Příliš lidské postavy nemusí být jenom známkou technologického pokroku. Uncanny valley dokazuje, že na hyperrealistickou animaci nejsme připravení.
Na první pohled vypadají skvěle, ale něco tam prostě nesedí. Možná to jsou ty mrtvolné oči, nepřítomný výraz nebo to, jak mrazivě se dokážou animované postavy přiblížit člověku. Podobné myšlenky možná proběhly hlavou divákům Final Fantasy: The Spirits Within z roku 2001. Fascinace tím, co technologie dokáže, má své limity a spadnout do tísnivého údolí je kolikrát snadnější, než se zdá.
Koncept uncanny valley trápí nejen filmaře už desítky let. Vytvořit hyperrealistické postavy je sice lákavé, ale stejně tak, jak technologie umožňují tvorbu charakterů stále bližších reálnému člověku, je snadné způsobit v divácích a hráčích her pocity úzkosti, stísněnosti a diskomfortu, kterého se lze zbavit jen těžko. Vytvářet hyperrealistické loutky a animované postavičky tak pro tvůrce spíš než oslavy pokroku často znamenalo polibek smrti.
Myšlenka uncanny valley vznikla už v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy robotik Masahiro Mori publikoval práci v časopise Energy, kde se zabýval hranicí mezi lidskostí a strašidelností humanoidních robotů. To, co je lidské, totiž nutně musí být příjemné na pohled a v údolí děsivosti, jak tehdy Mori uncanny valley pojmenoval, jsou až moc lidské věci spíš strašidelné.
K tomu, aby svou myšlenku Mori lépe ilustroval, sestavil graf. Na ose y se nacházela hodnota, kterou bychom mohli přeložit jako „líbivost“ (v japonštině shinwakan). Osa x pak demonstrovala, jak moc se robot ve své podobě přibližuje člověku.
Na hranici lidskosti
Kritizovaná studie, kterou bychom dnes asi interpretovali spíš jako esej, pak prošla řadou překladů z japonštiny a o svou původní podobu přišla. Dá se diskutovat, kam Mori v sedmdesátkách svým textem vlastně mířil. O pár desítek let později se ale diváci na vlastní oči přesvědčili, že hranice mezi děsivostí a realistickým zpracováním postav skutečně existuje.
První větší diskusi vzbudil na svou dobu velmi pokrokový animovaný snímek Final Fantasy: The Spirits Within. Kvalita animace filmu byla neoddiskutovatelně pokroková. Přesto ale snímek naháněl řadě lidí husí kůži. „Je zábavné sledovat realistické postavy. Pak si ale všimnete chladu v jejich očích a zvláštní motoriky,“ napsal k filmu kritik Peter Travers pro časopis The Rolling Stone.
Některé experimenty pak dokázaly, že oblíbenost robotů (ale i animovaných postav) značně klesá, když jsou „umělé entity“ svou podobou blízko člověku, ale přesto zůstávají znatelně „nelidští“. Naopak znovu roste, když se robotům podaří toto údolí překonat a jejich umělost se podaří utajit.
O existenci se vedou spory
Některé výzkumy existenci uncanny valley zcela popírají. David Hanoson například ukazoval zúčastněným lidem obrázky dvou robotů, jejichž mimika byla velmi blízko té lidské. Přibližně 73 % lidí tehdy uvedlo, že v nich roboti žádnou úzkost nevzbuzují, a dokonce se jim líbí. První experiment podpořil tým vědců také výzkumem, v němž ukazoval lidem obrázky princezny Jasmíny z Aladina, které se postupně přibližovaly tváři Jennifer Love Hewitt. Účastníci opět hodnotili realističtější obrázky spíš pozitivně.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Co nás vlastně zneklidňuje?
- Jak jsou na tom hry?
- Uncanny valley není jen o vizuálních vjemech.
- V jakém podcastu se můžeš otestovat?
- Příklady povedené a nepovedené animace.
