Vzkazy od Boha a předpověď budoucnosti. Takto vysvětlujeme tajemné déjà vu

Falešné vzpomínky ve středověku

Přestože tento fenomén byl jako déjà vu ukotven až přibližně dvě stě let nazpět, falešné vzpomínky lidi trápily ještě dávno předtím. Vůbec první popsaná zkušenost, kdy člověk zažil něco, co si pamatuje z dřívějška, pochází přibližně z roku 400 našeho letopočtu. Svatý Augustin ve spisech O Trojici popisuje pocit podivného navrácení v ději. Zpravidla jej ale doprovázely ještě další mystické pocity, které si lidé spojovali se zlověstnou předtuchou, případně znamením něčeho obzvláště šťastného.

Samotný termín déjà vu poprvé použil Émile Boirac, který své pocity falešných vzpomínek popsal v dopise editorovi Revue Philosophique. O dvacet let později, v roce 1896, začala tento termín respektovat i vědecká obec. Neurolog F. L. Arnaud popsal déjà vu na případu čtyřicetiletého Louise, který se s falešnými vzpomínkami potýkal v důsledku amnézie v souvislosti s malárií. U značné části situací, se kterými se Louis setkal, měl pocit, že je již někdy v minulosti prožil. Bez ohledu na to, jestli se v jeho životě skutečně staly, nebo ne. Louis měl dokonce pocit, že proběhl státní pohřeb Louise Pasteura.

 
Stovky let se ve společnosti objevují různé teorie, jak si podobné falešné vzpomínky vysvětlit. Od těch náboženských, jako je poselství od Boha, jasnovidectví nebo znamení z jiného světa, až po ty vědecké, které mluví o opožděném nervovém přenosu. V současnosti se vědci opírají o čtyři hlavní teorie, kterými déjà vu vysvětlují.

Když si mozek nerozumí

Jednou z možných variant je teorie duálního zpracování. Vraťme se teď na okamžik k výše zmíněnému příkladu. Poprvé přijdeš ke kamarádovi nebo kamarádce domů. Víš s jistotou, že jsi na daném místě poprvé, ale nemůžeš se zbavit pocitu, že ho znáš z minulosti.

 
Podle teorie duálního zpracování máš takový pocit jednoduše proto, že se mozek sám se sebou nedohodl. Pokud ve vchodových dveřích například najednou zaštěká pes, mozek informaci o něm zpracuje jako nesourodou s dalšími detaily kamarádova bydlení. Vjemy jako pohodlný gauč, plakát na zdi nebo vůně kávy zapadají do celku, ale se psem náš mozek jaksi nepočítal. 

 
Kvůli tomu, že zpracováváš štěkot psa samostatně, dojde při skládání „mozaiky kamarádova bydlení“ k určitému opoždění. Známé jevy dorazí do tvojí hlavy jednou bez pejska a o zlomek vteřiny později i s ním. V důsledku toho můžeš mít pocit, že místo znáš už z minulosti. A svým způsobem je tento pocit správný. Jenom se bavíme o minulosti vzdálené jen nepatrný okamžik. 

Rozdělená pozornost

Déjà vu můžeme zažít, pokud naši pozornost odvede určitý vjem, aniž bychom si toho všimli. Zůstaneme u návštěvy kamaráda. Když k němu přijdeme, nevnímáme celkový obraz hezkého obýváku. Všimneme si jen jediného detailu. Tím může být třeba zajímavý plakát na zdi. Nevšimli jsme si už ale sedačky nebo přes židli přehozeného oblečení.

 
Přestože jsme se upnuli ke krásnému plakátu, naše oči periferně vnímají i zbytek pokoje. Snadno se tedy může stát, že koutkem oka zachytíme právě barvy na sedačce nebo oblečení na židli. Na vědomé úrovni se nejedná o nic, co by naši pozornost od plakátu odklonilo. Mozek to ale vnímá trochu jinak.

 
Ve chvíli, kdy periferním viděním zachytíme jiný detail, než na který se soustředíme, jej mozek naplno zavnímá, aniž bychom si toho všimli. Když se později rozkoukáme a začneme místnost vnímat jako celek, dostává se nám pocitu, že jsme se s ním setkali. Ve skutečnosti se nám ale až v ten moment podařilo vědomě sestavit celkový obraz místa.

Tento obraz znám. Ale odkud?

Další teorie, kterou si déjà vu vysvětlujeme, pracuje se vzpomínkami, jež si mozek vybavuje jen v určitých „útržcích“ nebo „hologramech“. Pokud je tedy kamarádovo bydlení podobné jako bydlení jiného člověka, u kterého jsme již byli, můžeme dostat pocit, že jsme místo už navštívili. 

