„Lidé ‚nahoře‘ nedělají pro klima dost“ či „planeta hoří a nemáme čas“. I to jsou důvody, proč se studenti a studentky akce účastní.
Od pondělního rána 14. listopadu probíhá čtyřdenní okupační stávka studentů a studentek pod záštitou hnutí Univerzity za klima. Akce se koná na univerzitách v šesti městech České republiky – v Praze, Brně, Olomouci, Ústí nad Labem, Hradci Králové či Pardubicích. Studentstvo během stávky pořádá přednášky, debaty, promítání filmů i kulturní akce. Na školách navíc i hromadně přespává. Mladá generace chce tímto krokem vyjádřit nesouhlas s nečinností vlády při řešení klimatické krize; mnoho z ní ji považuje za největší hrozbu současnosti.
V úterý 15. listopadu přespala na okupační stávce Filozofické fakulty Univerzity Karlovy i redakce Refresheru.
Klimatická krize není fáze, mami
Již před hlavní budovou filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha uvítají návštěvníky klimatické transparenty: největší z nich hlásá slogan „klimatická krize není fáze, mami“. Po vstupu do budovy jsou k vidění další: „klimatická spravedlnost“ či „naše budoucnost je ve vašich rukou“. Co ovšem přitáhne největší pozornost, je typicky majestátní pohled Tomáše Garrigua Masaryka, respektive jeho busty, k níž je přiložen poněkud káravý nápis „vzpomínat nestačí“.
Program večera vypadal následovně: camping performance, přednáška Jak bojovat proti vysokým nájmůma krátkodobým smlouvám, panelová debata o levné práci a pracující chudobě, debata o sexualizovaném násilí, promítání filmu Lidi od Kateř Tureček, následná debata a koncert Gondor flames. Kolem šesté se podávala večeře – veganský čočkový dhal s rýží.
Po skončení filmu přišlo na řadu plénum. Všichni se sešli na chodbě v prvním patře, aby si vysvětlili pravidla, určili si priority, následující postup a rozdělili si role. Lidé si posedali na koberce, židle i stoly. Organizátorky a organizátoři nejdříve osazenstvo poprosili, aby se ve zkratce představilo. Všichni měli říct své jméno, z jaké jsou fakulty a jaká zájmena používají. Při tolika lidech a nevyhnutelné nemožnosti si vrýt do paměti všechny tváře, k nim patřící jména a další informace se jednalo spíše o symbolický krok – pointou bylo vytvoření bezpečného místa, kde se všichni budou cítit přijímaní a respektovaní.
Následně se rozdělily role – kdo bude hlídkovat po dvou hodinách v noci, kdo vynese odpadky, kdo pomůže ráno uklízet. „Kdo si to vezme na starost? Potřebujeme dva lidi,“ obrátily se dvě z organizátorek pokaždé na publikum. Do pár sekund se vždy začaly zvedat ruce a role byly brzy rozebrány. Překvapivě rychle zmizel i post hlídacích stráží, které měly mít službu od 2 do 4 do rána.
Po koncertu se lidé socializovali na chodbě, povídali si, smáli se, trochu uklízeli. Po desáté bylo v zorném poli možné zaznamenat čím dál více zubních kartáčků a hygienických taštiček – nastal čas příprav ke spánku. U umyvadel na dámských toaletách v prvním patře panoval lehký přetlak; nikomu to ovšem, zdá se, příliš nevadilo. Všichni se na sebe, více či méně ostýchavě, usmívali do velkých zrcadel.
V místnosti určené k hromadnému spánku si všichni rozbalili karimatky, vybalili spacáky, případně zkonstruovali rozkládací lehátka. O problémy se postaral jen projektor, za nic na světě studentům nešel vypnout. „Na to přijdeme. Vždyť jsme přece studenti vysokých škol!“ jala se bojovat proti technice stávkující. „No jo, ale humanitních,“ dodal ironicky její kolega.
22:30. Vyčistit zuby, rozbalit spacáky a zalehnout
Dvě minuty před půl jedenáctou přišla do místnosti jedna z organizátorek, Alžběta. „Za dvě minuty se zhasíná. Zwei minuten. Two minutes,“ oznamovala hlasitě večerku. Ve 22:30 se opravdu zhasla světla, zavřely se dveře a kdo byl unavený, mohl jít spát.
