Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Ať už za tím stojí onen „ismus“, který u nás nikdy neznačil nic dobrého, nebo strach z čehokoli progresivního, jedno je jasné. Feministka rovná se zakomplexovaná špindíra. A feminista neexistuje.
Možná jsi čtrnáctiletá dívka a s oblibou všude říkáš, že „nejsi jako ostatní holky“ nebo, že „se radši kamarádíš s kluky, protože nemáš ráda drama, drby a nakupování“. Možná je ti dvacet a nechápeš, proč i v roce 2022 potřebujeme feminismus. Možná, že tvůj „feminismus“ začíná a končí u trička s nápisem „pussy power“. Možná vůbec netušíš, co to feminismus je. Pak vítej na úvodní hodině.
Začněme úplným základem. Feminismus si klade za cíl rovné postavení všech (žen, mužů, trans, nebinárních, intersex osob) ve společnosti, přičemž vnímá znevýhodněnou pozici marginalizovaných skupin.
Mylná je představa jednotného, unifikovaného hnutí – hovoří se spíše o různorodých politických, ideologických, sociálních, filozofických směrech s podobným cílem. Rozlišuje se například feminismus liberální, radikální, queer nebo třeba ekologický. Podle historických etap a dobových diskurzů se pak feminismus dělí na takzvané „vlny“ – tedy první vlna feminismu, druhá vlna… a tak dále.
Intersekcionalita jako jedna z podmínek
Na počátku 90. let se v rámci třetí vlny feminismu začíná ozývat kritika toho, že toto hnutí zastupuje pouze bílé heterosexuální ženy a jejich zájmy. Ovšem abychom feminismus mohli nazývat feminismem, musí být intersekcionální.
Intersekcionalita popisuje, jak se různé formy diskriminace, útlaku (např. rasismus, sexismus) prolínají, jak se navzájem ovlivňují, a jak se sjednocují do jedné konkrétní zkušenosti (např. zkušenosti osoby tmavé barvy pleti, která je zároveň ženského pohlaví). Díky tomuto konceptu bychom tak neměli označovat za feministická ta hnutí, která vylučují například trans a nebinární osoby či sexuální pracovníky a pracovnice.
Zdroj: REFRESHER/Eliška Kubů
Důležitá je zde i otázka uvědomění si lokace. Jinou lokaci má bílá žena z vyšší střední třídy a jinou černošská žena. Jinou „startovní pozici“ mají jednotlivé ženy i v případě feminismu. Jakmile bílé vzdělané ženy dosáhly určité míry společenské prestiže, považovala se otázka feminismu za zodpovězenou. Dosažený cíl se přitom týkal pouze velmi úzké skupiny privilegovaných žen.
Zatímco bílé ženy se bouřily proti tomu, že musí být v domácnosti, méně privilegované ženy měly po příchodu z dlouhého (a špatně placeného) zaměstnání v domácnosti další směnu. Jedna skupina žen chápala domácnost jako formu útlaku, ta druhá jako svobodu. Lokace zde vyplývá ze třídy, do které se narodíme – zda je nám umožněno studovat, jak se oblékáme, jak se chováme a hovoříme, kolik máme peněz.
Pussy power z obchoďáku
Konceptu intersekcionality pak přímo odporuje takzvaný „bílý feminismus“, který se zaměřuje pouze na bílé, cis, heterosexuální a zdravé (able-bodied) ženy. Zkušenosti žen bez těchto charakteristik jsou tak vytlačeny nebo marginalizovány.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Důvody, proč je feminismus potřeba i v roce 2022.
Zda jsou feministky zlé čarodějnice, které obědvají vývar z varlat.
Jak patriarchát negativně ovlivňuje i „nedotknutelné“ bílé muže.
Právě moderní bílý feminismus je také tím, na čem lze snadno vydělat. Řetězce prodávající fast fashion jsou toho jasným důkazem. Jistě víš, že jakmile nastane „Pride month“, nejrůznější značky na všechny své produkty natisknou symbol duhy. Jindy v roce přitom LGBTQ+ (zkratka označující lesby, gaye, bisexuály, transgender a queer osoby a další identity, pozn. red.) komunitu nepodporují, či se přímo podílí na jejím útlaku. Nejinak je tomu i v případě feminismu.
