S Patricií Vokalovou o tom, jaké to je být hokejovou a hokejbalovou rozhodčí a proč u nás píská zápasy tak málo žen.
Patricie Vokalová nebyla hokejovou fanynkou odjakživa, přesto je dnes už více než deset let hokejovou rozhodčí. Před sedmi lety začala kromě hokeje pískat i hokejbal, tehdy se stala teprve druhou ženou, která tento post u nás zastávala. Jak vzpomíná na své začátky? Jak na ledě řeší šarvátky a proč podle ní žena nikdy nebude pískat ty nejvyšší ligy?
Byla jste už odmalička hokejová fanynka?
U mě je to trochu paradox, protože já jsem do svých třinácti let hokej nesnášela. Když bylo Nagano a já byla malá, byli jsme zrovna na horách a já během zápasu otravovala rodiče, ať si jdou se mnou hrát. Byla jsem naštvaná, že raději koukají na hokej.
Čím se to zlomilo?
Když mi bylo těch třináct, brácha mě vzal na extraligu do Litvínova, kde jsem poprvé zažila velký hokej a fandění. Ovlivnil mě i táta, který byl rozhodčím. Co jsem se narodila, pískal krajskou ligu. Chodil na hokej i jako pomocný rozhodčí a psával zápisy, které jsem od těch třinácti let psala nanečisto i já, a začalo mě to bavit.
Pak se v prosinci 2010 ve Slaném konal turnaj žen a byly tam všechny české ženské rozhodčí z celé republiky a taky Rudolf Potsch, který teď dělá sekretáře Komise rozhodčích. Vysvětlili mi, co všechno pozice rozhodčí obnáší a že stíhám poslední seminář. Tak jsem jela 350 kilometrů do Břeclavi udělat si zkoušky rozhodčí. To mi bylo patnáct, většinou se licence dělá od šestnácti.
Pak Vás hned pustili pískat zápasy?
Po zkouškách jsem chodila na minihokeje a v září jsem pískala krajskou Ligu dorostu. S tátou jsme dělali čárové rozhodčí a dali k nám hlavního, takže se nebáli hodit mě do velkého hokeje. Ale bylo to strašné. Nevěděla jsem, kde stát, všechno jsem se učila za pochodu.
Takže to byla taková pozvolná cesta, nebo si přesně vybavíte moment, kdy jste si řekla: Tohle chci dělat, chci být hokejová rozhodčí?
Ten jediný konkrétní moment si nevybavím. Já jsem prostě měla odjakživa ráda sport, hrála jsem fotbal, dělala jsem aerobik. U hokeje jsem si řekla: „Půjdu to zkusit.“ Byla to zábava, chytlo mě to.
Čistě prakticky – jaká vede cesta k tomu stát se rozhodčí? Jaké zkoušky a testy je potřeba absolvovat?
Kluby jsou oslovovány, jestli mají nějaké dorostence nebo juniory, kteří by chtěli začít pískat. Někdy je přihlásí přes okresní komisi. U mě to třeba bylo jinak. Tím, že jsem dělala licenci 3. třídy v Břeclavi, tak jsem se rovnou spojovala s Komisí rozhodčích Středočeského kraje.
Dneska to bývá tak, že komise určí v srpnu termín, kdy je seminář pro rozhodčí třetí třídy. Sjedou se tam na víkend všichni nováčci z celého kraje a po teoretických a někdy i praktických hodinách se na konci semináře dělají testy z bruslení a pravidel. Bruslařské testy se skládají ze tří cviků – rychlosti, obratnosti a vytrvalosti. Holky mají jiné tabulky. Pak až pro rozhodčí, kteří chtějí pískat vyšší soutěže, jsou semináře pro rozhodčí 2. třídy. Ty bývají většinou ale spojené s nováčky a „dvojkaři“ musí absolvovat ještě Cooperův test (při kterém se měří vzdálenost, kterou člověk uběhne za rovných 12 minut, pozn. red.).
Limity pro holky jsou tedy lehčí?
Jak pro které. Pro mě to bylo vždycky těžké, ale ty nejlepší holky, které pískají i mezinárodní zápasy, dokážou zajet a zaběhnout stejně jako kluci.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jaké psychické předpoklady musí člověk mít, aby dělal rozhodčího.
- Zda se dá uživit jen tím, že člověk dělá rozhodčího.
- S jakými reakcemi fanoušků se setkala, když zjistili, že zápas píská žena.
- Kde se jí stalo, že ji mužští fanoušci posílali k plotně.
- Jak během zápasů řeší rvačky.
