Tento týden bude velmi speciální, jelikož představujeme svérázného malíře, jehož tvorba nejspíš není nic pro slabé povahy. Jan Vytiska je dekadentní Moravan, který snoubí folklor s mystikou, extrémní brutalitou a hororem.
Začátek prosince, advent. Tento čas se nepojí pouze s očekáváním první větší sněhové nadílky ve městech nebo s kakaem pod dekou, ale také s tradicemi. První z nich se v Česku slaví už 5. prosince, v předvečer sv. Mikuláše, kdy zejména pro děti přichází rozhřešení jejich celoročního chování v podobě sladkostí či uhlí. Ulice si na jeden večer zaberou skupinky Mikulášů, andělů i čertů, jejichž pekelný domov navštíví ti, kteří se nechovali zrovna vzorně.
Zatímco u nás se řádění čertů bere spíše s úsměvem, v sousedním Rakousku se řinčení řetězů a práskání bičů nese s děsivější podívanou. Je to zkrátka folklor, jenž mezi lidmi přetrval staletí. Tradiční lidová kultura a tvořivost jsou samy o sobě občas děsivé a na člověka mohou působit různě. Mystika, okultismus, legendy i lidová slovesnost přenášející hrůzná tajemství však byly i přes svůj explicitní charakter vždycky zvláštně přitažlivé a mohou být velkou studnicí kreativity.
Vzhledem k tomu, že máme předvánoční čas, tedy jeden z nejtradičnějších časů v roce, jsme do tohoto týdne zařadili v rámci seriálu Refresher Art někoho, kdo vychází z výše uvedených inspirací. Umění Jana Vytisky, malíře a hudebníka, se v jeho dekadentních výjevech olízaných plameny pekelnými snoubí zároveň s popkulturou a vytváří oku lahodící spojení, přestože hrozí, že jedno nebo dvě mohou během jeho výstavy tzv. vytéct.
Jan se narodil v roce 1985 v Praze, jeho kořeny však hluboce zakořenily v Rožnově pod Radhoštěm, malém městě v okrese Vsetín ve Zlínském kraji. Zde vyrůstal a zde byl také masivně ovlivněn západobeskydským folklorem. Na svůj původ je patřičně hrdý, což je v jeho tvorbě evidentní. Sám o sobě mluví jako o „Rožnovákovi“.
Byla to jeho prakticky první slova, která s námi vyměnil. „To, co maluju, je taková postmoderní koláž folklorní mytologie, popkultury, valašské slivovice, surrealismu přebíhajícího až do magického realismu, jenž zakopl o brak lebky z hororu,“ líčí nám svůj neuvěřitelný popis, který na první poslech nemusí dávat smysl. Avšak umění mluví samo za sebe a to Janovo v tomto případě dvakrát tolik.
Jeho popis se tak moc neliší ani od popisu kurátorky Miry Keratové. „Malby Jana Vytisky navazují na specifickou pop-surrealistickou linii současné české malby. Na pozadí streetartové estetiky a v kombinaci s precizní malířskou technikou jsou směsí popkultury, aktualizovaných prvků venkovské mytologie a folkloru, který se překlopil do polohy fantasy,“ uvedla k jeho tvorbě.
„Vymyšlené antropomorfní příšery se jakoby vynořují ze snových insitních světů starých společenství. Tajuplné surreálné příběhy však svojí estetikou připomínají současné animované pohádky pro dospělé. Objevuje se tu násilí i množství hororových scén. Předkládané výjevy zůstávají nekompromisně nereálné,“ dodává.
My jsme doufali, že nereálnými byly, nicméně jak jsme se postupně dozvěděli, některé z nich si zakládají na reálných výjevech tak, jak to u lidové tvořivosti bývá.
Kreslil jsem vyteklá střeva a rozbodaná těla
Nás však zajímal celý proces toho, jak se stane, že někdo začne malovat podobná díla. Někde to muselo mít počátek. „Od mládí jsem chodil do ZUŠky, kde jsem neustále kreslil takzvané krváky. To ale asi všichni,“ začíná vcelku nenápadně Vytiska, „ale u mě se vyznačovaly extrémní brutalitou. Vyteklá střeva, těla rozbodaná a prostřelená tisícovkou šípů...“
U toho si vzpomněl na jeden ze svých brzkých výtvorů. „Jednou jsme měli udělat font svého jména a já jsem jej vytvořil z uřezaných těl, hlav a lebek. Cannibal holocaust hadra,“ vybavuje si. Svůj úplně první výtvor si však nepamatuje. „Jsem jako stará deska. Minulost se přepisuje mrtvou přítomností,“ odpovídá s hurónským smíchem.