Jiná situace ovšem panovala na chodbě – zde se ještě několik hodin zpívalo, povídalo a hrálo na kytaru. Studentstvo sedělo v kroužku na zemi, uprostřed malá lampička. Pokojová rostlina sehrála roli dekorace. „Ho ho Watanay, ho ho Watanay, ho ho Watanay, Kiokena, Kiokena. V lukách to zavoní, rád jezdíš na koni, má barvu havraní, jak uhání, jak uhání,“ neslo se v téměř kompletní tmě chodbou. Nad chlapcem hrajícím na kytaru visel nápis „na mrtvé planetě není vzdělání“. O kousek dál visí ukrajinská vlajka. Právě v tento moment byla ve vzduchu cítit téměř hmatatelná solidarita. Studentské odhodlání. Radost a nadšení ze společné akce.
Když se všichni vyčerpali a přepadla je únava, šlo se spát – nakonec se tu v úterý (případně ve středu brzy ráno) uložilo ke spánku kolem šedesáti lidí.
Druhý den, ve středu 16. listopadu, byl budíček v 7:30. Rozespalé stávkující vítal mlhový opar nad Hradem. Některým se možná zdálo o uhlíkové neutralitě, jiné ze spaní budila noční můra o tom, že jejich boj nikdy neskončí.
Kdo ale jsou ti a ty, kteří si na akademické půdě vybalili spacák a rozhodli se zdůraznit, že „není na co čekat“?
Simona a Kristýna: Vláda nedá na hlasy mladých lidí
Na okupační stávku dorazily kamarádky Simona, která studuje na FF UK, a Kristýna, jež studuje politologii. Jsou tu, jelikož je štvou prázdná gesta a sliby politiků. Klima je přece, jak samy říkají, důležité téma. „V diskusi chybí jakákoli vládní iniciativa. Pořád je to o prázdných gestech, politici nejdou do konkrétních rozhodnutí,“ popisuje Simona a Kristýna jí přitakává.
Nedokážou s jistotou říci, zda okupační stávka na „neangažovanosti“ vlády něco změní. Obě jsou proto rády, že existuje platforma, v rámci které se studenti mohou aktivně zapojit. „Naše vláda moc nedá na hlasy mladých lidí. Už jen v otázce manželství pro všechny je vidět, že na mladé lidi politici nemyslí,“ dodává Simona. Podobně uvažuje i Kristýna: „Bohužel si myslím, že to dojde pouze do té sociální bubliny, ze které to vzešlo. I to ale podle mě má smysl.“
K důležitosti klimatické otázky došly dle jejich slov intuitivně. Oteplovalo se a ony chtěly zjistit, proč tomu tak je. Čím hlouběji se dostávaly, tím více je bagatelizace tématu ve společnosti znepokojovala. „Je to reálně nejvážnější problém naší doby a vůbec se neřeší – nebo se řeší, ale málo,“ neskrývá frustraci Simona.
Mým rodičům najednou začala vysychat studna, to se předtím nikdy nestalo. Už skrz tyto „každodenní“ problémy jsem si říkala, že něco asi není v pořádku.
– Kristýna
S negativními reakcemi na okupační stávku se Simona i Kristýna setkaly pouze na sociálních sítích. Kritika její „energetické nehospodárnosti“, kdy se na univerzitě musí během protestu svítit a topit, není podle nich příliš relevantní. Kristýna vysvětluje, že v nějakých prostorech se to uskutečnit zkrátka musí. „Před začátkem semestru se řešilo, že by univerzity kvůli cenám energií mohly přerušit výuku. Přes den se ale na univerzitě docela i přetápí a do toho se větrá. Tohle vnímám jako problém, ne, když tu budou dvě noci přespávat studenti,“ dodala Simona.
Moji prarodiče jsou si vědomi klimatické krize, ale protesty a stávky kritizují. Říkají, že jsou to „ti komunisti“ – „ti mladí, kteří neví, co chtějí“. Je to takový trochu „čecháčkovský“ přístup. Kritizují, ale sami nic nedělají.
– Simona
Matyáš: Klimatická krize je největší krize, které čelíme
Student magisterského oboru politologie Matyáš je zároveň členem hnutí Limity jsme my a s okupační stávkou pražské „fildy“ organizačně pomáhal. Protestovat na akademické půdě se rozhodl kvůli tomu, že klimatická krize je dle něj tou největší krizí, které lidstvo čelí. „Musíme ji začít rychle – a sociálně spravedlivě – řešit,“ zdůrazňuje.
