Náš balkánský roadtrip: Plavali jsme v moři v Černé Hoře, ztratili pasy v Srbsku a jedli nejlepší kebab v Bosně a Hercegovině

Pečené prase a bosenské mešity

Na balkánský roadtrip vyrážíme z Bratislavy v česko-slovenské sestavě. Čtyři z nás jsou ze Slovenska, připojuje se k nám ještě kamarád z Prahy. Jelikož nás je přesně pět, na jednoho vždy padne sezení uprostřed. Otevíráme si chipsy a „věnečky“ a za zvuku hlasitého smíchu a cestovatelského playlistu překračujeme hranici s Maďarskem. Proplétáme se maďarskými vesničkami až na hranici se Srbskem.

Tam nás zdraví přísně vypadající policisté a kontrolují nám pasy. Srbskem projíždíme jen chvíli, než se dostaneme na hranici s Bosnou a Hercegovinou. Najednou zjistíme, že dvěma členům naší posádky chybí pasy. Vystoupíme z auta u hranice a prohledáváme každý koutek mitsubishi, ale po pasech ani stopy. Nikdo z nás to nechápe a ze zmizelých pasů se stává záhada. Nikde jsme totiž nevystupovali, takže pasy neměly kde vypadnout. 

„Nemohli nám to prostě vzít na maďarské hranici a omylem nevrátit?“ ptá se zoufale Max, náš kamarád z Prahy. 

Všichni přitakáváme a prozatím se spokojíme s touto verzí. Přes hranice tedy pokračujeme jen na občanské průkazy a mezitím se snažíme zjistit, jak postupovat, když člověk ztratí pas během cesty na dovolenou.

Jsme tedy lehčí o dva pasy, ale stále odhodláni užít si dovolenou. Pokračujeme v naší cestě Balkánem a z auta fascinovaně pozorujeme Bosnu a Hercegovinu – zemi poznačenou válkou.

Projíždíme přes bosenské vesničky, které připomínají náš venkov – až na to, že v každé z nich najdeš alespoň dvě mešity. U nich stojí špičaté minarety, které slouží muezzinům ke svolávání muslimů k modlitbě.

Na pumpě si nás přeměřuje pár místních, kteří se tváří, že zde často nevídají zahraniční espézetky. Po cestě vytahujeme 50 řízků s okurkami a vychutnáváme si tradiční dovolenkovou delikatesu. 

V několika vesnicích jsou domy se stopami po palbě. Velká část místních bydlí v neomítnutých budovách. Stojí před nimi sušáky s prádlem, pod kterými hrají děti fotbal. Kolem nich se občas mihne chlupatý vesnický pejsek bez obojku. 

V některých vesničkách lze pozorovat náboženský mix – mešity a vedle nich pravoslavné kostely. Na některých domech jsou pověšeny srbské vlajky. Po cestě si pouštíme písničku Sarajevo od Jaromíra Nohavici a pozorujeme rozbité cesty při vjezdu do města. Hned vedle vozovky hrají malé děti fotbal. Povzbuzují je matky s cigaretami v ruce.

Když přijedeme do Sarajeva, pomalu se stmívá. Jsme unaveni ze silnice a po osmi hodinách se snažíme vymotat z bláznivého provozu v centru města. Bosenští řidiči nás nešetří. Máme štěstí – dnes hraje Bosna a Hercegovina proti Francii, takže Sarajevo se zaplnilo fanoušky. Před basketbalovým stadionem stojí desítky lidí s vlajkami v ruce.

Unaveně hledáme sarajevské Airbnb. Překvapí nás nádherný orientální byt s prostornými místnostmi a zvláštními lampami ve tvaru půlměsíce. Když shodíme tašky, zapijeme příchod řepákem (pálenka z cukrové řepy), abychom vyčistili žaludek. 

Sarajevský mix kultur 

Z Airbnb vycházíme za tmy. Slyšíme hlasitý smích fanoušků a klidný provoz. Překvapí nás alternativní kino s malým barem hned vedle našeho domu. Objednáváme si lokální sarajevské pivo, ale po nedorozumění s číšníkem zjistíme, že celou dobu pijeme dánský Tuborg.

