Sami doma se místy vlečou jako pandemie: Citlivý film trpí opileckým humorem

Jeden potřebuje ubytovat, druhý má volný byt. O tom, co se stane, když se k sobě nastěhují dva kamarádi, pojednává nový film Jana Foukala a Alberta Romanuttiho Sami doma. Na pomezí dokumentu, archivu domácích videí a autofikce se tvůrci snaží vyprávět příběh o bromance, v obýváku vznikajícím umění a o (mnoha) lahvích vypitého piva jako⁠ klasické rekvizitě kamarádských večerů.

Filmy o bromance se na plátnech a obrazovkách vlastně objevují už dekády, i když se z velké části jedná spíš o komedie než o dokumenty. Podívat se můžeme třeba na pozdější série Two and Half Men (Dva a půl chlapa), Point Break (Bod zlomu), do jisté míry bromance rozebírá i Vykoupení z věznice Shawshank nebo legendární Top Gun. Dokumenty se hlubokým kamarádským vztahům mezi dvěma muži spíše vyhýbají, pokud nepočítáme části některých snímků o kapelách. Náznaky bromance jsou vidět například mezi Davem Grohlem a Taylorem Hawkinsem v dokumentu Back and Forth o kapele Foo Fighters. V českém kontextu jsou ale Sami doma prvním podobným počinem, a mohli by tak být osvěžujícím a hřejivým filmem, který nám důležitost „parťákovství“ připomene. Těžko říct, do jaké míry se to snímku povedlo.

Albert se ve filmu stěhuje ke svému kamarádu Janovi poté, co odejde od své přítelkyně. Používat slovo rozchod není v jeho případě zcela správné, protože později hned několikrát zjišťujeme, že se vlastně jedná o „ghosting v reálném životě“. Svůj dosavadní vztah ukončuje Albert bez jediné věty nebo informace o tom, že se svou partnerkou už být nechce. Takové řešení situace jej ale přivádí do problému s bydlením, který mu velkorysou nabídkou pomůže vyřešit Jan. 

Bez váhání Albertovi do telefonu oznámí, aby přišel a zůstal, jak dlouho bude chtít. A tak se byt single otce dvou dětí na Americké ulici v pražských Vinohradech mění z osamělého místa v prostor pro experiment, umění, filosofické konverzace, kamarádskou terapii a v neposlední řadě také v party byt – snad jako vzpomínku na studentská léta. Hotové „parkety, co znamenají svět“, jak snímek ostatně popsal sám Romanutti. Vše se navíc odehrává během hlubokého lockdownu, který režiséru Janovi hodil vidle do natáčení a frontmana Bert & Friends vyhnal z pódií. Nedá se nic než tvořit a pít.

Otázkou ale je, jak dlouho spolu mohou dva dospělí ne-partneři žít ve společné domácnosti, než mezi nimi vznikne napětí, jestli tedy vůbec vznikne. Tato otázka zůstává v pozadí a nezodpovězená v celém filmu. I když tvůrci několikrát načrtávají, že kamarádský vztah není pořád jenom růžový, nikdy toto téma zcela neotevřou a raději se drží „chlapského stereotypu“, že všechny problémy a veškerá osamělost se dají vyřešit odpovídajícím množstvím piva.

Na rozmazané hraně reality a fikce

Okolo paření a následného kreativního procesu se vlastně točí celý film v rámci několika mozaikovitých útržků. A když z nich vystupuje, demonstruje, jak osamělí oba aktéři jsou, když musí v bytě žít bez toho druhého.

Náš život se odehrával jen na několika metrech čtverečních našich bytů. Střídalo se v nich napětí s klidem a radostí a člověk kolikrát musel přicházet na padesátou variaci té stejné činnosti.

Nedá se říct, že by události zachycené ve filmu plně odpovídaly realitě. Samotní tvůrci říkají, že žánr dokumentu vlastně jenom rámuje to, jak bychom o filmu mohli mluvit. A mají pravdu. Sami doma totiž míchají hned několik způsobů, jakými lze na žánru začít stavět film. Z většiny se nejedná o prosté pozorování, scény prožité v minulosti se rekonstruovaly, režírovaly a přizpůsobovaly předem napsanému scénáři. Toho si lze všimnout na dialozích, které místy mohou působit víc naučeně a předělaně tak, aby byly tu vtipnější a jindy hlubší. Podobně částečně inscenovaný (opilecký) dialog vidíme třeba v kultovním snímku Nejkrásnější portrét od Igora Chauna. 

Jindy zase nedokážeme rozeznat autentické od předem vzniklého, a během promluv obou kamarádů tak film převážně v druhé polovině může připomínat Ztracený film o Vypsané fixe zažívající kapelní krizi. V dalším případě vidíme, že se zase jedná o čistou fikci, kdy se tvůrci přibližují mockumentu.