Okupační stávka mi přijde jako adekvátní odpověď na nečinnost politiků.
– Matyáš
Při otázce, zda si myslí, že stávkující studentstvo bude mít vliv na další rozhodnutí vlády, se Matyáš směje. „Asi to nebude zítra, ale myslím, že vlna různých vysokoškolských i středoškolských protestů vedla k tomu, že se alespoň otevřela debata. Tlak ‚zezdola‘ nutí ty, kteří vládnou, k reakci. A na tomhle tlaku musíme pořád přidávat,“ popisuje student.
Ani Matyášovi se kritika stávkujících nezdá namístě. „Že je to energeticky nehospodárné? To mi přijde jako zbytečný argument. V noci je zhasnuto. Bavit se musíme o spalování fosilních paliv – ne o tom, jestli je OK, když bude jedna místnost navíc vytopená,“ uzavírá.
Alžběta: Musíme „pohrotit“ Jurečku
Studentka pražské přírodovědecké fakulty Alžběta se k okupační stávce – jak sama říká – přimotala „tak trochu omylem“. Kamarád ji před dvěma týdny vzal na schůzi kolektivu Univerzity za klima a apeloval na ni, aby se připojila. A ona nakonec zůstala. „Je nás fakt hodně. Ve skupinách za jednotlivé fakulty je deset, dvacet i více lidí, ‚organizátorů‘. Já jsem pak navíc třeba ve skupině tiskové. Další skupina pak třeba dělá program, další logistiku,“ popisuje studentka s tím, že v UZK je kladen velký důraz na „dehierarchizaci“. Hlas každého člena má stejnou hodnotu.
Program okupační stávky si ovšem nebyla schopna kvůli organizačním povinnostem užít naplno. Bojuje sice s únavou, ale ve výsledku to vnímá pozitivně. „Všichni z toho máme hlavu ‚v pejru‘, ale je to hrozně utužovací. Všem nám jde o to stejné, přestože například ideologicky jsme každý vyhraněný jinak,“ říká Alžběta. I atmosféru samotné okupační stávky popisuje jako sdružující a pečující.
Udělali jsme si ve třech lidech takovou self care skupinku. Mluvili jsme o tom, jak se cítíme, že už to fakt nedáváme, že jsme unavení – ale že to má smysl.
– Alžběta
Nyní ale klimatičtí aktivisté podle ní musí „pohrotit“ dvojnásobného ministra Mariana Jurečku (KDU-ČSL). Jeho resort slibuje uhlíkovou neutralitu do roku 2050, studentstvo ji ale požaduje do roku 2033. „Pan ministr Jurečka psal na Twitteru, že je důležité klimatickou krizi řešit, ale nemyslí si, že je okupační stávka nutný či nejlepší krok. Psal také, že nesouhlasí s vandalismem. My tu ale nic neničíme, dokonce nám volal děkan z FSV, že takhle uklizenou místnost snad ještě ani neviděl,“ směje se studentka.
Někteří přednášející na univerzitách nás sami kontaktovali, že nám fandí a chtějí se zapojit. Buď že zruší svou výuku a přijdou na náš program, nebo sami místo klasické přednášky budou hovořit o nějakém environmentálním problému.
– Alžběta
Eliška: Planeta hoří a nemáme čas
Studentka Právnické fakulty UK a redaktorka magazínu Druhá směna Eliška Koldová odpovídá na otázku, proč je tady, stručně: „Planeta hoří a nemáme čas. Naše planeta byla zapálena kapitalisty. A studentstvo teď bere iniciativu do vlastních rukou.“
Pokud se nezmění systém, shoříme.
– Eliška
Právě kapitalismus zmiňuje v našem krátkém rozhovoru hned několikrát. Jedná se podle ní o ekonomický systém, který již ze své definice vykořisťuje – a to nejen lidi, ale i přírodu. „Vykořisťování je v kapitalismu inherentně zakořeněné. Řešit se tak musí v prvé řadě ekonomický systém, ve kterém žijeme,“ dodává s tím, že „všechno souvisí se vším“. „Jelikož jsem levicová feministka, jsou pro mě feministické a klimatické otázky spojené a jedno bez druhého nemůže fungovat. Stejně jako nemůžeme vyřešit třídní útlak bez toho kapitalistického, nemůžeme vyřešit patriarchální útlak bez toho klimatického,“ vysvětluje.
