„I mě posílali k plotně. Rozhodčí musí zvládat emoce a neodcházet s brekem,“ říká hokejová sudí Patricie Vokalová (Rozhovor)

Je velká výhoda, když jde na pozici rozhodčího člověk, který předtím hokej hrál?

Podle své zkušenosti říkám, že ano. Já bruslař nejsem a v životě nedohoním to, co mají hokejisti i hokejistky nabrusleno odmalička. Třeba přešlapování pozadu jsem se učila, až když jsem měla licenci rozhodčího.

Když jsou na ledě emoce, rozhodčí to musí zvládnout, nesmí sklopit uši a odcházet s brekem. Je podstatné na sobě v tomhle směru neustále pracovat. 

To jsou řekněme fyzické předpoklady. Jaké mentální vlastnosti musí podle Vás člověk mít, aby se stal dobrým rozhodčím? 

Když jsou na ledě emoce, rozhodčí to musí zvládnout, nesmí sklopit uši a odcházet s brekem. Já mám takovou povahu, že si takové věci neberu moc k srdci, ale zpracovávám je. Od začátku pracuji se svými chybami. Když rozhodčí, především nováčci, umí zpracovat zdravou kritiku, tak mají na to být dobrým rozhodčím. Je podstatné na sobě v tomhle směru neustále pracovat. 

Zajímalo by mě, jestli se dá uživit jen tím, že člověk dělá rozhodčí. Dá se tahle profese dělat jen pro peníze?Jsou někteří, kteří to dělají jen pro peníze, ale proto, že už se v životě nikam výš nedostanou, nemají na to, nechtějí nebo jsou už staří. Někteří rozhodčí, kteří pískají v extralize nebo na mezinárodní scéně, jsou profesionálové a dostávají plat, ale samozřejmě ne celý rok. Jsou tam nějaké plonkové měsíce, kdy mají i různé semináře, na které musí, a nikdo jim to nezaplatí. Nevím, jaký plat v průběhu sezóny mají, ale asi se jim to vyplatí. 

Zajímají mě Vaše osobní zkušenosti s pozicí rozhodčí. Jak vzpomínáte na svoje začátky?

Pamatuji si, že ze začátku jsem měla opravdu problém se hráčům na ledě nemotat, s tím ale bojují všichni nováčci. Byly i momenty, kdy jsem přijela ze zápasu úplně vyřízená a přemýšlela jsem, jestli to vůbec chci dělat. Ale člověk to překousne. Hodně mi v tomhle pomohli – a obecně v tomto věku lidem pomáhají – rodiče. „Když už sis koupila výstroj za nekřesťanské peníze, tak snad nehodláš skončit,“ říkali. A mně taky hodně pomohl táta tím, že jsme zápasy pískali spolu.

Jak se chovali trenéři?

Vzpomínám si, že nejvíc křičel Tomáš Hamara, který dřív trénoval dorost v Kralupech nad Vltavou, teď je v extralize. Ale myslím si, že když se člověk naučí i s těmito lidmi pracovat, tak se to postupně sezonu od sezony zlepšuje. Později jsme se potkali na jiném zápase a byl úplně v pohodě. 

Vybavíte si třeba reakce diváků, když zjistili, že rozhodčí dělá žena? 

Tyhle zážitky mám spíš z hokejbalu, který taky pískám. Tam to diváci těžce nesli, protože jsem v té době byla teprve druhá ženská rozhodčí. V hokeji už to tehdy přece jen nebyla taková rarita. Jasně, občas člověk od fanoušků i hráčů něco zaslechl. Třeba když jsem pískala na Harfa Cupu v Praze, tak jeden malý hokejista, když mě viděl, řekl svému tátovi: „Ježíš, ona nás píská holka!“ Ale vyloženě narážky na to, že jsem holka, jsem moc neslýchala, ani teď.

Děláte rozhodčí mužských i ženských zápasů. Vnímáte nějaké rozdíly v přístupu a chování hráčů a hráček k Vaší osobě?

Přijde mi, že třeba tendenci se nějak povyšovat mají spíš hráčky. I chlapi nadávají, občas sprostě, ale i kdyby rozhodčího dělal muž, tak budou řvát pořád stejně. V ženském hokeji občas holky nadávají víc než kluci a zažila jsem, že i když vyhrály třeba 5:0, byl to pro ně otřesný zápas a já jsem jim to prý zkazila. 