Zdroj: REFRESHER/Eliška Kubů
Na polyesterová trička společnosti umístí atraktivním fontem „smash the patriarchy“, zatímco své švadleny v Bangladéši vykořisťují a nezajistí jim ani minimum bezpečných pracovních podmínek. A to je jen jeden z příkladů.
Kdo jsou trans* lidé?„Patří sem trans ženy, které byly po narození prohlášeny za muže, nicméně v průběhu života si uvědomily, že muži nejsou; a trans muži, kteří byli po narození prohlášeni za ženy, ale s tímto přiděleným pohlavím se neztotožňují.“ Více se dozvíš zde.
Problematická je i cisheteronormativita, která se promítá do známého „pussy power“. Takové heslo má sice být jistou formou podpory feministického hnutí, nicméně zároveň vyčleňuje všechny trans osoby. Implicitně totiž říká, že všechny ženy mají vagínu.
Cisheteronormativitou se míní přesvědčení, že jedinou normální sexualitou je ta heterosexuální a že každé pohlaví má v životě své přirozené role, které jsou neměnné.
Můžete řídit a volit, tak co ještě chcete?
Mnohokrát jsem se setkala s argumentem, že feminismus už v dnešní době přeci není potřeba. Také jeden z našich čtenářů nám na otázku na našich instagramových stories odpověděl, že feminimus je „něco, co mělo smysl před 30 lety.“ Ženy mají volební právo, mohou řídit, vzdělávat se. Mají naprosto stejné možnosti jako muži. Kromě toho, že ne všude na světě tomu tak je – stále existují země, kde ženy nemohou volit, řídit a například saúdskoarabské ženy mohou bez souhlasu muže cestovat teprve od roku 2019 – feminismus potřebuje i naše, středoevropská, společnost.
Na jedné straně máme „tradiční“ argumenty:
Podle webu Fórum 50 %od vzniku České republiky byly ženy zastoupeny ve vládách průměrně v pouhých 12,3 %. V posledních volbách se do Poslanecké sněmovny dostalo padesát žen, tvoří tak čtvrtinu. Smutné ovšem je, že se jedná o rekordní počet. Ženy ale chybí ve vedoucích funkcích napříč sektory, ne jen v politice.
Existuje pay gap, tedy nerovnost v platovém odměňování mužů a žen. Podle Evropské komise činí tato propast v EU 14,1 %. V přepočtu tak každá žena vydělá 86 centů na jedno euro, které vydělá muž. V Česku je pay gap dokonce 18,9 procenta. Ženy, jak popisují ve své studii Křižíková a Sloboda ze Sociologického ústavu AV ČR, jsou stále spojovány s nižším pracovním nasazením v důsledku většího zatížení neplacenou prací v domácnosti, čímž je pro zaměstnavatele „ospravedlnitelné“ jejich nižší finanční ohodnocení a odsunutí do méně důležitých, méně prestižních pozic. Český statistický úřad podle serveru Statistika a my uvádí, že chudobou v České republice jsou nejvíce ohroženy ženy ve věku nad 65 let žijící o samotě. Jako hlavní důvod je podle statistiků velký pay gap, který je umocněný znevýhodněním žen v průběhu jejich kariéry.
Společnost neustále vyvíjí tlak na to, jak mají ženy vypadat, co mají dělat, kdy mají mít děti. Díky feminismu může být kdokoli tím, kým chce a zastávat takové role, které chce.
Pak také ale argumenty z „každodennosti“:
Tradiční územní plánování často ignoruje riziko sexuálního napadení, kterému ženy čelí v každé tmavé uličce, parku, i za bílého dne. Být ženou ve veřejném prostoru, zdá se mi, je jakousi „společnou žitou zkušeností“. V nepřehledných místech neběháš s puštěnou hudbou. Když jdeš v noci sama městem, máš v ruce připravené klíče nebo pepřák. Ten jsi mimohodem dostala, když ti bylo jedenáct. Než nastoupíš do taxi, odešleš někomu blízkému sledování polohy. V podzemních parkovištích parkuješ co nejblíže vchodu. Kamarádky buď doprovázíš, nebo je nutíš, aby se ozvaly hned, až dorazí domů.