Svou frustraci z bagatelizace klimatických otázek si ale Eliška na okupační stávku s sebou nedonesla. Naopak, z všudypřítomné dobré nálady a pospolitosti je nadšená. „Vnímám, že tato stávka má intersekcionální a i třídní rozměr,“ dodává.
Redaktorce a studentce práv zároveň přijde hrozně důležité, že se stávky konají před 17. listopadem. Právě toto výročí totiž dle ní oplývá patosem. „Plácáme se po zádech za to, jak jsme cinkali klíči a teď je všechno super. Máme svobodu. Akorát že spousta lidí ji vůbec nemá, protože žije v prekarizovaných podmínkách, nemá na jídlo, stojí fronty na potravinové banky, žije v neustálém strachu ze ztráty bydlení – nebo bydlení ani nemá. A my žijeme ve strachu, co přinese budoucnost a jestli nějakou budoucnost vůbec budeme mít,“ říká.
„Myslím, že tento diskurz dlouho formovali ‚devadesátkoví mágové‘, kterých mám trochu už plné zuby. Mám pocit, že si 17. listopad bereme zpět a vyprázdněnému svátku dáváme nový rozměr,“ uzavírá Eliška.
Studentstvo vždy varovalo před nebezpečím, které přicházelo. A mocní ho vždy ignorovali. I tato okupační stávka může mít vliv, pokud mocní otevřou oči a posunou mikrofon dál.
– Eliška
Anička: Náš hlas by měl být slyšet
Anička studuje druhý ročník filmových věd na Filozofické fakultě UK. I ona vnímá jako alarmující, že klimatická krize se dostatečně neřeší. Je podle ní nutné ukázat, že tématu přikládají mladí lidé velkou váhu. Díky účasti na akci dokonce sama – jako spousta dalších – začala přemýšlet nad členstvím v některém z klimatických hnutí. Už patnáct let je ve skautu a zároveň pochází z vesnice, péče o přírodu je jí tudíž blízká.
Na okupační stávce panuje dle studentky příjemná atmosféra a kolektivní nálada. Všechno probíhá pokojně, nikdo nic neničí. „Myslím, že by se měly organizovat ještě radikálnější akce, měl by se zvednout náš hlas,“ dodává Anička vzápětí.
S negativními reakcemi ve svém okolí se Anička nesetkala. Zmiňuje nicméně své přátele a další klimatické aktivisty, kteří se zejména na Facebooku setkali s vlnou nenávisti. „Nijak mě to nepřekvapuje, ale rozčiluje mě to. Do debaty se s takovými lidmi nepouštím, přijde mi, že akorát hledají, co by napadli. Je jim ve výsledku jedno, co uslyší,“ říká studentka. Dodává ale, že pokud by se s něčím takovým setkala v osobním životě, nezůstala by ticho.
Hana: Je důležité, aby mladí lidé byli angažovaní
Studentka filozofie Hana se okupační stávky účastní od pondělí, na akademické půdě ale přespávala až o den později. Noc v mezipatře na schodech pražské „fildy“ byla prý studená. I tak to ale „bylo moc fajn“.
Ne se všemi aspekty stávky ale Hana souhlasí. Říká, že je pro ni občas trochu obtížné respektovat rétorický rámec akce. „Stoprocentně nesouhlasím se způsobem, jakým je napsán okupační manifest. S požadavky souhlasím, ale jsou témata, která bych oželela. Dávala bych třeba větší pozor na používání pojmů jako ‚fašizace společnosti‘. Jinak ale za stávkou stojím,“ říká.
I přes výhrady je ale dle ní důležité, aby se studentstvo do podobných akcí zapojovalo. Při rozhovoru cituje pondělní přednášku o polarizaci společnosti Zory Hesové a Jana Charváta: „Je důležité, aby mladí lidé byli angažovaní. V české společnosti to totiž není úplně běžnou záležitostí.“
Nevím, jakou odezvu bude mít stávka ve vládě. Pokud se nebude nic dít, jsem připravena dál protestovat a stávkovat.