O několik hodin a piv později se přesouváme do centra města. Procházíme se ve středověkých uličkách Sarajeva, které v sobě pojí různé styly architektury. Od komunistických budov zničených válkou po historické orientální stavby. Zaparkujeme v malé tržní uličce a vzápětí ochutnáváme jeden z nejlepších kebabů, které jsme kdy měli.

Město po basketbalovém zápase utichlo, stejně tak i jeho noční život. Kráčíme podél řeky a potkáme pár zbloudilých turistů. 

Další den pokračujeme v našem roadtripu po Černé Hoře. Ze Sarajeva do černohorské vesničky Lepetani to trvá asi pět hodin. Vezmeme to přes hornatou část Bosny a Hercegoviny, kde najednou spatříme zvláštní stavbu, která připomíná seriál Game of Thrones. Jde o památník u řeky Sutjeska, který byl postaven na památku zabitých partyzánů po druhé světové válce. 

Schází se zde mnoho místních, kteří si pod památníkem dělají piknik. Přidáme se k nim a rozbalíme si řízky s kyselými okurkami, čímž pravděpodobně přiživujeme tradiční stereotyp o česko-slovenských turistech v zahraničí. 

Veselé černohorské krávy

Zbytek cesty po Bosně a Hercegovině prospím, vzbudí mě až bučení krav na hranici s Černou Horou. 

Na černohorské vozovce se pasou krávy, flegmaticky nás pozorují a přitom pomalu žvýkají trávu. I když je Černá Hora mimo EU, na hranici od nás chtějí jen občanský průkaz. Pokračujeme tedy dál.

Hodinu cestujeme hornatým terénem s roztroušenými domky po okolí, dokud se nedostaneme k oblasti Tivatu. Překvapí nás azurové moře s krásným výhledem na hory. Nasedáme na trajekt, na kterém místní pouštějí procítěné letní hity. Blížíme se k Lepetani.

Lodí jsme se přepravili do rybářské vesničky, která je plná romantických kamenných domků. V jednom z nich je naše Airbnb. Nádhernou scenérii naruší jen kočičí výkaly, kterých si všimneme hned při vystupování z auta.

Lepetani je totiž plné toulavých koček. Malou vesničku tvoří pár domečků, po kterých se táhne réva. Potkáváme zejména černohorské SPZ, občas zahlédneme holandská a německá auta. Zdá se, že zde jsme (naštěstí) jediní Slováci. 

Vítá nás opálený majitel domu, který nám do rukou podává ložní prádlo a doprovází nás kamennou stavbou. Překvapí nás výhled na moře rovnou z obývacího pokoje.
 

Tím, že je vesnička Lepetani malá, se v ní vše dá objevovat pěšky. První den si vyzkoušíme několik kamenných mol, ale nejvíc si oblíbíme plážičku Verige s prosklenou kavárnou na pobřeží. Jeden den nás tam zastihne letní bouřka, a tak strávíme přes hodinu s žolíkovými kartami za stolem u pláže. Na vedlejším stole se blýskne skvěle vypadající ryba, ale ta je jen pro „someone special“, jak mi vysvětluje číšník. Nám ji nepřipraví. Pijeme tedy kyselé červené víno a čekáme, až se uklidní počasí.

Číšník s roztřesenýma rukama a pekař s krvavým okem

Jeden z našich dovolenkových dnů se rozhodneme strávit na druhé straně moře. Z Lepetani se tam za deset minut svezeme zdarma trajektem. Když tam přijedeme, zamíříme rovnou do pekárny.

„Jste Rusky?“ ptá se nás pekař a mrkne na nás krvavým okem. Vysvětluje nám, že do Černé Hory jezdí mnoho Rusů. Prý se odváží plavat i v říjnu. Za pečivo pro pět lidí platíme asi sto korun. S taškami plnými čerstvých koblih a slanců (rohlíků se sýrem) se vydáváme k elegantní kavárničce na pontonu. 

Za barem stojí asi 90letý pán, který se nás ptá, jestli chceme dvě „kafe“. Přitakáme a donese nám dvě espresa. Roztřeseně je pokládá na stůl. Tento podnik podle něj funguje od roku 1906 (zdá se, jako by zde byl od té doby i samotný číšník).

