Petr Jákl: Nejvíc mě překvapilo, že Václav choval divoké šelmy. Hollywood je pro mě lekcí pokory

Když v Americe děláte film, musíte nacpat strašný peníze nejen do tvorby, ale i do distribuce. Bez obrovský propagace se tam o filmu většinou bohužel nikdo nedozví a to, kolik se utratí za P&A (Print and Advertisement, pozn. redakce), bývá přímo úměrné návštěvnosti. Distribuce tam má úplně jiná pravidla než u nás. Nesmíte film propagovat moc brzy ani moc pozdě, diváci potřebují aspoň trochu znát motiv příběhu.

Jak jste toto řešili u Jana Žižky? Ten má hvězdné obsazení, ale kromě toho, že je Žižka jedním ze sedmi neporažených vojevůdců, ho, předpokládám, ve Státech moc lidí nezná.

Pro mě už další peníze do propagace byly riziko, které jsem v tu chvíli nechtěl podstupovat, takže jsem nechal film žít svým životem.

Když se podíváme na čísla, která má Jan Žižka u nás, vidíme nejdražší a nejnavštěvovanější český film. Vzhledem k tomu, že jste o něm mluvil jako o českém filmu pro Čechy, se dá mluvit o úspěchu, ne?

Já jsem nadšený, že Žižka dopadl takhle dobře. V kinech po pandemii hodně klesla návštěvnost a u nás jsou teď v porovnání s dobou před pandemií čísla na polovině nebo třetině. O víkendu se šlo podívat do kin 160 tisíc lidí a z toho 105 tisíc na Žižku, což by byl skvělý výsledek i před pár lety. 

Věřím, že bychom tehdy mohli mít i dvojnásobek lidí, to ale nedokážu ovlivnit. Vždycky jsem si říkal, že když přijdou diváci, budu hrozně rád, a když nepřijdou, nebudu se stresovat, protože jsem udělal svoje maximum.

Takže když odvedete maximální výkon, máte klidné svědomí.

Určitě. Já vlastně funguju tak, že jdu do věcí po hlavě a musím být přesvědčený, že to je ta nejlepší cesta. Pak to lidé buď milují, nebo nenávidí. A to se mi líbí. Vnímám, že ne vždycky se člověku všechno povede, ale když do toho dá sto procent, prostě musí být spokojený a nic ho nemůže rozhodit.

A s tím jsem točil i Žižku. Chtěl jsem, aby v lidech nechal intenzivní emoci a aby si užili osobní příběh někoho, kdo žil ve středověku, pochopili ho a uvědomili si, že se může podobný příběh odehrát i dneska nebo v budoucnu. To mám na filmech rád.

Žižka je určitě hodně příběhový, ale inspirace faktickou historií je patrná. Část diváků a kritiků filmu vyčítá, že stojí mezi zahraničním a českým trhem a není to ani „historický akčňák“, ani stoprocentní životopis. Jak velký kompromis jste musel ve scénáři udělat?

Je pravda, že když se zamyslím, tak jsem určitý kompromis udělat musel, protože původní scénář byl napsaný v češtině a o něčem úplně jiném. Mladý Žižka v něm sice byl, ale jinak vykreslený. Když jsme se rozhodli, že film uděláme i pro zbytek světa, úplně jsme změnili koncepci a udělali film víc o žoldácích.

Ve finále to možná ani kompromis nebyl, byla to prostě jen změna, protože jsme se rozhodli film zbytečně nezatěžovat politikou a zaměřit ho právě na emoce. Chápu, že když někdo půjde na film o husitských válkách nebo na životopis Žižky, může být zklamaný, ale když filmu dá šanci a nebude nic očekávat, tak ho do děje vtáhne. Chtěli jsme, aby člověk odešel z kina a byl hrdý na to, že je Čech. A jestli Zikmund, Václav a Rožmberk byli proti sobě, nebo byli spolu, nebylo potřeba řešit úplně do detailu.

Na druhou stranu jste prý využil všechno, co jste o Žižkovi našel, což je pozoruhodné, vzhledem k tomu, že se o jeho životě příliš neví. Je něco, co vás na něm nebo na celé době překvapilo?

Například mě překvapilo, že Václav IV. choval lvy a kočkovité šelmy. Říkal jsem si, že muselo být strašně drahý vůbec sem tu šelmu přivézt, vůbec si to nedokážu představit.

A pak mě zajímaly věci z jeho období žoldáctví. Zajímalo mě, jak žoldáci fungovali a kde všude bojovali. Je ohromující se dívat, kde všude Žižka bojoval, a není jasné, jestli to byl vážně on, protože někde píšou Šiška a podobně. Všechny ty maličkosti jsem se do filmu snažil dostat, aby si je divák mohl postupně objevit, když se na něj podívá podruhé nebo potřetí.

