Přibližujeme vnitřní svět pětasedmdesátiletého Stevena Spielberga, jehož částečně autobiografický snímek Fabelmanovi vstoupil 24. 11. do českých kin.
„Živím se sněním,“ shrnul v několika projevech a rozhovorech jeden z nejslavnějších režisérů Steven Spielberg svou kariéru. A není daleko od pravdy. Filmový tvůrce již od padesátých let minulého století jako by vyměnil skutečný život za ten, který se odehrává před objektivem kamery. Provedl nás řadou naprosto fascinujících realit a ve svých snímcích již mnohokrát odpověděl na otázku „co by kdyby“.
Veškeré emoce, které jako citlivý chlapec prožíval, se postupně odhalují i v jeho filmech. Tiché a nepříliš oblíbené dítě s přezdívkou „Retard“ ve Spielbergovi jako by už zůstalo. To, když si kousal nehty, kýval se hrůzou při bouřkách nebo, jak píše ve Stevenově biografii Molly Haskell, se bál Disneyho filmů a praskání v rádiu. Pomocí malých indicií postupně ve filmech vyzradil svoje starosti, obavy, ale i krásu, kterou ve světě viděl. Tyto emoce se prolínají a (stejně jako ve Spielbergově hlavě) existují i v jeho filmech většinou všechny najednou.
Šikana: Oběť i agresor
Steven přišel na svět 18. prosince roku 1946 jako prvorozený potomek a jediný syn Leah a Arnolda Spielbergových. Byl velmi zvídavé dítě, bavilo ho potulovat se venku, zkoumat okolní svět a provádět i různé rošťárny. Jeho osobnost ale zároveň formoval fakt, že žil v domácnosti obklopené ženami (dokonce i jejich pes byla fenka, jak si postěžoval v rozhovoru s Andym Warholem). Socializace chlapce a dívky byla v padesátých letech přece jen poměrně odlišná. Steven tedy potřeboval svou „mužskou“ existenci ve společnosti potvrdit.
Ideálním způsobem pro chlapce padesátých let je šikana slabších. Jako malý si Steven liboval v zamykání sester do komory a jejich strašení plastikovými lebkami. Dominantní pozice bratra ale rozhodně nešla v souladu s tím, co Steven sám prožíval. Ve škole nebyl nejlepší, ale ani nejoblíbenější. Krutá šikana, při jejíchž projevech se malý Spielberg obvykle projevoval jako pasivní ztuhlá oběť, v něm vzbuzovala hrdost na jedné straně (agresorům se přece ani nepokusil utéct) a strach na druhé.
A právě strach definoval i velkou část jeho raného života. Steven se bál prakticky všeho. Disneyho filmy ho bavily, ale smrt Bambiho maminky mu prý způsobila PTSD. Velký strom za oknem se zdál děsivý, stejně jako Lincolnův památník a velká židle, na které někdejší prezident USA sedí. Jeho mysl, dle jeho slov, v podstatě každý den vytvořila něco nového, čeho se mohla bát. Třeba praskání v rádiu, ve kterém slyšel hlasy. Ano, stejně jako dívka z Poltergeista, ke kterému spoluvytvořil scénář. Obavy z velkých a nehmatatelných věcí v něm přetrvávaly a až v dospělém životě je Steven začal rámovat filmy.
Kromě zmíněného Poltergeista vidíme vzpomínku na výlet k Lincolnově památníku ve filmu Lincoln (2012), strach z velkých věcí v Obru Dobrovi (ve kterém se mimo jiné promítají i traumata spisovatele Roalda Dahla, ale o tom jindy) nebo trauma z rozvodu rodičů v na první pohled hřejivém a dojemném E. T. – Mimozemšťanovi. A to jsou přesně ty filmové chvíle, kdy vidíme věčného malého Stevena v těle dnes pětasedmdesátiletého muže.
Velký podvod a nejlepší show na světě
Cynicky se nabízí napsat, že Spielbergova úzkostlivá povaha vlastně pomáhá filmovým fanouškům od vlastních pocitů. Ve skutečnosti tomu ale velmi pomohli i samotní Stevenovi rodiče. V dětství dokonce hned dvakrát.
Co se dočteš po odemknutí?
- V kolika letech dostal první kameru.
- Že se Spielberg málem vůbec nestal režisérem a co místo toho studoval.
- Proč se jeden z jeho z prvních celovečerních filmů nedochoval.
- Který film ho vystřelil na vrchol a za jaký naopak schytal bídu.
- Jak pracuje s dětskými herci.
- V jaké chvíli se vzdal režisérského snu a proč.