K plotně Vás doufám neposílali hráči ani hráčky.

V hokeji ne, ale stalo se mi to v hokejbale. A stalo se to chvíli po té medializované kauze, kdy k plotně poslali fotbalovou rozhodčí hráči Sparty. Byla to hokejbalová extraliga dorostu v Pardubicích, zápas jsme pískaly dvě holky, tak to pro fanoušky z řad chlapů byla konečná. Křičeli: „Jděte radši vařit, jděte k plotně.“

Reagovala jste, nebo jste nad tím mávla rukou? 

Nemá to smysl moc řešit. Zrovna u toho hokejbalu je nepříjemné, že fanoušci jsou nalepení přímo u hřiště, to je velký kámen úrazu, proto je ten tlak vyšší a všechno je slyšet. Ale já se snažím soustředit na hru, na pravidla a tresty.

Jak během zápasů řešíte rvačky? Je lepší zasáhnout do situace s předstihem, aby ke rvačce vůbec nedošlo, nebo je lepší hráče nechat, aby si to vyříkali?

Vždycky jsem měla tendenci do nich vjet a ukázat jim, že je nenechám se porvat. Ale pak mi bylo řečeno, ať do nich nejezdím a oddělím je až na zemi. Že mi nové zuby nikdo nezaplatí. (smích)

Jak je to s tykáním během zápasu? Z mikrofonů slyšíme, že rozhodčí hráčům tykají, ale nenarušuje to pak respekt, který se od nich čeká? 

U dospělých se to toleruje víc a myslím si, že hráči to berou i z toho důvodu, že je potěší, když je rozhodčí zná a ví, jak se jmenují. Máme problém spíš u mladších kategorií a hlavně opačný – vadí nám, když hráči tykají nám.

Počkejte, říkáte, že hráči tykají Vám? To by mě vůbec nenapadlo.

Ano, to se děje. Třeba kluk z páté třídy mi začal tykat. S tím mám problém, od takových dětí vyžaduji, aby mi vykaly, řekněme z výchovného hlediska. Paní učitelce ve škole taky netykají. 

Extraliga by se měla nechat chlapům. Neříkám, že by ženy nezvládly testy jako muži, ale pořád by na ni v extralize koukali jinak.

Když jsem se dívala na nominační listinu rozhodčích pro sezónu 2021–22, je v ní více než 300 osob, ženy bych spočítala téměř na prstech rukou. Nejvýše postavené byly v Lize juniorů a Extralize dorostu. Co říkáte na tak nízká čísla? 

Co říct, jasně, že by to chtělo víc holek. Ale která holka do toho v dnešní době půjde? Aby tu profesi vůbec chtěla dělat, musela by být splachovací. A druhá věc je, že celkově vázne práce s holkami. To vidíme i na stavu českého ženského hokeje, od toho se odvíjí vše včetně rozhodčích. Kdyby žena chtěla jít pískat vyšší soutěže než juniory a dorost, třeba druhou ligu, tak se osobně domnívám, že její psychika už by s tím měla problém. Možná by zvládla pozici hlavní rozhodčí, ale musela by být fakt dobrá. A hlavně by musela mít jméno. Věřím tomu, že kdyby přijela Kanaďanka, tak hráči sice budou remcat, ale ona si s nimi poradí. V Česku to prostě nejde.

Extraliga by se měla nechat chlapům. Neříkám, že by ženy nezvládly testy jako muži, ale pořád by na ni v extralize koukali jinak. Velkým problémem jsou i šarvátky mezi hráči, tam mají často co dělat i mužští rozhodčí. Realita je taková, že žena nikdy nebude pískat první ligu a extraligu. Já to na jednu stranu chápu a akceptuji a myslím si, že pro holky je odměna jezdit na mezinárodní akce.

Sledujete tedy i ženské hokejové rozhodčí v zahraničí? Jak se liší jejich počty a postavení oproti Česku? Kterou zemí se můžeme inspirovat?

Samozřejmě z evropských zemí by to byly skandinávské země, Švédsko, Finsko. Ale na prvním místě by to bezpochyby byla ta Kanada a Spojené státy. Kanada je úplně někde jinde, mají i ženskou NHL. To se nedá s ničím jiným srovnat. 

