LGBTQ+ senioři jsou často osamělejší a trpí větší nemocností.
Cílem neziskové organizace ŽIVOT 90 je především podporovat seniory v nezávislém životě, v samostatném rozhodování a účasti na společenském životě podle jejich vůle a preferencí. Jaroslav Lorman je zakladatelem a ředitelem této organizace, Michaela Jirsová její tajemnicí a také koordinátorkou LGBTQ+ projektů. A právě o LGBTQ+ lidech v seniorském věku a jejich potížích s nimi REFRESHER vedl rozhovor.
Zdánlivě jednoduchá otázka, za kterou se ale skrývá řada složitostí. Proč je důležité tematiku LGBTQ+ seniorů v Česku otevírat?
M. Jirsová: Jedním z důvodů je určitě to, že o LGBT+ komunitě jako takové se mluví hodně, ale konkrétně o LGBT+ seniorech ne. Obecně je důležité otevírat téma sexuality starších lidí.
J. Lorman: Myslím si, že otázka stárnutí a stáří je téma, které třeba mnohé gaye děsí. Ukazuje to na určité hranice, které v rámci LGBT+ komunity jsou. Tedy přijímání stárnoucího těla, ztráta fyzické atraktivity a určité překonání toho, že máme v hlavě nějakým způsobem zafixovaný pojem homosexualita. Tu si spojujeme hlavně se sexualitou, přitom jde spíš o vztahy. To stáří hodně dobře rozkrývá, protože otázka vztahovosti je něco, co stojí v popředí. Tím nepopírám, že sexualita ve stáří existuje, vždycky existovala, ale všude kolem nás je spojována s mladším a produktivním věkem.
Z čeho vychází stud starších lidí mluvit o své sexualitě nebo orientaci? Je to i z toho důvodu, že žili výraznou část života v socialistickém Československu, kdy byla tato témata v podstatě tabu?
M. Jirsová: Určitě ano. Pro nás, mladší ročníky, je sexualita úplně něco jiného. Vyrůstali jsme s tím, že jsme o tom všude četli, zmíním třeba časopisy jako Bravo, Bravo Girl a tak podobně, a to téma je součástí naší kultury. Když vyrůstala generace dnes starších lidí, tak to tak nebylo, byla jiná doba.
J. Lorman: Ti lidé mají v sobě hluboce zakořeněnou představu, že sexualita a intimita je něco, co patří jen domů. Je dobré si uvědomit, že Československo bylo z hlediska přístupu k LGBT+ lidem poměrně liberální, co se týče práv a rozvoje sexuologie. Ve srovnání třeba se západním Německem byla situace u nás lepší. Rozdíl je ale v tom, že tady se lidé zkrátka víc zavírali doma, víc žili v tajnosti a méně se mluvilo na veřejnosti. Češi tak kladou důraz hlavně na soukromí, utajení a dodneška se potkáváme s tím, že ti lidé říkají, že o tom nechtějí mluvit, nechtějí tím druhé obtěžovat. Naopak, často slyším stanovisko, že mladí lidé to přehánějí a pro okolí to už je moc.
Není u nás problém v samotném termínu senior, který s sebou často nese negativní stereotypy? Kdo určuje, kdy je člověk starý?
M. Jirsová: Nad tím by se dalo diskutovat velmi dlouho. Podle českého zákona je seniorem ten, komu je 65+.
Pojem senior je vlastně ne-pojem. Je to takové elegantní nahrazení pojmu starobní důchodce. O tom, jak se člověk cítí a jaké má vztahy, vůbec nic nevypovídá.
Jenže jednotliví lidé se v pětašedesáti letech mohou úplně lišit.
J. Lorman: Stejně tak se mohou lišit i další pojmy škatulkující sexualitu, která je spíš fluidní, než že by to bylo tak, že člověk je buď gay, bisexuál nebo heterosexuál. S pojmem senior je to stejné, je to vlastně ne-pojem. Je to takové elegantnější nahrazení pojmu starobní důchodce. O tom, jak se člověk cítí, jestli je fit, jaké má vztahy, o tom to vůbec nic nevypovídá. Vypovídá to jen o tom, že už má právo pobírat starobní důchod.