Rozkročení, o kterém jsme mluvili, kritizoval i Marek Dobeš, jeden z autorů prvního scénáře. Říkal, že se film změnil na Gladiátora a Statečné srdce víc, než by možná sám chtěl. Bavil jste se s původními scenáristy o výsledném filmu? Co na něj říkali?

My jsme původní scénář, na kterém pracoval Marek Dobeš a Michal Petruš, nakonec nepoužili vůbec. Na začátku se mi líbil jejich nápad mladého Žižky, jejich nadšení a sám bych s podobným nápadem přijít nedokázal. Takže jsem scénář vzal, začali jsme pracovat na další verzi, tentokrát od Petra Boka, a od jejich původní verze jsme se začali postupně vzdalovat. Nakonec se do psaní zapojil i můj táta a celou dobu mi se vším hrozně pomáhal.

Je pro mě důležité vnímat i extremistické názory, protože mi ukazují, že vlastenectví pro mě znamená něco jiného.

Popravdě zatím nevím, jestli se scenáristům film líbil a jak ho vnímají. Ale jak jsem říkal, tu finální verzi jsem psal já jako scenárista tak, abych s ní byl spokojený a mohl ji předat sobě jako producentovi. A před vydáním jsem jako režisér musel být také spokojený s tou verzí filmu, která bude distribuována a která se i od té mojí verze scénáře lišila. Kdybych měl scénář od někoho jiného, jako režisér bych ho respektoval. Ale ti lidé mi „jen“ pomohli k námětu a finální scénář jsem napsal já, takže jsem nechtěl dělat kompromisy, protože by z filmu vznikl kočkopes.

Takže tuto kritiku vlastně ani nevnímáte?

Já se úplně oprošťuju od toho, že bych si něco četl na internetu. Snažím se spíš vnímat, co mi lidé říkají, protože face to face si jde líp povídat a věci se líp vnímají. Sám recenze nikdy nečtu, a to z jednoho prostého důvodu. Pamatuju si, že jsem kdysi dávno četl recenzi na Forresta Gumpa, kde ho strašně strhali, říkali, že je to slátanina a bůhví co, ale já ten film miloval stejně jako většina lidí. Přitom kdybych si přečetl nejdřív tuhle konkrétní recenzi, v životě bych na něj nešel.

Říkal jste, že chcete Žižkou v lidech probudit vlastenectví. Vy sám o sobě jako o vlastenci přemýšlíte. Co to pro vás znamená?

Já určitě vlastenec jsem! Vzpomínám si, že když jsem jako judista reprezentoval republiku, měl jsem na ramenou vlajku, na prsou lva, a když na olympiádě začala hrát hymna, tekly mi slzy a byl jsem dojatý, že můžu svoji zemi reprezentovat.

Popravdě mě mrzí, že v dnešní době na Čechy tak trochu nadáváme. Říkáme, že jsme závistiví a pomlouváme, a to je určitě jedna z vlastností. Zároveň ale zapomínáme třeba na to, že nejsme horké hlavy, nehrneme se do každé války, máme klid a jsme bezpečná země. Myslím, že si málo vážíme toho, co máme, a já chci s Žižkou vlastenecké hodnoty připomenout, byť to pro někoho může znít jako klišé.

Buďme hrdí na to, kdo jsme, co máme za historii a co jsme dokázali. Když budeme mít zdravé sebevědomí, bude to skvělé. Když se podíváme na spoustu jiných národů, vlastenectví se nebojí. Kdybychom si ale u nás jen tak vyvěsili vlaječku na dům, tak to za komunismu znamenalo podporu režimu a teď to někdo vnímá zase jako extremismus.

Spolupracoval jste s Danielem Landou na Krysaři. Část lidí ho v současnosti vnímá právě jako představitele krajní strany vlastenectví nebo nacionalismu. Z toho, jak mluvíte, ani z filmu o Žižkovi ale nevypadá, že byste se k podobným názorům hlásil. Je tato spolupráce něco, co byste dnes přehodnotil?

To je právě druhá strana vlastenectví. Krysař byl pro mě výzva a já si zahrál hlavní roli ve filmu. Danovy písničky jsem v té době poslouchal a i obecně byly dost populární. Vím, že měl svou minulost, ale Krysař mi přišel jako zábava a nic hlubšího jsem v tom nehledal. Dan teď občas může jít extrémnějším směrem, což je jeho cesta.

Nejsem děd Vševěd ani nemám patent na rozum a musím si poslechnout názory a chování ostatních lidí.
 