Až sem by snímek Sami doma mohl být (a je) zajímavý. Několikrát se setkáváme s týmž motivem a opakováním situací, které dobře vykreslují pandemické období. Během uplynulých let skutečně většina z nás občas ztrácela přehled o tom, „jestli je středa nebo čtvrtek“, nebo měla pocit, že se dívá „pořád na stejný film“. Náš život se odehrával jen na několika metrech čtverečních našich bytů. Střídalo se v nich napětí s klidem a radostí a člověk kolikrát musel přicházet na padesátou variaci té stejné činnosti. A co víc, musel si v ní najít zalíbení.

Existenciální texty, opilecký humor

Na druhou stranu možná ne všechno, co je pravda a co symbolicky odráží realitu, musí fungovat také ve filmu. Neustálé opakování situací už přibližně po půl hodině sledování přestává být zábavné a stává se nudnějším a homogenním. Snímek působí trochu jako moc dlouhý sestřih opileckých videí, který si pouštíme druhý den po party, jen s tím rozdílem, že jeho aktéry vlastně vůbec neznáme. Nevíme, zda Jan na Alberta tlačí, aby si našel vlastní bydlení, ani netušíme, jestli byt někdy opustí. A v bližším poznání nám nepomáhá ani emotivní konec.

Melancholie v textech i melodiích podtrhuje bezvýchodnost tehdejší doby, křehkost uměleckých duší i možnou osamělost obou protagonistů.

Z nudy se nás Albert a Jan snaží vytrhávat hláškami, které by skvěle zapadly třeba do Nudy v Brně nebo do Samotářů, ale do Sami doma jen těžko. V kontrastu s existenciální poezií Jana Foukala a propracovanou hudbou talentovaného Alberta Romanuttiho je humor v podobě skřeků a hlučných projevů spíš obtěžující než funkční. V důsledku toho se zdá, jako by se film pokoušel o přehnanou autenticitu, ve výsledku ale na jedné straně působí jedno nebo druhé trochu předstíraně.

Právě hudební podkres, do kterého se oba tvůrci propisují, je vlastně nejsilnější stránkou celého filmu. Melancholie v textech i melodiích podtrhuje bezvýchodnost tehdejší doby, křehkost uměleckých duší i možnou osamělost obou protagonistů. V kombinaci s mozaikovitým domácím videem se tak dostáváme do několika silných emotivních momentů, které dokáží vyvolat jak nostalgii, tak špatné vzpomínky. Právě v těchto scénách není pochyb o tom, že Jan s Albertem natočili film tak, aby si v něm každý našel cosi ze svého života.

Podobně dobře fungují i použité rekvizity, jako je tapeta pláže nebo nafukovací banán zavěšený na stropě. Fakt, že podobné rekvizity vstupují do prostředí, které vlastně není vůbec veselé, podtrhuje poměrně příjemný surrealistický zážitek.

Chlapi jsou křehcí, wife bad

Film Sami doma se ale střetává s problémem právě kvůli tomu, jak rozkročený je mezi dokumentem a fikcí. Jan Foukal se podle svého vyjádření nachází jako dokumentarista ve fázi, kdy se chce dále věnovat spíše fiktivním filmům, a dá se odtušit, že i tento snímek je pravdou jen vzdáleně inspirován. 

A tak snad jen proto nemá smysl rozebírat, jestli je v pořádku, aby film ospravedlňoval neslušný rozchod a romantizoval představu dvou mužů, kteří vlastně ani holku nepotřebují, protože chlapi sobě, „ženský stejně furt bulej a ani ti nejsou schopný říct proč“. O to spíš, pokud bychom se bavili o konkrétních ženách, které ve filmu nedostávají zhola žádný prostor. Kromě jednoho verbálního ujištění, že Bertova ex byla „super holka“, mohou vycházet jako semetriky, které nechápou křehké srdce umělcovo. Jako by umělců a mozků, kteří vidí sebe jako nepochopené a své partnerky jako hysterické, nebylo už dost. Kolikrát že už jsme toto viděli a slyšeli?

Samotní tvůrci blíže neřekli, zda je tato linka filmu pravdivá, nebo smyšlená. Nechme tedy tento problém na svědomí Alberta s Janem, byť by nás za zmínky o svědomí nejspíš poslali „do pr*ele“, jak ostatně ve snímku sám Albert proklamuje.

Celkově se ale na Sami doma dívá poměrně dobře a režisérům se podařilo dobře vystihnout atmosféru doby, kamarádství i doma vznikající umění. Hudba a texty fungují s naoko amatérskými záběry. Motiv osamělosti je vykreslený zdařile, stejně jako oddané kamarádství, které může suplovat romantický vztah. Na druhou stranu ale snímek trpí repetitivností scén, které bohužel neobhájí ani myšlenka opakujících se koronavirových dní. Nepřidává mu ani hlučný, někdy zdařilejší, někdy méně zdařilý humor ani fakt, že se kamarádství občas mění v romantizaci maskulinní sounáležitosti a spiklenectví proti vztahům.

Na film se ale vyplatí podívat a v kontextu vlastních životů si zavzpomínat na doby spolubydlení a izolace.