Vy jste, pane Lormane, loni v srpnu v rozhovoru říkal, že domovy pro seniory často s LGBT+ klienty nepočítají. Třeba v dotaznících, které se při nástupu do domova vyplňují, je jen kolonka ženatý/vdaná, ale chybí kolonka registrovaný/á. Jaké jsou další konkrétní překážky, se kterými se homosexuální lidé v domovech potkávají?
J. Lorman: Samozřejmě to nelze doložit konkrétním výzkumem, jsou to jen jednotlivé příběhy, člověk se k tomu dostane jen kontaktem přímo s těmi lidmi nebo s pracovníky služeb. Výzkumem je ale třeba podložen fakt, že gayové a lesby mají větší problém žádat o zdravotní péči, protože se bojí, že při každém zdravotním vyšetření budou muset znovu někomu vykládat o své orientaci. A ten coming out, který udělali třeba ve svých třiceti letech, musejí dělat znovu a znovu. A ve chvíli, kdy je člověk starý, křehký a odkázaný na péči druhých, tak je pro něj ta pozice nevýhodná.
Bojí se, že se na něj někdo bude dívat skrz prsty. Že bude muset vysvětlovat babičkám v domově, proč nemá vnoučata a ony si o něm budou myslet něco divného. Mají strach z toho, že s nimi nebude chtít někdo bydlet ve společném pokoji. To jsou různé věci, které lidem běží hlavou. Zpravidla to není tak, že by gaye a lesby v domovech chtěl někdo diskriminovat, ale oni sami na otevřenost často nejsou připravení.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
125 Kč 25 Kč
Máš již předplatné?
Přihlásit se
Dočíst článek
Poslat sms
Pošli SMS na 90211 s textem CLANEK 109988 a dočti tento článek.
Cena SMS za otevření článků je 89 Kč s DPH.
Jak to funguje?Po odemčení získáš
Přístup k prémiovým článkům
Přístup k benefitům
Např.:
Celodenný Skipas v PARK SNOW Donovaly ZDARMA
, Poukázka v hodnotě 200 korun na nákup v Furiosa
nebo PPV kód na Oktagon 65
Zobrazit všechny (9)
Jestli to chápu správně, větší nemocnost LGBT++ seniorů, která u nich byla prokázána, souvisí primárně s tím, že často kvůli studu nevyhledají potřebnou zdravotní péči?
M. Jirsová: Vychází to ale i z toho, že celý život žijí v určitém menšinovém stresu nebo v tom, že nemohou žít život tak, jak by chtěli. To se bohužel podepisuje na jejich psychickém i fyzickém zdraví.
J. Lorman: Souvisí to také s tím, že u LGBT+ komunity je ve spojení s tím zmiňovaným stresem leckdy také vyšší konzumace alkoholu, cigaret nebo drog. To vede třeba ke kardiovaskulárním onemocněním. Je to ale jen jeden z aspektů.
Jak moc situaci LGBT+ seniorů ovlivňuje personál sociálních a zdravotních služeb? Předpokládám, že má na život seniorů v sociálních a zdravotních službách velký vliv.
J. Lorman: Ano. Někdy chybí ze strany personálu porozumění, díky kterému by se pak ti lidé nebáli cokoli říct. To porozumění je třeba o způsobu, jak položíte otázku, nebo jak díky tomu, co o nich víte, opatrně předjímáte, že daný člověk může mít nějaké obavy. Tohle je nějaká kulturní proměna, která by v oblasti sociální práce a pracovníků v přímé péči měla proběhnout. Tak, aby ti lidé věděli, že s věcmi mohou klidně vyjít ven a nikdo je neodsoudí.
Jak konkrétně mohou takové proměny ve službách probíhat? Třeba nějaké školení personálu?
J. Lorman: Ano, i to. My jako ŽIVOT 90 jsme nyní ve skupině při Ministerstvu práce a sociálních věcí, která pilotuje projekt, jak pomoci sociálním službám stát se férovými k LGBT+ lidem. Proběhl také velmi rozsáhlý výzkum v této oblasti. Jeho výsledky se teprve dokončují, ale nejspíš budou hodně zajímavé.
