Petr Jákl: Nejvíc mě překvapilo, že Václav choval divoké šelmy. Hollywood je pro mě lekcí pokory

Petr Jákl pomalu, ale jistě „brázdí“ svou cestu do hollywoodských studií. Jeho poslední film Jan Žižka je v současnosti nejdražším českým snímkem, zároveň je tím nejnavštěvovanějším. Najdeš v něm také velmi známé herce, mezi které patří třeba Michael Caine, Ben Foster nebo Til Schweiger. Možná právě proto část kritiků filmu vyčítá, že stojí mezi americkým a českým divákem. Jákl sám o Žižkovi mluví jako o českém filmu pro Čechy, který má budit silné emoce a vlastenectví.

S Petrem jsme si popovídali o dosavadním úspěchu Jana Žižky, ale také o pokoře, vlastenectví a o tom, jak jeho život změnilo judo.

Ještě před premiérou Jana Žižky jste dostal několik nabídek na produkci s opravdu velkými jmény a v jednom rozhovoru vás označili za právoplatnou součást Hollywoodu. Cítíte se tak?

Já hlavně prožívám ohromnou lekci pokory vůči všemu. Ale dá se říct, že Hollywoodem teď žiju. Doděláváme film s Morganem Freemanem, De Nirem a pořád mi na stůl přistává další práce. Za chvíli pojedu do Austrálie, kde budeme pracovat na filmu s Russellem Crowem a Liamem Hemsworthem. Teď už je pro mě ta práce přirozená, ale na začátku jsem z ní byl fakt vyplesklej a říkal si: „Ty vole, to není možný!“ 

Pokud ale dobře chápu, bez Žižky by tolik nabídek nepřistávalo.

Jan Žižka byl první film, do kterého jsem obsadil hollywoodské herce, což byla taky nejtěžší část celého procesu. Hercům záleží na tom, kdo bude film produkovat, kdo ho bude režírovat, jaký je scénář, rozpočet nebo kdy se bude natáčet. To jsou všechno faktory, které jsem si neuvědomoval, i když je teď řeším permanentně na několika filmech zároveň.

Ale už je to o poznání snadnější. Vím, komu zavolat, se kterými manažery nebo agenty se spojit. Je to zaběhlá rutina, do které jsem se právě díky Žižkovi dostal. Všemu vlastně vděčím za to, že jsem byl schopnej ho dotáhnout do konce.

Čekal jste, že nabídky začnou chodit?

Pamatuju si, jak přišel můj spoluproducent Cassian Elwes, který natočil přes sto filmů a několik z nich získalo Oscara, nebo aspoň nominaci. Když viděl první střih Žižky, řekl mi: „Počkej, až to půjde do kin, nebo to rovnou ukaž lidem, se kterými chceš spolupracovat. Strašně moc lidí s tebou bude chtít dělat na dalších věcech.“ Tak jsem na něj dal a ukázal střih nějakým lidem, kteří z něj byli nadšení. Najednou mi postupně začaly chodit nabídky, tehdy třeba pět, ze kterých jsem jednu vybral. Teď už mi chodí takových nabídek padesát a já si z nich taky vyberu jednu.

Samozřejmě ale vím, že cesta k produkování velkých věcí byla dlouhá a šel jsem po malých stupínkách. A ani teď nemůžu další stupínky přeskočit. Musím jít pořád nahoru a produkovat dobrý filmy, ať už jsou menší, nebo větší.

Podle čeho se rozhodujete, jestli film vezmete?

Musí se mi hodně líbit buď samotný scénář, nebo aspoň nápad. Mnohdy ale scénář čtu a říkám si, že vlastně není tak dobrý, ale když se ho ujme tenhle režisér a tamten herec, bude z toho super film.

Jinak ale rozhoduje celý balíček faktorů. Často může být skvělý scénář, ale film míří na příliš úzkou skupinu lidí a ekonomicky bohužel nedává smysl. Nebo dává, ale musíme osekat rozpočet. U produkce musím myslet i na to, jestli se film vyplatí natočit. Hollywood je totiž jedna velká továrna, do které jdou na začátku suroviny, jako třeba právě scénáře, a ty se uvnitř začnou montovat dohromady. Na konci z fabriky vyjede produkt, který se začne prodávat. 

Bohužel ve chvíli, kdy továrna přestane vydělávat, začne krachovat a nebude tvořit nové věci. Proto musíme dělat produkty, které fungují. A to samozřejmě komplikuje řada věcí.

Jakých věcí?