Jak hodnotíte český ženský hokej? Prospěla mu účast na olympiádě? 

Olympiáda prospěla hodně, i díky příchodu Tomáše Paciny na post trenéra. Zmizely kamarádšofty a braly se holky, které na to měly. Na druhou stranu, když z postu odcházel, tak řekl, že holky nebojovaly jako tým. Některé z nich znám a vím přesně, o čem mluvil. Pokud nebudou v určitém směru fungovat jako hokejisté, pak se nikam nedostanou. 

Můžete být konkrétnější?

Během olympiády bylo na zápasech Kanaďanek vidět, jak jsou nad věcí. U Češek byl v chování k rozhodčím vidět velký amatérismus. Třeba během přerušení hry jela gólmanka rozhodčí něco říct, přitom tam neměla vůbec co dělat. Kanaďanky tohle vůbec neřeší, pokud za rozhodčí přijedou, tak se jen v klidu a pohodě zeptají. Češka přijede a hned začne na rozhodčí řvát. 

Takže nezvládaly psychickou zátěž?

Ano. Ale to panuje občas i u nás rozhodčích. Vím, o čem mluvím, taky jsem si tím prošla, taky jsem dělala chyby. Dělají to někdy všichni, hráči, hráčky i rozhodčí. Místo abychom hledali chyby u sebe, tak je hledáme u jiných. 

Jak hodnotíte mediální pokrytí ženského hokeje? U řady lidí panuje názor, že ženský hokej není pro diváky tak atraktivní jako mužský. Já si to třeba nemyslím. 

Já si to taky nemyslím, zrovna olympiáda ukázala, že ženská hra je techničtější, a pokud se najde trenér, který s tím umí pracovat, a chápe, že jde o ženský, a ne mužský hokej, tak své diváky si to najde. Četla jsem i komentáře k příspěvkům z olympiády a koukala spousta lidí, což by třeba před pěti lety bylo nepředstavitelné. Média úplně nevěděla, co od hokejistek očekávat a do čeho jdou. Olympiáda tomu aspoň trochu pomohla.

Vraťme se ještě k Vám. Zmínila jste, že pískáte i hokejbal. Jak jste se k němu dostala?

Přišla jsem v roce 2015 pískat hokej pod Prahu, kde jsem studovala. A jeden kolega z hokeje, co píská hokejbal, mě přesvědčil, ať to zkusím. Absolvovala jsem jeden krajský seminář, pak jsem začala pískat turnaje, zápasy, byla jsem i na soustředění junior programu.

Jak se tyhle sporty liší? 

Dalo by se říct, že hokejbal je takový hokej bez bruslí a chráničů, ale pravidla jsou přece jen trochu rozdílná. Takže jsem musela vždycky takzvaně přecvaknout a uvědomit si, co zrovna pískám. Taky jsem si musela zvyknout na mentalitu hráčů, která je na hokejbale jiná. Je to víc ukecanější, což jsem z hokeje neznala. Nebyla jsem zvyklá, že by mi do pískání kecali hráči, trenéři i diváci. Měla jsem v hokejbale možnost dělat rozhodčí i na mistrovství světa, kde člověk pozná i mentalitu zahraničních hráčů a hráček. Češi se mají pořád co učit.

Říká se, že my Češi jsme všichni rozhodčí z gauče. Když sledujete nějaký hokejový zápas jako divák, dokážete si to opravdu užít, nebo u toho pořád přemýšlíte jako rozhodčí?

Přemýšlím pořád jako rozhodčí, od toho se odpoutat nedá. Sledovala jsem finále extraligy, byla jsem se podívat i na Spartě a pořád jsem přemýšlela o tom, jaká rozhodnutí dělají rozhodčí, co se děje na čarách a tak. 

Máte po více než deseti letech nějaké ambice jít v pískání hokeje nebo i hokejbalu ještě výš? Zkusit se třeba dostat do nějaké vyšší ligy?

Určitě ne, spíš už přemýšlím o tom, že s pískáním skončím. Jasně, v patnácti jsem takové ambice měla, malovala jsem si, jak pojedu na olympiádu. Ale pak člověk zjišťuje, že se tam zadarmo nedostane a nemá na to. Postupně jsem se hodila spíš do módu, ve kterém si ty zápasy chci užívat, a ne být pořád pryč jen proto, že musím.