Režisér Roland Emmerich si sáhl na absolutní dno. Jeho nejnovější katastrofický film je vskutku katastrofální.
Moonfall je katastrofický film režiséra Rolanda Emmericha (Den nezávislosti, 2012, Den poté...), který je vlastně i katastrofální. Roland Emmerich umí ve svých filmech efektně i efektivně ničit planetu Zemi, ale v posledních letech bylo jasné, že mu dochází šťáva. Ti, kteří viděli Den nezávislosti 2, si asi bolestivě vzpomenou na návštěvu kina. Moonfall je ale mnohem horší, a to v každém ohledu, na který si vzpomeneš.
Snímek vede trojice herců. Patrick Wilson je astronaut NASA, který ve vesmíru jako jediný uvidí mimozemskou entitu. Nikdo mu však nevěří a NASA ho umlčí, takže o 10 let později už nemá ani na nájem a ztratil i svoji rodinu. Halle Berry hraje astronautku, která s ním tehdy byla ve vesmíru a o 10 let později už aspiruje na ředitelku celého NASA.
Konspirátor a uklízeč, který předběhne NASA
No a pak je tu John Bradley jako konspirátor a youtubový expert na vesmír, který zachrání celou planetu, protože kromě něj si nikdo není schopen všimnout, že se Měsíc vychýlil ze své oběžné dráhy.
Moonfall není filmem, při kterém je třeba vypnout mozek a užívat si zábavných, velkolepých záběrů apokalypsy Země. Moonfall ti totiž mozek vypnout nedovolí, když tě zasypává jednou nesmyslnou scénou za druhou. Možná znáš ten stav mysli, kdy zúžíš oči, mozek ti pracuje na plné obrátky, zvedneš ruce, jako kdyby ses ptal, co se to, kčertu, děje, a máš podobný výraz tváře jako Tom Cruise ve sci-fi Oblivion.
Tragické dialogy a scény, které působí jako parodie
A vychází jim naprosto všechno. Film působí nesmírně zkratkovitě, jako powerpointová prezentace, jejíž obsah je vyprávěn přes pomlčky. Postavy se pohybují z místa na místo, skáčou z jednoho vědeckého dialogu do druhého a ležérně řeší konec světa. Chovají se, jako by bylo zničení planety zcela normální, a jejich dialogy tě začnou doslova vytáčet. Často totiž působí jako z velmi špatného televizního filmu, jehož scénáristy vyhrabali někde na základní škole.
Dialogy jsou hloupé, občas nedávají žádný smysl a chybí jim jakákoli váha. Některé z nich jsou i naprosto zbytečné, jako například dvouminutová scéna s hercem Donaldem Sutherlandem, jehož postava přednese nechtěně trapný a zbytečný výklad o tom, co se skutečně stalo na Měsíci v roce 1969, kdy na něj poprvé vkročila lidská noha. Má jít o část velkého odhalení a tajemství NASA, ale vůbec nijak to nepomáhá ději a vše z toho je vlastně už prozrazeno jiným způsobem.
Sutherland se se svojí postavou na invalidním vozíku následně odklidí pryč a znovu už ho neuvidíme. Takových bizarních scén je ve filmu víc. Takzvaný facepalm na našich tvářích úřadoval i ve scéně, kdy se postava konspirátora dívá na přívalovou vlnu, která odhazuje i auta, dobrých 10 vteřin předtím, než ho smete. Teprve potom si konspirátor uvědomí, že neumí plavat, a astronaut v podání Patricka Wilsona ho musí „zachránit“, přestože stačilo, aby konspirátor vyšel na schody budovy o metr dál.
Ať už jako diváci, nebo jako recenzenti, jsme zůstali civět na plátno a nechápali jsme, jak někdo může napsat tak dementní a zbytečnou scénu. Moonfall občas působí jako hudební videoklip, které bývají plné náhodných a nesmyslných záběrů. Nakonec si z filmu můžeš vyhodit minimálně půlhodinu a zjistíš, že bys vlastně o nic nepřišel.
Moonfall má 2 hodiny, přičemž po úvodu budeš čekat celou následující hodinu, než se začne dít něco megalomanského a akčního. Do té doby je to změť slaboučkého příběhu, šokujících odhalení a amatérsky napsaných dialogů, které tě budou rozčilovat.
Nepotěší ani fanoušky velkolepých akčních scén
Čekali jsme, že to bude hloupoučké, ale na druhé straně i zábavné a plné akčních, velkolepých záběrů apokalypsy planety. Bohužel, Moonfall je pouze hloupý a nic jiného. Nejzajímavější trikové záběry s velkou destrukcí již byly ukázány v trailerech a smáli jsme se jen tehdy, když jsme zvedali obočí nad absurdností dialogů a konáním postav.
Postavy jsou neuvěřitelně ploché a nezajímavé, přičemž je definuje maximálně jedna věc, kolem které se točí celý jejich život. Snímku chybí jakékoli emoce a vzájemné interakce mezi postavami tě ničím nezaujmou. Je až neuvěřitelné, že nejsmyslnější, nejfunkčnější a nejlépe napsaný dialog se točí kolem textu slavné písně Africa od Toto. Nic nevykresluje vztah mezi postavami Halle Berry a Patricka Wilsona lépe, což je dost smutné.
Wilsonova postava má ve filmu také syna. Celá jeho dějová linie společně s dalšími lidmi na Zemi je však nudná a slouží jen k zobrazení toho, co se děje na planetě, zatímco jsou hlavní postavy ve vesmíru. A přesto tam tvůrci stihnou přidat pár nesmyslných scén. Jako například když agresoři kradou synovi hlavní postavy auto (z nějakého důvodu potřebují tři lidé dvě auta) dvě hodiny před pádem Měsíce na Zemi.
Podle nás ani samotní tvůrci nechápou, co to v jejich filmu dělá. Chtěli tím děj zdramatizovat a vytvořit půdu honičce v autech, ale je to tak nelogické, že se to nedá nijak ospravedlnit.
Moonfall je extrémně špatný film, který nemá co nabídnout ani z hlediska katastrofických blockbusterů. Není zde nic vyrážejícího dech a také počítačové triky občas působí nekvalitně. Pár záběrů Měsíce blížícího se k Zemi je pěkných, ale není to nic, co musíš vidět v kině.
Máme zde také velmi amatérsky znějící a napsané dialogy, které občas připomínají parodii, herce, kteří vinou svých fádních postav nemají co hrát, absolutně žádný humor, průměrné blockbusterové scény a děravý scénář plný nelogických nesmyslů.
Pochválit můžeme povedený úvod, soundtrack, pár záběrů padajícího Měsíce a to, že jsme přece jen byli zvědaví, co nám děj na konci odhalí. Že to byla další bizarní slátanina jako od nějakého amatérského youtubera tvořícího sci-fi scénáře, je už druhá věc.
Bavili jsme se jen tehdy, když nám kvůli absurditě některých scén už ani nic jiného nezbývalo. Toto ale není příklad toho, když je něco tak špatné, až je to dobré. Toto je jen špatné. Celé špatné. S přimhouřenýma očima tedy udělujeme tři body z deseti.
