KOMENTÁŘ: Regulace zbraní je v USA stále tabu, navzdory masakrům ve školách

Jeden z pohledů předpokládá, že násilí podporují agresivní videohry, filmy a hudba, což je téma, které budí i mezi vědeckou společností rozkoly. Jiný pohled zase vznik rizikových faktorů staví do sociální dynamiky školního prostředí, která se mnohdy vyznačuje nepřátelstvím, nezdravým soutěžením a vyloučením z kolektivu. Například veřejné školství ve střední části USA je pozoruhodným místem. Střetávají se zde světy, jejichž trajektorie se v budoucnu prolínat příliš nebudou. Navštěvují jej děti z nízkopříjmových rodin, které si mnohdy nemohou dovolit oběd ve školní kantýně a do školy chodí v roztrhaných pyžamech s kreslenými postavičkami. Na druhé straně jsou děti z vyšších středních tříd, které zpravidla pocházejí ze silně křesťanských rodin a víkend tráví na „youth groups“ učením se o Ježíši. Velmi uzavřenou skupinou jsou pak děti imigrantů z Latinské Ameriky a Asie. Odborníci naznačují, že právě tyto rozdíly mohou způsobovat rozkoly.

Svůj podíl mohou mít podle organizace National Center for Health Research i média. O násilných událostech totiž zpravodajské servery často informují velmi podrobně a promptně. Podle studie z roku 2017 například stanice CNN v roce 1999 věnovala větší prostor střelbě na škole Columbine než úmrtí princezny Diany. Toto mediální pokrytí může inspirovat další potenciální střelce – odborně se jedná o „efekt mediální nákazy“ a dochází k němu v případě sebevražd, teroristických útoků a masové střelby.

Může se ovšem jednat také o tendence lidí napodobovat chování, kterému se dostává velké pozornosti. Jak totiž ukázala řada výzkumů, mnozí masoví střelci výslovně přiznali, že touží po slávě. I kvůli tomu vznikají hnutí jako „Don't Name Them“, která požadují po novinářích, aby nehovořili a nepsali o střelci jako o „celebritě“. „Neglorifikujme útočníka tím, že mu poskytneme cenný vysílací čas. Nesdílejte jejich manifesty, dopisy, příspěvky na Facebooku. Buďte nad senzacechtivostí. Vyprávějte skutečné příběhy – příběhy obětí, hrdinů a komunit,“ uvádí hnutí ve svém prohlášení na webu. Méně pozornosti, méně posedlých „fanoušků“, kteří chtějí útoky napodobit.

Většina střelců útoky plánuje

Liší se také útoky na školách spáchané studenty oproti těm, které spáchají dospělí lidé (mnohdy se zcela chybějící vazbou na dané školské zařízení). Zpravidla o nich však lze předpokládat, že jsou fascinováni zbraněmi a zároveň k nim mají přístup. Pachatelé zároveň mnohdy o svých plánech předem poskytnou někomu „indicie“, ať už se jedná o příspěvky na sociálních sítích, nebo „nevinné vtipkování“. Střelba na školách je totiž jen zřídka impulzivní. Většina střelců na školách své útoky plánuje a svému okolí vysílá varovné signály.

Podle Wike a Frasera ovšem nelze vyprodukovat jednotný „rizikový profil“ potenciálního střelce. Předpokládanému profilu by odpovídala spousta naprosto bezproblémových studentů a někteří by naopak pravděpodobně nebyli identifikováni. Chybný je například předpoklad, že všichni masoví střelci jsou duševně nemocní.

„Spoušť stiskne duševní nemoc a nenávist, nikoli zbraň,“ uvedl bývalý americký prezident Donald Trump po střelbě v texaském El Pasu. Vyzval k zlepšení léčby duševně nemocných a „v případě nutnosti k jejich nedobrovolnému umístění“. A to i přesto, že tento narativ výzkumy dlouhodobě popírají. Například studie Americké psychiatrické asociace z roku 2016 zjistila, že méně než 1 % všech masových střeleb spáchali lidé s vážným duševním onemocněním.

Nehledě na to, že míra duševních onemocnění ve Spojených státech je podobná jako v jiných zemích, kde k masové střelbě dochází jen zřídka.

„Kolik lidí musí zemřít, než se vzdáme těchto nebezpečných hraček?“

Věda také prokázala, že střelbám mohou zabránit určitá opatření – tzv. gun control. Stačí se podívat například do Švýcarska, kde je podobná míra vlastnictví zbraní jako v USA. Přesto poslední masová střelba otřásla zemí před 21 lety. Například lidé, kteří byli odsouzeni za trestný čin nebo jsou závislí na alkoholu či drogách, si ve Švýcarsku zbraň nepořídí. Zároveň ji nesmí vlastnit vlastnit nikdo, kdo vyjadřuje násilný nebo nebezpečný postoj. Pro získání zbrojního průkazu je samozřejmě nutné složit zkoušku, popisuje Insider s odkazem na švýcarskou legislativu. 

Přísnější zákony má Austrálie, kde vláda v roce 1996 přijala Národní dohodu o střelných zbraních (NFA), která zahrnuje přísnou kontrolu poloautomatických a plně automatických zbraní či národní registr držitelů střelných zbraní. Předcházela tomu nejhorší masová vražda v historii země, kdy střelec zabil v přímořském letovisku Port Arthur v Tasmánii 35 lidí a 24 dalších zranil. Odborníci se domnívají, že NFA snížila počet úmrtí v důsledku násilí spojeném se střelnými zbraněmi až o 60 %.