Samostatnou kapitolou je noční MHD, kde je tvým hlavním cílem se schovat, nevyčnívat. Prosím, jen ať si ke mně nepřisedne, ať na mně nemluví, ať na mně nesahá. Kdo by ti případně pomohl? I sám řidič má nechutné poznámky. Budeš to muset být opět ty, kdo se v autobuse plném mužů zastane dívky ve věku tvé mladší sestry, když jí bude někdo obtěžovat? Vždycky to budeš ty.
Raději přespíš u přátel nebo zůstaneš doma, než abys musela absolvovat noční cestu MHD, které zároveň předchází cesta nechvalně známým parkem. „Máš prcatelný nohy.“ „Za kolik se mnou půjdeš?“ „Ty vole, tak tu bych mega znásilnil.“Osamotě a za tmy si netroufneš ani zvednout prostředníček. Přikrč se, nekoukej se na ně a zrychli chůzi. Nepůsobíš pak ale rovnou jako oběť? Napřim se, zdvihni hlavu, ukaž, že se jich nebojíš. Co mám dělat? Hlídači i policisté jsou radši zalezlí, aby nemuseli řešit „zas ňáký to vobtěžování.“ „Vždyť on si s váma chce jen povídat, mladá pani, nebuďte hysterická.“ Pak musíš ještě kus dojít pěšky. Troubí na tebe řidiči a chtějí tě svézt kamkoli. Jen ne domů.
Už jsi svým podprahovým vnímáním prostoru tak otupělá a ani si vlastně neuvědomuješ, že ty a miliony dalších žen po celém světě vlastně žiješ v neustálém strachu. Musíš být ostražitá, musíš předvídat, neriskovat, být vždy a za všech okolností připravená „běžet jako o život“ (někdy bohužel doslova). Zodpovědnost dost často padá na ženy, ať už jsou nám vyčítány „příliš krátké sukně“, zbytečné riskování nebo nedostatečný počet absolvovaných lekcí na kurzu sebeobrany. Neučíme naše syny, jak se chovat k ženám, učíme naše dcery, jak se nenechat znásilnit.
Jak se jmenovala ta populární meme stránka na Facebooku? „Just girly things“? Takové věci by tam asi patřily.
Nejsem feministka, ale…
Na řadu přichází systémové nepochopení feminismu. Nejvíce se s ním setkáváme s větou začínající „nejsem feministka, ale…“. Nejsem feministka, ale věřím v rovnoprávnost. Nejsem žádná feministka, ale nelíbí se mi, že ženy dostávají v průměru méně peněz za stejnou práci než muži. Nejsem feministka, ale žena má mít právo na to se rozhodnout, zda podstoupí potrat, či nikoli. Takoví lidé si zřejmě myslí, že feministka je ošklivá, zlá čarodějnice, která obědvá vývar z mužských varlat.
Zdroj: REFRESHER/Eliška Kubů
Často je to spojenou s takzvanou internalizovanou misogynií, které se dopouštějí ženy na ženách, když si nevědomě promítají předsudky na jiné ženy, nebo dokonce na sebe samé. Nejčastěji se objevuje v onom posvátným: „nejsem jako ostatní holky“. Takové ženy nevidí ostatní ženy jako svůj podpůrný systém, nýbrž jako konkurentky. Konkurenty v aréně o mužskou přízeň.
Jistá je během takřka všech debat o feminismu také přítomnost „whataboutismu“, typu argumentačního klamu, který má odvést pozornost. Jeho cílem je zároveň bagatelizace problémů a podkopat kredibilitu řečníka.
