunu sovětských vojsk z naší země. Jeho zásluhy jsou obrovské, jen mu je ne každý přiznává.
 
Podle mě by bylo dobré, kdyby to zkusil, ačkoliv záleží i na tom, proti komu by kandidoval. Už se nám rýsují velmi zajímaví kandidáti, například paní rektorka Danuše Nerudová, pan generál Petr Pavel… To jsou lidi, kterých si člověk váží, zrovna tak jako Michaela Kocába, akorát Kocába mám radši, protože jsem s ním strávil spoustu zajímavých chvilek jak v politice, tak v umění (smích). Nebyl bych dobrý kamarád, kdybych ho nepodpořil.

Možná je čas, aby se hlavou státu stala žena. Po těch výrazných mužských narcistních osobnostech jako byl Klaus a Zeman, by prostor možná měla dostat žena, která by tu naši rozhádanou zemi zklidnila

Když odhlédneme od personálního aspektu, tak jakého prezidenta by podle vás Česká republika potřebovala?

Těžko říct, možná je čas, aby se hlavou státu stala žena. Po těch výrazných mužských narcistních osobnostech jako byl Klaus a Zeman, by prostor možná měla dostat žena, která by tu naši rozhádanou zemi zklidnila, sjednotila a prosadila by rodinné hodnoty. Jako v běžné rodině, která se sice občas hádá, ale prosperuje. To by se mi líbilo.
 
Líbilo by se mi, kdyby se dalším prezidentem či prezidentkou stal člověk vzdělaný, který dobře a plynně ovládá cizí jazyky. Z osobní zkušenosti totiž vím, že když s někým můžete plynně, dobře mluvit, když se můžete vyjadřovat složitěji a hlouběji, tak je to strašně důležité. To těm současným prezidentům chybělo, všem třem. Také bych si přál, aby na Hradě usedl někdo, kdo by v sobě měl Čecha, Evropana i světoobčana, protože naše země je sice svatá, ale také malá.

Vy jste v roce 2005 uvedl, že byste z naší země rád měl monarchii. Stále si to myslíte?

Našemu systému by to strašně prospělo. Monarcha, tedy král, by reprezentoval zemi, nepodléhal by politickým kampaním, byl by to zkrátka někdo, koho je možné mít rád i když třeba není úplně chytrý, jak se kolikrát i stalo. Prezident takový být nikdy nemůže.
 
Takže mně by se to líbilo, i po té tradiční stránce. My jsme v podstatě království, které i po tom, co v roce 1918 oficiálně královstvím být přestalo, udělalo svého krále z Masaryka. To byl normální král se vším všudy. Ale není to tak, že bych pro to nějak extra pracoval, to ne.

Čemu se rád věnujete ve volném čase? Čím si „dobíjíte baterky“?

Moje zkušenost je taková, že člověk si nejlépe odpočine, když poté, co se něčemu intenzivně věnuje, tak se, opět intenzivně, začne věnovat něčemu dalšímu, při čemž využije odpočatou část mozku. Takže předtím to byla politika, nyní je to studium a potom to určitě bude nějaká umělecká tvorba. Odpočívám tím, že intenzivně pracuji na něčem jiném než předtím (smích).

Vzdělání je jednou z nejkrásnějších, nejinspirativnějších a nejdůležitějších věcí v životě

Když vás za 5 let neuvidíme na Hradě, tak kde?

Tak doufám, že ne v rakvi, což statisticky není zvlášť nepravděpodobné. Přál bych si, abyste mě viděli jako inspirativního člověka, který dokazuje i těm, kterým je pětačtyřicet nebo padesát a říkají si „teď už nemá smysl, abych se cokoli učil,“ že to není pravda. Doktorát jsem získal až v 59 letech! Mnoho lidí si myslí, že to mám jednoduché, že jsem rentiér, ale já jsem důchodce jako jakýkoli jiný. Škola vůbec nic nestojí, a ještě dostanete prospěchové stipendium, když se vynasnažíte. Nemá smysl se vymlouvat. Je vám pětašedesát? Jděte do toho, vůbec není pozdě. Pro své blízké navíc budete skvělou inspirací, můžete motivovat i vlastní děti, učit je, ukázat jim, že i vy se s určitou látkou perete. Každý umí žvanit, ale ukázat jim, že i vy se stále vzděláváte, je to nejlepší, co můžete udělat.
 
Takže bych chtěl, aby se mi podařilo získat nějaký další titul, abych udělal dobrou práci, publikoval ji, přispěl k nějakému výzkumu a zejména bych tedy chtěl světu ukázat, že vzdělání je jednou z nejkrásnějších, nejinspirativnějších a nejdůležitějších věcí v životě.