Měli jste v ŽIVOT 90 nějaký konkrétní případ coming outu, kdy se člověk přihlásil k homosexualitě poté, co celý život žil v heterosexuálním svazku? Jak se k tomu postavily jejich rodiny?
M. Jirsová: Příběhy máme a naštěstí pozitivní. Ale nerada bych je sdílela. Od některých máme výslovné přání, že si nepřejí svůj příběh šířit. Zkrátka se to děje. Rodiny se s tím většinou vypořádají dobře, protože často tuší, že je něco jinak.
J. Lorman: Teď možná řeknu něco provokativního, ale myslím si, že u těchto lidí je mnohem slabší vědomí toho, jaký vliv mají. Z mého pohledu tenhle svůj význam podceňují, naopak rezignují s odůvodněním, že to nemá smysl. Také se potkávám s poznámkami, že mladí se mají lépe, můžou si dovolit mít partnera nebo partnerku a je tam cítit určité zklamání, frustrace a zříkání se spoluodpovědnosti.
M. Jirsová: Taky se setkáváme s tím, že si ti lidé říkají – Tak já jsem si to nějak prožil/a, musel/a jsem si s tím poradit sám/sama, tak proč bych měl/a teď bojovat za někoho jiného.
V organizaci ŽIVOT 90 se LGBTQ+ lidem věnujete. Paní Jirsová, vy jste mimo jiné koordinátorka LGBTQ+ aktivit. Co si pod tím představit? Co je v tomto směru náplní Vaší práce?
M. Jirsová: Mám na starosti takzvanou Duhovou skupinu, původně setkávání LGBT+ starších. V loňském roce jsme ji přetvořili na mezigenerační setkávání. To probíhá většinou každých čtrnáct dní. Starám se také o program během Prague Pride, protože jsme pro LGBT+ seniory vlastně takové centrum. Pořádáme také výstavy, na kterých se snažíme ukázat, že téma LGBT+ se netýká jen mladé generace. Celkově se snažíme vtáhnout téma do veřejného prostoru tak, aby o něm bylo slyšet a abychom se dostávali k tomu, že v domovech pro seniory a dalších sociálních službách o téma bude zájem.
J. Lorman: Máme třeba i dvě lektorky angličtiny z Kanady, které jsou zároveň partnerky. Nabízí v rámci ŽIVOT 90 lekce angličtiny nejen pro LGBT+ komunitu. To je moc hezká aktivita, protože je inkluzivní, člověk se setká s jejich životním příběhem a vidí, že LGBT+ lidé jsou prostě normální lidé jako kdokoli jiný.
Jaká je odezva aktivit u LGBTQ+ lidí v řadách seniorů?
M. Jirsová: Řekla bych, že dobrá. On se podobným věcem nikdo u nás moc nevěnuje, protože ta práce není jednoduchá vzhledem k tomu, že starší lidé k tomu přistupují jinak než mladší, je těžší s nimi v tomto směru pracovat. Myslím si, že LGBT+ komunita okolo nás je ráda, že se jí věnujeme. Bylo to vidět třeba během mezigeneračních svačin, které jsme pořádali během Prague Pride. Ti lidé se mezi sebou potkávat chtějí, ale nemají k tomu tolik příležitostí.
Problémem je, že s heterosexuálními seniory se o tématu nemluví. A ti lidé nejsou jako mladší generace, že by zapnuli Google a přečetli si o tom.
Jak berou LGBT+ aktivity heterosexuální senioři? Mohou jim třeba vadit?
M. Jirsová: Já si myslím, že největší problém je, že s heterosexuálními seniory se o tématu nemluví. A ti lidé nejsou jako mladší generace, že by zapnuli Google a přečetli si o tom. Je to jiné, jakmile se o tom s nimi začnete bavit. I proto jsem přišla právě s těmi lekcemi angličtiny, aby i heterosexuálové poznali gay pár, který spolu žije čtyřicet let, a aby zjistili, že se od nich homosexuální orientací nenakazí. Zní to neuvěřitelně, ale i to je pořád téma. Je tedy důležité s nimi o tom mluvit. Samozřejmě jsou tu i otevřenější lidé, kteří je naprosto respektují.