Nejjednoduššeji to lze vyjádřit asi takto: A: „Ženy ve společnosti čelí mnohým překážkám.“ B: „Ale co muži?!“
Patriarchát ubližuje i tobě, bílý muži
Patriarchální společnost charakterizuje přítomnost dominance jednoho (mužského) pohlaví nad druhým (ženským). Prostupuje všemi společenskými formami – ekonomickými i politickými. Tento mocenský nepoměr je podle americké feministické spisovatelky a aktivistky Kate Millet zřejmý například na faktu, že armáda, průmysl, technika, univerzity, věda, politika i finance – zkrátka všechny významné nástroje moci, jsou v rukou mužů.
Patriarchální moc se v celé své šíři vyznačuje také snahami regulovat lidské (především ženské) tělo a snížit individuální kontrolu jednotlivce nad ním. Tato moc je pro ženy (a všechny marginalizované skupiny) nepřítelem ve všech jejích projevech, nicméně je spíše sociálně konstruovaná (a tudíž napadnutelná), než, že by byla ztělesněna ve všech „biologických“ mužích. Jedná se o mnohem komplexnější problém, než si připouštíme. Jako příklad poslouží tragická situace jen kousek od nás – v Polsku, kde ženy přišly spolu s reprodukčními právy také o tělesnou autonomii. V lednu roku 2022, rok po téměř úplném zákazu potratů, tamní vláda podle serveru The Guardian plánuje spustit centralizovaný registr těhotenství, který by ukládal lékařům povinnost hlásit všechna těhotenství i potraty.
Nenechte se však zmást, patriarchát ubližuje i mužům. Ve své podstatě z něj totiž plně těží jen úzká skupinka vyvolených (tedy nejbohatších, nejbělejších a nejvíc hetero).
Patriarchát od mužů očekává, že nedají najevo slabost – tedy, že nebudou projevovat své emoce. To přeci dělají jen „báby“. Jako slabost se tudíž u mužů chápou i psychické problémy, včetně depresí. „Od chvíle, kdy malému chlapci řekneme, že „kluci nepláčou“ nebo, když řekneme smutnému teenagerovi, aby se „pochlapil“, vytváříme dospělého muže, který bude ošizen o celou škálu svých emocí. Muži tedy z patriarchátu sice těží, ale zároveň jím trpí,“ uvedla nigérijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichie.
Muži nevyhledají pomoc, aby nebyli za slabochy. Studie naznačují, že i to může být příčinou vyššího počtu sebevražd mužů. Český statistický úřad zaznamenal mezi lety 2014 až 2018 v Česku 1 389 sebevražd, přičemž 1 120 z nich evidují u mužů.
Ze společnosti, která ctí rovnoprávnosti, těží všichni, ne jen ženy. Rovné ovšem neznamená stejné.
Český feminismus
U nás se počátky feminismu pojí se jmény jako Marie Palacká – Riegrová, Sofie Podlipská, Karolina Světlá, Eliška Krásnohorská, Tomáš Garrigue Masaryk. Následně pak například s Eliškou Krásnohorskou, Františkou Plamínkovou, Milenou Jesenskou či Miladou Horákovou. Přičemž volební právo české ženy získaly už v roce 1920 – tedy dříve než ženy ve Francii, Španělsku, Itálii nebo Velké Británii.
Vývoj českého feminismu přerušil únor 1948. Ženské hnutí bylo upozaděno, přednost dostal boj proti „vyššímu nepříteli“.
Vývoj feminismu v Česku po roce 1989 provázela celá řada překážek, přičemž mnoho z nich stále ještě nebylo odstraněno. Feministické hnutí bylo vnímáno jako západní imperialistická ideologie, „další zprofanovaný -ismus“. Jakákoli zmínka o feminismu vzbuzovala vášně a média jej v rámci nenarušování statusu quo zjednodušovala a upozaďovala. Negativní konotace přetrvaly i do dnešní doby.
Pojmem „feministka“ tak mnozí stále míní spíše nadávku označující zakomplexovanou ženu, která: nenávidí muže, nemá dostatek sexu, je nespokojená sama se sebou, nepoužívá deodorant, nemyje se…(doplňte sami).
A kdy teda nastane ta doba, kdy už nebudeme potřebovat feminismus? Asi tehdy, až nikdo nebude říkat, že už ho nepotřebujeme. A až se i ti, kteří z feminismu skrytě těží, nebudou stydět k němu přihlásit.
