The Cure hráli v Praze skvěle. Podzimní dávka deprese ale byla možná až moc dlouhá

Nad Prahou se obloha zbarvila do růžových, oranžových a tmavomodrých odstínů a spolu s podzimním vzduchem jako by přímo vybízela, aby se všichni melancholici sešli na jediném místě. V libeňské O2 areně, kde po šesti letech vystoupila legenda alternativního rocku The Cure. Právě tam odstartoval Robert Smith a jeho kolegové pracovní týden a představili část nové – ještě nevydané – desky.

The Cure zahalili Prahu do melancholie, deprese, naděje a černého oblečení. Téměř plná sportovní hala poskytla na více než tři a půl hodiny útočiště Smithovým fanouškům různých generací, zato podobného vzezření. Výrazné černé linky, červenou rtěnku a nalakované rozcuchané vlasy tu měl každý správný fanoušek a fanynka. 

Fakt, že na koncert zavítali zástupci fanoušků The Cure z minulého režimu, začátku tisíciletí i lidé z generace Z, vypovídá o tom, že hudba této kapely dokáže promlouvat ke všem. A to bez ohledu na dobu, ve které žijí. Je až trochu zvláštní sledovat, jak jsou melancholické texty, které vznikaly v krizí zasažené Anglii, pro mnohé lidi stále aktuální. Zároveň jsou společně se zasněnou hudbou tím, čeho si na kapele nejvíc vážíme.

Minimalistická show, maximálně dlouhý set

Na to ostatně vsadili i producenti koncertu. Poměrně minimalistické pódium místo pompézních kulis a ohromující světelné show zdobilo jen vcelku základní osvětlení a do řady vystavěné aparáty. Jedinou výraznější dekorací, u které jsme se mohli pozastavit, byl nápis Bad Wolf na aparatuře baskytaristy Simona Gallupa – velkého fanouška seriálu Dr. Who. 

The Cure na vizuální stránku koncertu příliš nevsadili. Během jednotlivých tracků se kromě reflektorů (osvětlujících hlavně Smithe jako jediného zakládajícího člena kapely) střídaly na obrazovkách za muzikanty záběry na pódium s poměrně statickými projekcemi. Otvírací track Alone podpořila stále se vzdalující země v pozadí, během Lullaby se na obrazovce objevila pavučina, při Closedown zase přesýpací hodiny.

To vše doplňovaly dvě obrazovky se statickým záběrem na dění na pódiu na stranách, které občas mohly lézt fanouškům na vzdálenějších místech na nervy. Místo muzikantů kamery často zabíraly prázdná místa mezi nimi, Robert Smith se na nich objevoval jen přibližně každou druhou písničku a obě obrazovky tak trochu působily, jako by ten, kdo dění na pódiu natáčel, nechal kameru na stativu a odešel. Dění na pódiu a projekce na hlavních obrazovkách ale tento nedostatek poměrně dobře přebily a celkově show působila dobře.

Většinu toho, co koncertu „chybělo“ po vizuální stránce, navíc muzikanti spolehlivě dohnali svými výkony. Smith byl ve srovnání s poslední návštěvou Prahy v o poznání lepší kondici, překvapoval svými poměrně pevnými výškami a procítěným projevem. Nikdy se nejednalo o příliš technického zpěváka. Je ale až s podivem, že ve srovnání s jinými frontmany své generace se jeho hlas příliš nezměnil a písně jsou stále velmi blízko podobě, ve které vznikly. 

I díky tomu si mohli The Cure dovolit odehrát průřez v podstatě veškerou svou tvorbou. Setu dominovaly songy z desky Disintegration jako Closedown, Plainsong, Lovesong, Lullaby nebo Pictures of You, kterým kapela navázala na první Alone. 

Konec na jistotu

Svůj letošní set rozdělili do tří hlavních úseků, kdy zasněné dlouhé, až hypnoticky pomalé tracky po songu Burn vystřídaly našlapané, tanečnější kousky. Kapela nakopla fanoušky třeba písněmi Fascination Street, Shake Dog Shake nebo Play for Today. Korunu taneční části nasadil track A Forest, kdy se návštěvníci bez jakýchkoliv pobídek přidali potleskem do rytmu k ikonickému basovému groovu. Zbytek koncertu se opět nesl ve znamení pomalých depresivních tracků, na jejichž možná až rozpačité vlně se donesl až do finále v podobě Endsong. 

Třetí pomalejší část by se možná dala označit za dramaturgický přešlap a trochu vlažné plácání se v úzkostech. Pro diváka, který na The Cure přišel jako na rockovou kapelu s představou, že si užije jeden Friday I’m in Love za druhým, mohla být poslední třetina základního setu trochu zklamáním. Na druhou stranu fanoušci, oceňující samotnou tvorbu a umělecký projev kapely, se jednoduše nechali unášet Smithovým vyprávěním a tvořili nadšené tančící ostrůvky po celé hale včetně tribun. 

Ostatní se k nim začali přidávat až během svižnějšího a známými tracky plnějšího druhého přídavku. A nebylo divu. Říká se, že začátek a konec jsou nejdůležitější části a The Cure se tímto pravidlem rozhodně řídili. Po dlouhém vyvolávání fanoušků zahráli osmdesátkový track The Walk, Friday I’m in Love, na který pak navázaly svižné Close To Me, In Between Days, Just Like Heaven a Boys Don’t Cry jako vrchol večera. Robert Smith skončil večer hrou na ověřené hity, jež potěšily i ty fanoušky, kteří se nepřišli vlnit na dlouhé psychedelické instrumentálky.

Pokud pomineme dlouhý set, jímž se kapela nemusela zavděčit každému (u The Cure ale těžko říct, jestli je ono zavděčení se žádoucí), byli muzikanti ve slušné formě. Robert Smith si v některých pasážích sice musel lehce pomoci nižší polohou a v určitých pasážích mírně improvizovat, ale silné emoce i většinu náročných partů dokázal zpívat emotivně a relativně přesně. Jeho vokál hlasitostí většinu času převyšoval ostatní nástroje, a fanoušci si tak všechny emoce mohli dokonale užít. Zpěvákovu rozervanou duši navíc podpořilo jeho ikonické objímání kytary, pomalé pohyby z jedné strany jeviště na druhou nebo fakt, že kromě slov díků toho příliš neřekl.

Na pódiu Smithe podpořil převážně Simon Gallup, který je druhým nejdéle fungujícím členem aktuální sestavy. The Cure kromě Smithe a Gallupa zahráli ještě s kytaristou Reevesem Gabrelsem, bubeníkem Jasonem Cooperem a klávesistou Rogerem O'Donellem. Kromě základní sestavy se s kapelou po delší době objevil také Perry Bamonte, který střídal kytaru a synťáky, ale na koncertě se spíš držel stranou.

Doporučeno

Ďáblice v rouše beránčím Doja Cat se vrací s rapovým přídavkem. Scarlet 2 CLAUDE navazuje na démonické a krví nasáklé CD 19. dubna 2024 15:00

Dohromady předvedli The Cure pěknou show jak na pohled, tak i na poslech. Dokonce i zvuk, který na podobných akcích v O2 areně kolísá, byl poměrně vyrovnaný. The Cure ukázali, že jsou schopní muzikanti a stále platí za absolutní legendy, kteří dokáží strhnout fanouška i v pasážích, kdy dramaturgie akčnosti pondělního večera příliš nenahrávala. Na druhou stranu možná k podzimní melancholii sedí zvukomalebné hypnotické skladby přece jen trochu víc.