J. Lorman: Česká republika vykazuje zvláštní fenomén. Oproti západním nebo severským státům máme relativně nízké číslo, uvádějící, kolik má průměrný Čech známých nebo blízkých, kteří jsou LGBT++. Velká část lidí má pocit, že se vlastně nikdy s takovým člověkem nepotkala, přitom je to statisticky nemožné. Záleží samozřejmě na tom, zda ti lidé udělají coming out nebo ne, jestli se k tomu kroku cítí. A český prostor je bohužel dost napuštěný homofobií a stereotypy. Nepomáhají tomu ani některé konzervativní strany, které vyhrály volby.
Můžete být konkrétní?
J. Lorman: Například když Petr Fiala odmítne manželství pro všechny z toho důvodu, že je to nepřirozená věc. LGBT+ lidé jsou na takové poznámky hodně citliví. A když takové poznámky slyšíte, tak ta odvaha ke coming outu je menší. Abych navázal na předchozí otázku, klíčové pro heterosexuály je se s lidmi z LGBT+ komunity setkávat, zeptat se na to, co je zajímá. Takové setkání velmi často jejich pohled změní.
Jak se k tematice LGBT+ staví v zahraničí? Z jakých zemí bychom si mohli vzít v České republice příklad?M. Jirsová: Obecně ve směru na Západ by ta inspirace byla skvělá. Jako ŽIVOT 90 spolupracujeme například s organizací Schwulenberatung Berlin, který se LGBT+ seniory také zabývá a pro nás je asi nejbližším partnerem. Ale dobře jsou na tom i severské státy, na jihovýchodě třeba Řecko. Ta praxe je všude.
J. Lorman: Ideální situace není nikde, v Evropě bohužel útoky na LGBT+ lidi stoupají. Ale v Evropské unii jsme jediný stát, který pořád trvá na sterilizaci a rozvodu transgender lidí. To je naprosté porušení práva na integritu člověka. Na světě je mnoho států, které mají manželství pro všechny. Česká republika mezi ně nepatří. Přestože v zemích, kde manželství pro všechny funguje, běží život dál. Naopak tam ubyly některé negativní jevy jako sebevraždy nebo menšinový stres. Čili těch států, od kterých bychom se mohli učit, je dost.
Když se vrátíme k LGBT+ seniorům, v USA přišli s nápadem penzionů jen pro LGBTQ+ lidi. Je to podle Vás dobrý nápad? Nebo by se lidé neměli takto dělit?M. Jirsová: Samozřejmě je lepší se nedělit, jenže někdy ve společnosti vidíme, že to úplně nejde. Takže pokud chceme, aby lidé žili ve stáří spokojeně a tak, jak chtějí, tak je to asi v tuhle dobu jediná cesta, jak toho dosáhnout. Nemyslím si, že je potřeba, aby to bylo čistě jen LGBT+, ale aby tam byli i lidé, kteří jsou LGBT+ otevření a počítali s tím, že když budou žít v takovém domě a uvidí tam dva pány držící se za ruku, že to není nic špatného.
J. Lorman: S tím souhlasím, jenže naše společnost ještě zdaleka není tak inkluzivní. Budování takových domů je nyní jediným logickým krokem, aby člověk kromě toho, že stárne a ztrácí síly, nemusel ještě řešit problémy spojené s tím, že je lesba, gay nebo transgender.
Kdy se podaří téma LGBT+ seniorů prosadit do povědomí širší společnosti? Je to téma dneška, nebo se to podaří spíše v řádu let?
M. Jirsová: Myslím si, že tohle téma budeme řešit pořád a možná dnešní generace mileniálů už by mohla být otevřená tomu, že spolu ti lidé budou moci žít. Ale co se do té doby stane, to nikdo neví. Podívejme se, co se děje v okolních státech na východě. A to je pořád Evropa. A nikdo neví, jestli to třeba za měsíc nepřijde k nám.
J. Lorman: Jsou věci, které jsou na spadnutí a které řekněme zaretušují určitý dluh, to je třeba manželství pro všechny. To je otázka jen přiznání rovných práv a politického rozhodnutí. To je věc, která může být zítra. Ale kvůli konzervativní politické reprezentaci asi nebude. A pak jsou věci mentální proměny, které budou trvat dlouho.
