Istanbulská úmluva budí ve společnosti nebývalé vášně. Mýty, které jsou kolem ní hojně rozšířeny, pro Refresher vysvětlila advokátka Lucie Hrdá, která se specializuje na trestní a rodinné právo a bojuje za oběti domácího a sexualizovaného násilí.
Česko sice Úmluvu Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, známou těž jako Istanbulskou úmluvu, přijalo již v roce 2016, její ratifikaci nicméně neustále odkládá. Naposledy o její odložení požádal ministr spravedlnosti Pavel Blažek.
Přestože je tedy podepsaná, není účinná. K tomu potřebuje ratifikaci Parlamentem České republiky. Takzvaná Istanbulská úmluva představuje mezinárodní dokument, jehož ratifikací by se Česká republika zavázala k odstranění veškeré formy diskriminace páchané na ženách.
„Přiznáváme tím, že ženy jsou dlouhodobě historicky diskriminovány a snažíme se tuto diskriminaci odstranit – zejména ve formě takzvaného genderovaného násilí, to znamená domácího i sexualizovaného násilí,“ vysvětlila pro REFRESHER Hrdá. Právě v případě takového násilí jsou ženy oběti z 95 %. Podle tiskové zprávy ministerstva práce a sociálních věcí dokonce až třetina žen v České republice nejméně jednou v životě zažila domácí násilí či nějakou formu sexuálního obtěžování.
Nicméně tam, kde se v úmluvě píše o násilí – ať už o domácím, nebo o sexualizovaném, se jedná o ochranu všech obětí. Bez ohledu na gender, biologické pohlaví či sociální kategorie.
Úmluva hovoří také o zákazu mutilace pohlavních orgánů – tedy například o ženské obřízce, kdy dojde k odstranění v podstatě celého vnějšího pohlavního orgánu. „Taková obřízka neslouží k žádným zdravotním účelům. Slouží pouze k tomu, aby žena neměla potěšení ze sexu – tedy, aby nepodváděla muže,“ vysvětlila advokátka.
Trestní zákoník úmluva ale nijak nezmění, protože trestné činy k ochraně obětí domácího a sexualizovaného násilí v něm již máme.
Nedostatečná prevence a chybějící ochrana
V Česku by ratifikace Úmluvy především znamenala zavázání se k masivní prevenci, tedy ke vzdělávání v oblasti, kde jsme „pozadu“. Také by došlo k podpoře primární a sekundární péče o oběti, což je záležitost, ve které podle Hrdé Česko velmi zaostává za západním světem. „Různá právní ochrana obětí sexualizovaného a domácího násilí u nás již samozřejmě platí, nicméně ratifikováním deklarujeme, že si stojíme za tím, že je třeba obětem pomáhat a zejména zaplatit další péči o ně, ne jen násilí vyšetřovat a trestat,“ vysvětlila.
Ratifikace by také umožnila finanční zajištění celostátních help linek pro pomoc znásilněným a pro pomoc obětem domácího násilí. V Česku, jak advokátka Hrdá popsala, jsou takové helpline zřízeny pouze neziskovými organizacemi, žádná státní neexistuje.
Nedostatek je také azylových domů. Chráněné domy s utajovanou adresou existují v Česku pouze tři. „Nemáme dostatek psychologů, psychiatrů – ať už pro dlouhodobou péči, tak pro tu rychlou, krizovou intervenci. To jsou všechno záležitosti, k jejichž podpoře by se Česká republika ratifikací Istanbulské úmluvy zavázala,“ dodala advokátka.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Čím argumentují ti, kdo se staví proti ratifikaci Istanbulské úmluvy v Česku
- Jak Istanbulská úmluva v zemích, kde byla ratifikována, přispěla ke změně
- Proč je hlavním „rozkolem“ slovo gender
- Jak moc důležité je téma domácího násilí pro mladé lidi
- Proč se vláda rozhodla jednání o ratifikaci posunout o rok
- Co si o Istanbulské úmluvě myslí Ivan Bartoš a Tomio Okamura
