Hory odpadků, přes které se ani nedostaneš na záchod, exkrementy, červi. „I takhle vypadá deprese,“ říká Martin Ondruš. Společně se svým týmem pomáhá lidem, které trápí chorobné hromadění.
Když si dnes pětadvacetiletý Martin vybíral své první auto, zřejmě netušil, že koupě Transporteru ho jednou dovede až k nominaci na cenu Gratias Tibi, o které se dozvěděl před pár dny. Člověk v tísni ji uděluje mladým aktivním lidem, kteří mění svět k lepšímu.
Tehdy dělal za barem a sem tam ho někdo poprosil, jestli by mu, když má takové auto, nemohl pomoci se stěhováním.
„Dělal jsem to za oběd, večeři nebo pivko,“ směje se dnes. Jednou ho ale požádala o stěhování známá známého, která mu za převoz poprvé zaplatila. „Chtěl jsem si tehdy přivydělat na svatbu a zjistil jsem, že tohle může být docela rychlý způsob,“ vysvětluje, proč rychle začal přijímat další zakázky.
Nakonec pustil svou původní práci a stěhování se začal věnovat naplno. Zlom přišel loni před Vánoci. Tehdy Martinovi a jeho týmu vypadly zakázky, a tak na sociálních sítích vypustili výzvu, že volný čas rádi využijí na pomoc s úklidem těm, kteří to potřebují.
„Trochu to bouchlo, měli jsme tisíce sdílení,“ vypráví. „Druhý den jsme věděli, že to nebude jen tak, že to nedáme do Vánoc, a že to budeme dělat dál,“ vysvětluje Martin, jak se dostal ke své současné práci, kdy pomáhá lidem s chorobným hromaděním a založil dokonce neziskovou organizaci.
Tvůj úplně první dobročinný úklid byl v ubytovně. Vzpomeneš si, jak jsi ho prožíval?Totální hell. Představ si prostor, kde se štítíš úplně všeho. Nejenže ti to je hnusné, nechceš na to šahat nebo s tím manipulovat, ale bojíš se, že si něco odneseš domů. Byli tam brouci a štěnice. Ten pokoj měl být uveden do původního stavu. Byly tam exkrementy, pos*ané věci, ho*na na zemi. Můj parťák Mikuláš si koupil placatku vodky a jel. Mně se navalovalo. Dneska už se umím lépe ovládat, ale mám nízkou toleranci, byť si uvědomuju, že když jsem s lidmi, není to na místě.
Tohle byl pokoj v ubytovně. Vídáš podobně zanesené pokoje i v běžných domácnostech?Jo, běžně. Děláme o tom videa na YouTube a četl jsem komentáře. Lidi jsou strašně zlí, píšou hnus, bába špinavá, regálnice. Že ale lidé takhle žijí, není jejich rozhodnutí. Člověk k tomu byl donucený, ať už psychickými nebo fyzickými strastmi. Nikdo takhle nechce žít, nikomu to není jedno. Jejich utrpení je ale tak velké, že si na něj zvykneš a nějak přežíváš dál.
Jaké utrpení si mám představit?
Uklízeli jsme třeba u paní, které se oběsil bratr. U jejího manžela se projevila schizofrenie a napadal fyzicky jejich děti. Později umřel i on. Rozhodla se věci v domě, tedy těžké vzpomínky vyhodit, vyházet skříně, ale při jejich úklidu dostala mrtvici. Když se po ní do bytu vrátila, mohla sotva chodit. V kombinaci s depresí a vším tím hrozným, co prožila, se nepořádek v bytě začal ještě více hromadit.
Možná ten pocit znáš. Když jsi unavená nebo smutná, taky se ti nechce mýt nádobí. Tak si představ tenhle smutek krát tisíc, takový, který tě úplně pohltí, až začneš být k prostoru kolem sebe flegmatická. Jsou tisíce příběhů a způsobů, jak z toho může vzniknout to, co vidíš na fotkách. Většinou u lidí ale vídám trauma, něco těžkého.
Jak takový byt vypadá, když do něj přijdete?
Nedávno se nám stalo, že jsme ani neprošli dveřmi. Nešly otevřít, paní byla v podstatě zavřená vevnitř. Já se do nich sotva vmáčknul, opravdu to bolelo fyzicky, abych vůbec prošel. V bytě bylo všechno zaskládané. Dokonce i záchod, takže kam chodila, nevím. Mýt se prý chodila do bazénu.
Jaký největší bizár jsi mezi věcmi našel? Našel jsem svůj kabát s nášivkou od babičky. Máma mi ho kdysi dala k narozeninám, byl to kabát z konfekčního řetězce. Babička mi na něj ale tenkrát našila dost specifickou a výraznou nášivku. Já ho pak někde v Praze ztratil. Když jsme jednou uklízeli byt, ze kterého jsme mimochodem vyvezli patnáct tun odpadu, tak jsem najednou v horách oblečení tenhle svůj kabát našel. Říkal jsem si, že to snad není možné, ale poznal jsem ho právě podle babiččiny nášivky.
Jinak jsme objevili čtyři krabice mýdel, sbírku erotických pomůcek nebo 180 káv. Tak teď všude, kudy chodím, rozdávám kafe. Lidé se nám také chtějí odměnit. A já si to vždycky vezmu, protože přijetí daru je důležité, odbourá jejich pocit, že mi něco dluží. Takže jsem dostal tričko s Putinem, starou kuchařku, trenky (snad ne použité), mýdla...
Co pak s vyřazenými věcmi děláte? Pro naše klienty bývá důležité, aby se věci dále použily. Odmítají něco vyhodit, ale když jim řekneme, že věci poslouží jinde, slyší na to. Na jedné straně máš chorobné hromadiče a na druhé lidi, kteří věci nemají vůbec. Například na Vánoce jsem rozvážel stoly a židle. Večeře u štědrovečerního stolu je základ Vánoc, ale mnoho lidí stůl ani nemá.