 
Může se přitom jednat jen o detaily, které známá a nová místa spojují. Stejné uspořádání nábytku, stejný obraz na zdi nebo třeba podobná vůně osvěžovače vzduchu. Stejně tak můžeme dostat pocit „již viděného“, když navštívíme místo, které jsme viděli v televizi nebo si o něm přečetli v knize.

 
Náš mozek si v tu chvíli vybaví jenom drobný detail celku. Moc dobře ví, že podobný obraz nebo nábytek už v minulosti viděl. Na vědomé úrovni už si ale nevybaví, kde a kdy se s ním setkal. S detailem ale nakládá s určitou známostí, a do naší vědomé úrovně tak přichází právě pocit déjà vu.

Déjà vu jako chyba v systému

Přelomovým výzkumem při zkoumání „již viděného“ byla studie skupiny vědců pod vedením Milana Brázdila z Masarykovy univerzity a výzkumného centra CEITEC v Brně z roku 2012. Tým vědců při zkoumání mozku lidí zjistil, že za déjà vu může být zodpovědné samotné rozdělení jednotlivých částí mozku.

 
„U více než stovky zdravých dobrovolníků jsme proto provedli vyšetření mozku magnetickou rezonancí a porovnali velikosti jednotlivých mozkových oblastí mezi těmi, kteří nikdy déjà vu nezažili, a těmi, u nichž se naopak déjà vu vyskytovalo či vyskytuje,“ vysvětlil Brázdil pro univerzitní magazín M.

 
Zajímavé bylo, že lidé, kteří déjà vu zažili, měli statisticky o poznání menší hipokampus než ti, kteří podobný zážitek neměli. Zmíněný hipokampus přitom zodpovídá právě za uchovávání informací. Pokud je menší, může být zároveň citlivější. Na jeho funkci navíc může mít vliv stres nebo nedostatek spánku. Díky citlivosti hipokampu se nám do paměti ukládají informace ještě dříve, než si je stihneme plně uvědomit.

Předzvěst epileptického záchvatu

Spojení se zlou předtuchou, jak si déjà vu vykládali středověcí filosofové, může souviset i se spojitostí mezi falešnou vzpomínkou a epileptickým záchvatem. Déjà vu se totiž může objevit těsně před ním nebo během něj.

 
Nejčastěji se vyskytuje před tzv. fokálním záchvatem, který může doprovázet také ztráta kontroly nad svaly, halucinace, nekontrolované mrkání nebo nával emocí. Lidé, kteří žijí s epilepsií, tak mohou s příchodem déjà vu poznat, k čemu se schyluje.

 
Stejně tak může pocit falešné vzpomínky doprovázet demenci. Někteří lidé si mohou tyto falešné vzpomínky dokonce vytvářet, a nové situace se jim proto zdají povědomé. I kvůli tomu je podle Brázdila třeba déjà vu nadále zkoumat. Lepší porozumění funkce hipokampu a tvorby falešných vzpomínek může podle něj přinést pokrok do léčby epilepsie nebo právě Alzheimerovy choroby.

 
Pokud ale patříš ke zdravé části populace, není třeba, aby tě pocity déjà vu nějak znepokojovaly. Podle všeho se s podobným jevem setkaly přibližně dvě třetiny zdravých lidí, takže jestli na sobě nepozoruješ i jiné příznaky zmíněných nemocí, není třeba se bát. V opačném případě doporučujeme navštívit odborníka.

Trnitá cesta za poznáním

Přestože tušíme, že spíš než vzkazy od Boha nebo střípky z paralelních vesmírů, způsobují déjà vu drobné chybičky v našich mozcích, stále se ještě zcela neví, co přesně falešné vzpomínky způsobuje.

 
Hlavní komplikací na cestě za poznáním tajemného jevu je fakt, že nikdo přesně neví, kdy přijde. Dostaví se během zlomků sekundy a většinou stejně rychle odezní. Právě kvůli tomu vědci nejsou zatím schopní přesně změřit, co se v mozku v daný moment odehrává. I proto musel Brázdilův tým sáhnout po dobrovolnících, kteří mají s déjà vu již zkušenost.

 
„Podívat se zdravému člověku do mozku zrovna ve chvíli, kdy prožívá déjà vu, bohužel není dost dobře možné. Nevíte, kdy k němu dojde,“ přibližuje Brázdil. Bude tedy potřeba ještě řada klinických výzkumů, které nám pomohou na začátku zmíněné chyby v Matrixu skutečně pochopit.