Problém podle odborníků zkrátka představuje přístup ke zbraním, kterého se Američané nechtějí vzdát. Pokud by byl například minimální věk pro nákup pušky AR-15 stanoven na 21 let, střelec z Uvalde by si ji nemohl legálně pořídit. „Tvrdí se, že vlastnictví zbraní je zaručeno v Listině práv druhým dodatkem. Od roku 1789 se však mnoho věcí změnilo a Američané mnohokrát dospěli k závěru, že práva udělená při založení národa nelze sladit s moderními podmínkami a poznatky. Bylo rozhodnuto, že vlastnit jiné lidské bytosti není v souladu se zakladatelskými principy Ameriky. Bylo rozhodnuto, že zákaz volebního práva pro ženy není v souladu se zastupitelskou demokracií. A nyní je třeba rozhodnout, že neomezené vlastnictví zbraní americkými občany není v souladu s prosperující zemí,“ uvedl pro odborný časopis Science Holden Thorp.

„Kolik lidí musí zemřít, než se vzdáme těchto nebezpečných hraček? Musí se vraždy odehrávat v obchodním centru, kde nakupujete? Ve vaší čtvrti? Ve vaší vlastní rodině?“ napsal ve své eseji o kontrole zbraní z roku 2013 americký spisovatel Stephen King. Uvedl, že chce kontroly všech prodejů zbraní a zákaz velkokapacitních zásobníků a zbraní vojenského typu.

Lze střelbám předejít?

„Jsme ochotni udělat vše proto, aby už ke střelbám na školách nedocházelo. Vše kromě toho, co by mohlo skutečně pomoci,“ slibují po každém útoku američtí populisté. Toho si všímá i satirický portál The Onion, který vydává dlouhodobou sérii „No Way To Prevent This,“ Says Only Nation Where This Regularly Happens („Nejde tomu předejít,“ říká národ, kde se to pravidelně děje). První článek web zveřejnil v květnu 2014 po střelbě v kalifornské Isla Vistě. Ve 21 článcích karikujících nečinnost se pokaždé objevuje stejný titulek a text, liší se pouze konkrétní detaily o jednotlivých útocích. Články nejsou podepsané a figurují v nich fiktivní osoby, které po masových střelbách pouze „krčí rameny“.

„‚Byla to strašná tragédie, ale někdy se takové věci prostě stanou a nikdo je nemůže zastavit,‘ řekla obyvatelka Idaha Kathy Miller a vyjádřila tak pocity desítek milionů lidí, kteří žijí v zemi, kde se za posledních 50 let odehrála více než polovina nejsmrtelnějších případů masové střelby na světě a jejíž občané umírají na následky násilí se zbraní dvacetkrát častěji než občané jiných vyspělých zemí,“ píše se v článku z 25. května.

Zvýšená gun control neprochází, svou bezpečnost si tak musí mnohdy zabezpečit sami studenti. U nás děti ve školce chodí po obědě spát, děti v americké školce se učí, jak se chovat v případě, že by tam přišel někdo se zbraní v ruce. Sotva sedmileté děti pak s příchodem na základní školu ovládají „active shooter drills“ skvěle. Zabarikáduj dveře, nechoď k oknům, schovej se, ztiš si mobil. Na střední pak není ničím nezvyklým, že do tříd se nesmí chodit s batohy, na chodbu se během vyučování může jen s propustkou a občas policejní psi čenichají mezi skříňkami. 

Podle studie z roku 2010 dnes školy po celých USA kombinují základní bezpečnostní opatření, jako je prohledávání skříněk (53 %), přítomnost školního personálu na chodbách (90 %), zamykání vchodů a/nebo východů během vyučování (54 %) a vyžadování zápisu do návštěvní knihy (93 %), se sofistikovanějšími opatřeními – například umístěním digitálních kamer, které se mohou otáčet po celém prostoru. 

Přesto tato bezpečnostní opatření střelbě nijak nezabránila, protože většina z nich, jak upozorňuje nejnovější studie, je ze své podstaty reakční – tedy není určena k tomu, aby střelbě zabránila, ale spíše byla vyvinuta s předpokladem, že ke střelbě ve škole dojde, a proto je třeba ji zpomalit nebo zastavit až poté, co začne.

USA musí podle autora přehodnotit svůj pohled na střelbu ve školách, diskusi o ní a boj proti ní. „Dokud budeme žít v zemi, kde předpokládáme a přijímáme, že střelba na školách je nevyhnutelná, a ne výsledkem jedinečného selhání americké společnosti, připravujeme se na sebenaplňující se proroctví tragédií,“ uvedl s tím, že střelbě na školách lze předcházet. Kromě zákonů zmiňuje také investice „do sousedství“ v podobě výstavby knihoven, parků, komunitních center a zelených ploch. Klíčové jsou podle něj také investice do neziskových, komunitou vedených programů a do vzdělávacího a sociálně-emocionálního rozvoje dětí. Problém představuje také nedostatek školních psychologů a sociálních pracovníků na školách.

Američané mají se svými zbraněmi velmi intimní vztah, kterému Evropané nemusí mnohdy zcela rozumět. Když jsem se ptala americké rodiny, u které jsem strávila několik měsíců, proč mají zbraně, odpověděli mi, že na ochranu. Ale na ochranu před čím? Před kým? Vždyť zbraně tu mají absolutně všichni. Hodlají se všichni navzájem postřílet v duchu ochrany?

Falešná představa bezpečí, kterou zbraně Američanům přináší, je ve skutečnosti mnohem nebezpečnější než „ukrojení svobody“ a postavení se k regulacím zbraní čelem.