Využíváme našich kontaktů i dalších organizací, například Šatník Nory Fridrichové. Sklo třeba vozíme mé kamarádce sklářce, která ho využije na tvorbu. Máme i projekt na HeroHero – přihlásíš se za 250 měsíčně, a když budeš první, jednu věc ti přivezeme, vyneseme a složíme.
Kolik toho tak z jednoho bytu bývá? Klidně několik tun. Při takovém množství se nám samozřejmě ne vždycky povede všechno zrecyklovat, spoustu toho musíme i vyhodit.
Jak to celé funguje? Abychom k tobě přijeli, musíš splnit dvě zásadní podmínky. V bytě musíš bydlet ty sama a chceš si nechat pomoci. Teď nemáme kapacitu, abychom někoho přesvědčovali, že jim chceme pomoc, protože těch co sami chtějí, je hodně.
Jak se vám hlásí zájemci o úklid?Zájemci se hlásí přes Facebook, nebo mi volají, poslední dobou nás kontaktují i přes neziskovku Břečťan.
Jak často ho děláte?Z pěti pracovních dní v průměru alespoň tři věnujeme úklidu. Posledních čtrnáct dní jsme ale s Mikulášem pořád někde.
Víš, kolik bytů už jste uklidili?Přesně ne, ale tipuju tak padesát.
Co lidi motivuje si vás zavolat a konečně udělat změnu? Je to z jejich vlastní iniciativy, nebo za tím stojí spíš rodina, okolí...?Myslím, že je to pro ně jedinečná příležitost vymanit se z jejich bezvýchodné situace, když jim hodíš pomocné lano. Chytnou se ho. Z jejich strany je to taky to jediné, co musí udělat, my už jim potom pomůžeme. Vlastní iniciativa to bývá často, ale setkáváme se i s rodinami, ale tam je to potom složitější. Pomáháme těm lidem, ne rodině, nemůžeš klást nátlak.
Co bys poradil lidem, kteří mají v okolí někoho s tímhle problémem? Když nechci být necitlivá, ale zároveň druhému pomoct?
Určitě ne ultimáta typu „nepustím tě k vnoučatům, dokud neuklidíš“. A už vůbec ne vyklidit byt, když je dotyčný pryč, třeba na dovolené. Tím si jenom zničíte vztahy a vídáme pak velkou recidivu. Nejlepší je zavolat někoho objektivního, ideálně někoho, kdo to neprožívá emočně. Taky neříkat „tohle vyhodíme“, ale třeba „tohle někomu darujeme“. Lidé často vidí v těch věcech potenciál. Z pet lahve může být květináč.
Koho myslíš tím objektivním člověkem? To je právě ten problém. Vyklízecí služba věci vyhodí, nemaže se s dalším využitím nebo duševním původem problému. Proto jsme založili neziskovou organizaci, se kterou budeme poskytovat psychologické poradenství, právní poradenství, základy sociálních služeb a praktickou pomoc. Je potřeba řešit nejen důsledky, ale pohlížet na takové případy komplexně, brát ohled i na příčiny.
„Stěhování nám platí úklidy,“ přiznává mi v rozhovoru. Prakticky tedy komerční zakázky ze stěhování pokrývají čas, který se svou partou stráví dobročinným vyklízením, o kterém v rozhovoru pro Refresher mluví. Ve sbírkách kolem Vánoc sice vybrali požadované částky, ty ale náklady dlouhodobě nepokryjí. „Hype brzy opadne,“ vysvětluje Martin.
S neziskovou organizací momentálně hledá udržitelný způsob financování. Podpořit je můžeš předplatným na HeroHero nebo větším darem do sbírky pro neziskovou organizaci Břečťan.
Máš nějaký mýtus nebo stereotyp, který bys úplně vymazal, zrušil? Že jsou naši klienti líní. Není to o lenosti. Je také rozdíl mezi chorobným hromaděním a depresí, protože takové byty pak bývají plné hlavně odpadků. Hromadíš, hromadíš, a pak je úklid nad tvoje síly, je ti sedmdesát a dospěje to do stádia, které vidíš na fotkách.
Člověk se při pohledu na některé proměny bytů neubrání srovnání s uklízecími show, které asi všichni z televize pamatujeme. Jak k medializaci přistupuješ ty?Jedna televize mě oslovila, zda pro ně nechci něco podobného dělat. Odmítl jsem. Cítil jsem, že by z toho byla hlavně senzace. Já chtěl edukativní pořad, který by šířil osvětu, ale bylo mi řečeno, že by to mělo být hlavně zábavné. Nechtěl jsem, aby z toho byla nějaké guilty pleasure pro diváka.
Sám ale točíš na YouTube, tak jak přemýšlíš nad tím? V mých videích povídá pouze daný člověk, co se mu stalo, co aktuálnímu stavu bytu předcházelo. Není tam žádný soud. Spoustu záběrů ani nepoužijeme, nedáváme je do videí, byť by nám zvětšily sledovanost, třeba brouky, červy...
Také vždy dávám video danému člověku ke schválení. Je to na nich, je to pro mě zásadní. Celé video vidí, mohou říct, co se jim nelíbí. A mají také možnost ho kdykoliv stáhnout. Navíc zásadně neukazujeme obličej a zakrýváme i okna, aby nešla rozeznat lokace. Hodně také přemýšlím nad názvy, nechci znít jako bulvár. Volím titulky jako I takhle vypadá deprese. Právě proto jsem televizi odmítl, přišlo mi to svého druhu jako obchod s chudobou.