– Hana
Matěj: Lidé „nahoře“ nedělají dost
Student prvního ročníku politologie Matěj chtěl účastí na okupační stávce dát najevo nesouhlas s tím, „jak lidé ‚nahoře‘ nedělají dost pro klima“.
Velké naděje, že se něco ze dne na den změní, si ale nedělá. „Myslím, že je skvělé, kolik mediální pozornosti se stávce dostává. Klimatická otázka se opět vnáší do veřejné debaty, což je hrozně dobře,“ říká. Dodává ovšem, že pokud vláda nijak jednat nebude, od dalších stávek ho to neodradí. Je ale možné, že se bude muset změnit jejich koncept – tak, aby konečně vyvolaly kýženou reakci.
Kryštof a Honza: Požadujeme systémovou změnu
I u studentů sociologie a zároveň dvou mluvčích hnutí Univerzity za klima, Kryštofa Tymiánka a Honzy Kubišty, se projevují ambivalentní pocity – jakási kombinace vděčnosti či radosti a na druhé straně frustrace či zklamání. Honza je v onen úterní podvečer jakožto jeden z organizátorů stávky na Hollaru zaprvé unavený, zadruhé lehce zklamaný z nízkého počtu stávkujících, kteří v jedné z budov Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v pondělí přespávali. Na debaty ovšem, jak říká, chodilo „docela hodně lidí“.
Kryštof nejdříve vyjadřuje optimismus – sem přišlo více lidí a radost mu dělá i rozsah samotné akce. Studenti stávkují na sedmnácti fakultách jedenácti univerzit v šesti městech. Po chvilce ovšem dodává: „Na druhou stranu jsem trochu frustrovaný z toho, že přestože je ta stávka tak velká – a jako studenti zcela jasně říkáme, co chceme –, od vlády neslyšíme žádnou reakci.“ Přestože se budou dlouhodobé důsledky klimatické krize, jako jsou extrémní sucha, masivní povodně, požáry, stupňovat, vláda jim podle něj nepřikládá dostatečnou prioritu. „Reakce politiků mi přijdou naprosto vágní a neadekvátní,“ říká.
Požadujeme systémovou změnu. Individuální změna, například počítání vlastní uhlíkové stopy, je narativ, který rozjely fosilní korporace. Já svým spotřebním chováním uhelnou elektrárnu nezavřu, to musí udělat vláda.
– Kryštof
Co by podle nich mohlo přispět? Například založení ministerstva klimatu: problematika by tak dle nich mohla být lépe koordinována. „Ministr Jurečka napsal, že si myslí, že stávka není nutná. My si ale myslíme, že je naopak velmi nutná. Jak jinak máme artikulovat své požadavky, když vidíme, že ani 30 let po revoluci nejsou naši političtí představitelé schopni adekvátně reagovat na klimatickou krizi, narůstající energetické nerovnosti a frustraci. Na další prázdné sliby opravdu nejsme zvědaví, nemáme na ně čas. Je potřeba, aby vláda Petra Fialy zasedla ke stolu a začala přinášet konkrétní řešení,“ říká s notnou dávkou emocí v hlase.
Věří, že stávka může mít reálný efekt? Že vláda začne jednat? Honza ano, ačkoli říká, že je možná trochu naivní. „Myslím ale, že naše požadavky jsou napsané dost smysluplně a srozumitelně,“ hájí svůj optimismus.
Hnutí se akcí vymezuje primárně právě proti pomalému přístupu vlády – jaké pocity v nich taková nečinnost vzbuzuje? „Zoufalství. Už není na co čekat. Tato vláda, stejně jako ty předchozí, pro klimatické otázky nic nedělá. Pouze slibuje. Mám toho dost – a proto jsem tady,“ odpovídá Honza.
Kryštof na něj navazuje: „My na světě plánujeme ještě nějakou chvíli zůstat. Naše civilizace dokázala vytvořit opravdu krásné věci, jako třeba instituce či kulturu, ale pokud nezačneme radikálně snižovat emise, tak tu nic nezůstane. Žijeme v bezprecedentní krizi, která ohrožuje samotnou podstatu lidství.“
A pokud se adekvátní reakce nedočkají? „Může se stát, že přistoupíme k větší okupaci. Rozhodně ale nikdy nepůjdeme za hranu násilí,“ dodává Kryštof.