Vychutnáváme si kávu a pozorujeme místní. Na této straně břehu objevíme pláž plnou místních zamračených důchodců, kteří nás nedůvěřivě pozorují, když se ovlažujeme v chladné vodě. Vyzkoušíme i pár městských mol, která jsou velmi příjemná –⁠ jedinou jejich nevýhodou je, že jsou u silnice a při koupání je slyšet hluk aut. Voda je na více místech příjemně chladná a navzdory častému provozu člunů i čistá.

„Krátké kalhoty jsou zakázány“ aneb policejní stanice v Kotoru

Jelikož dvěma členům naší posádky stále chybí pas, rozhodnou se během dovolené řešit tuto choulostivou situaci. Zároveň se chceme jet podívat do středověkého pobřežního města Kotor, kde by měla být policejní stanice. 

Chlapci doufají, že se jim podaří získat dokument o ztrátě dokladu. Cesta z Kotoru, která má podle Google Maps trvat půlhodinu, se protáhne na hodinu. V klaustrofobickém tunelu totiž musíme čekat v zácpě. 

Na policejní stanici v Kotoru si naše kamarády přeměřují dva policisté, kteří působí jako z balkánské verze Kobry 11. Jelikož venku je přes 30 stupňů, kluci na sobě mají šortky. Policisté na ně začnou křičet a ukáží na tabuli s přeškrtnutými šortkami. Kluci jsou v šoku, když se dozvídají, že na policejní stanici nemohou nosit krátké kalhoty. Šortky zde totiž vnímají jako projev neúcty vůči policistům. 

Nakonec se však nad turisty slitují a pustí je za hlavním policistou i v nepřiměřeném oblečení. Podaří se jim zajistit dokument o ztraceném dokladu a spokojeně se společně vydáváme do centra Kotoru. Černohorský přístav se hemží turisty a my nacházíme tichý dvůr s houslisty a kontaktním číšníkem, který nám udělá napěněné ledové latté. 

Zadar

V závěru našeho roadtripu se rozhodneme z Černé Hory vrátit přes Chorvatsko. Plánujeme přenocovat v okolí Zadaru, který je vzdálen asi sedm hodin cesty od Bratislavy. Ubytování si vybereme spontánně den před odjezdem, naštěstí se nám podaří vybrat Airbnb rovnou u moře.

Z Černé Hory se nám odjíždí velmi obtížně. Šest dní na tomto místě je málo, rádi bychom zůstali ještě minimálně dva týdny. Chvíli jsme přemýšleli o tom, že bychom se zaměstnali v kavárně z roku 1906 a zůstali žít na Balkáně, odradil nás ale nebezpečný provoz a fakt, že bychom zde asi nedokázali řídit auto. 

Z Černé Hory tedy směřujeme do Chorvatska a po pěti hodinách se ocitneme na benzínové pumpě plné českých a slovenských rodin, kde zažíváme mírný kulturní šok.

Naší poslední zastávkou po cestě domů je vesnička Bibinje jižně od Zadaru. Přijíždíme do ní klikatými serpentinami. Ubytuje náš Krešimír, který nám po otázce na počasí řekne, že není chodící předpověď počasí. Navzdory přicházející bouři se odvážíme do vody. Náš apartmán má výhled na moře a vítá nás filmovým západem slunce. Na příjemné terase dokoukáváme poslední díly druhé série Too Hot To Handle a rozhodneme se pro noční život v Zadaru, protože Bibinje je večer docela mrtvé. 

Pokud máš rád historii a turistické bary, Zadar si opravdu užiješ. My jsme se těmto místům snažili vyhnout a místo toho jsme si vychutnali nejlepší večeři celého výletu v restauraci Konoba Stomorica. Platili jsme asi 850 korun na osobu, ale pojali jsme to jako slavnostní zakončení celého roadtripu. Lepší těstoviny s lanýžem a jehněčím masem jsme asi nikdy neměli. 

Chorvatsko je pasé

Po tomto roadtripu jsme zhodnotili, že Černá Hora je místo, kam se musíme vrátit. Přesvědčily nás zejména krásné poloprázdné pláže pod horami, klid od česko-slovenských turistů (kromě nás) a nižší ceny, než jaké jsou v Chorvatsku. Pokud ti nepřekážejí oblázkové pláže a městská mola, dovolenou v Lepetani si opravdu užiješ. 

Doporučujeme ti objevovat Balkán a odbočit z tradičních turistických destinací na místa, jako je Černá Hora či Bosna a Hercegovina.