Jsem rád, že jsem do Krysaře v té době šel, protože si myslím, že všechno, co se stalo, se stát mělo a já se z toho mohl spoustu věcí naučit. Je pro mě důležité vnímat i extremistické názory, protože mi ukazují, že pro mě vlastenectví znamená něco jiného. Vlastně je i potřebuju, abych se ukotvil v tom, jak se necítím a s čím nesouhlasím, nebo naopak souhlasím.

Vedle toho, že jste vlastenec, platíte také za ohromně houževnatého tvůrce. Měl jste tuto vlastnost vždycky, nebo vám k ní pomohlo třeba i judo?

Když jsem začal dělat judo, tak jsem dostával hrozně přes hubu, ale hrozně! Dva roky jsem nevyhrál jediný zápas a moje mamka chodila za tátou, který byl tenkrát olympionik, a říkala mu, abych šel dělat jiný sport. Táta jí říkal, že potřebuju zjistit, jaké je prohrávat. No jo, ale já jsem chtěl vyhrávat. Naštěstí mě ale prohry dovedly k tomu, že jsem začal o dost víc trénovat, až se mi to povedlo. 

Postupně jsem začal porážet víc a víc lidí, se kterými jsem dřív prohrával, a dostal se až na olympiádu. To byl pro mě splněný sen, ale pak jsem se zranil a musel jsem začít dělat něco jiného. A tak jsem začal s filmem, u kterého mám to samé. Slýchal jsem řeči, že jsem kaskadér, co se montuje do řemesla. A já je vždycky bral a rozuměl tomu, proč to lidé říkají. Z juda jsem byl dost omlácený, abych věděl, že mě lidi s otevřenou náručí nebudou vítat jenom proto, že jsem někomu třeba sympatickej.

Postupně jsem se tedy musel posouvat, až jsem se náhodou dostal k tomu, že budu režírovat Kajínka. S ním jsme získali úspěch a já se zase potřeboval posunout. Tak jsem si udělal found footage horor Ghoul (Found footage snímek natočený jako objevený film nebo videozáznam. Konkrétně Ghoul se inspiruje příběhem kanibala Andreje Čikatila, který surově zavraždil 52 lidí, pozn. redakce.), kde jsem běhal po Ukrajině po lese a snažil se natáčet. To byl zase další stupínek, a jak jsem říkal, postupovat po drobných krůčcích je pro mě důležité.

Je to vlastně stejné jako při tréninku. Když zvedám sto kilo na bench press, nemůžu si tam naložit hned dvě stě, protože mě to zabije. Ale naložím si tam 110, abych šel postupně, ale pořád se o trochu zlepšoval. Vždycky si dám co největší cíle, a když se naplní z poloviny, je to fantastické.

Navíc si říkám, že kdo nic nedělá, nic nepose*e, ale nic nezíská. To mám po tátovi, který mi vždycky říkal, že když nejde o život, jde o ho*no. Musíme si uvědomit, že překážky budou vždycky obrovské, ale když je nebude člověk překonávat, vrátí se mu jinde. Když utečeme, najdeme jinou překážku. Takže proto chodím hlavou proti zdi a někdy si otluču hlavu.

Buď se to povede, nebo ne. A když ne, tak aspoň zjistím, že na to nemám a neměl bych se za to stydět, když jsem pro to udělal maximum.

Na začátku rozhovoru jste říkal, že teď zažíváte obrovskou lekci pokory. Dokážete popsat, co pro vás pokora znamená?

Pokora je pro mě strašně důležitá věc. Potkal jsem plno hodně známých lidí, Anthonyho Hopkinse, Vina Diesela, Johna Malkoviche, ... a vždycky jsem z nich pokoru cítil. Michael Caine je třeba neuvěřitelně pokorný. Já jsem se ji naučil v judu. Když dostane zápasník od druhého přes hubu, stejně za ním přijde a pokloní se mu. To ve mně vypěstovalo pokoru v tom, že i když se někdo nechová dobře nebo třeba ani čestně, stejně se mu v duchu snažím poklonit, i když mi to ne úplně vždy jde.

Ve filmu pro mě tohle znamená, že musím sklonit hlavu a vyslechnout lidi, i když se mi něco nelíbí. Nejsem děd Vševěd ani nemám patent na rozum a musím si poslechnout názory a chování ostatních lidí. To, že s tím nesouhlasím, je druhá věc, ale budu je respektovat. Mnohdy je to velmi komplikované, protože na nás ego útočí a pokora je vlastně boj s vlastním egem. Ale musíme vědět, že máme vždycky na výběr, jestli ho poslechneme, nebo ne.