V jeho dospívání však bylo pravděpodobnější, že spíše než štětec vezme do ruky sklářskou píšťalu a bude tvarovat. Na střední škole vystudoval obor výtvarné zpracování skla – tvarování. Proč u toho nezůstal? „Já mám se sklem obrovský problém. Pro mě je to hrozný kýč,“ vysvětluje nám.
„Mám rád věci, jejichž podstata je tekutá a apomorfní. Myslím teď sklo sochařské. Pak mám samozřejmě rád užitné sklo jako štamprle na slivku,“ vměšuje do vyprávění typický moravský alkohol. A není divu, když je jím jeho dílo taktéž nasáklé. Patří totiž k folkloru, jemuž Rožnov podlehl. Navíc má jednu raritu, která taktéž hraje roli v tom, co Vytiska dělá.
„K přenesení folkloru do obrazů mě motivoval samotný odér Valašska, přímo Rožnova pod Radhoštěm,“ uvádí. „Nachází se zde nejstarší a největší skanzen ve střední Evropě,“ vypráví o Valašském muzeu v přírodě, kde si kromě mlýnské doliny mohou návštěvníci prohlédnout valašskou dědinu nebo dřevěné městečko. „Zasmušilá atmosféra mně, jako milovníku dekadence, přišla skvělá. Posunout to spojení do něčeho lokálního,“ objasňuje vizi.
Vyteklé oko a amputovaný falus
Vytiskovy obrazy jsou jedinečným dílem, které v Česku jen tak neuvidíš. Je přirozené, že nás zajímalo, jak taková díla vznikají. Jan si v rámci myšlenkového procesu dělá poměrně detailní přípravu, během níž zvládá absolutní přípravu skic a koláží. Tu následně přenese na plátno.
„Pak se samozřejmě upravuje barevnost nebo se některé věci předělávají. Pokud to necítím, předělám to pak úplně celé,“ nevadí mu pracovat na svém umění vícekrát. Inspirace má dost a už jsme ji i nakousli, výčet je však mnohem širší a také poměrně konkrétní.
„Velkou inspirací jsou filmy, odtud také vznikl nápad se širokoúhlými obrazy,“ doplňuje. „Je to vykřivená popkultura, krásná literatura, dětské knížky, Nietzsche, Bob Dylan, Depeche Mode... Snad už ani nemusím dál pokračovat,“ utíná volný proud myšlenek. Zdánlivě nesourodá skupina nespojitelného se však nemůže projevit najednou, někdy tomu musí být určeny hranice. Nebo ne?
„Je to opravdu koláž úplně všeho od popkultury k lidovým mýtům. Takže uzda vlaje za rozdivočelými koňmi,“ říká s úsměvem, jenž signalizuje, že ani jedna část hnacího inspiračního motoru si nikdy pohov nedává.
Stejně jako jsou jeho obrazy originální, tak mají svá jistá specifika, která se nemění. Tyto výjevy jsou jeho „podpisem“. Určitě je dokážeš identifikovat, ale kdyby to náhodou nebylo zřejmé, Jan často vyobrazuje oko visící na žilce, čemuž se neodborně říká vyteklé oko. Výjev má hned dvojitý původ. „Měl jsem knihu o starých skejtech z osmdesátek. Značka Santa Cruz byla známá obrázkem řvoucí ruky, z níž vylézalo oko. Takže to byla vizuální inspirace,“ osvětluje. Druhý, abstraktní, je paradoxně mnohem reálnější a husí kůži nahánějící.
„Brácha byl na nějaké veselce na Valašsku. Tam se strhla pěkná rvačka. Už nevím, kdo to byl, kdo dostal po držce, ale, ejhle, dotyčnému vypadlo oko z důlku,“ vypráví neuvěřitelnou historku. „Tak si pod něj dal podšálek a jeli do nemocnice. Krásně jsem si to vizualizoval,“ libuje si.
Druhým poměrně zřejmým výjevem je amputovaný falus. „Táta mi vyprávěl, když dělal v Libyi armádního technika na letišti, že jeden z jeho kolegů měl poměr s místní zadanou ženou. Nějak se to provalilo a reakce na to byla extrémní,“ líčí. „Našli jen jeho uříznutou hlavu s uříznutým penisem v jeho ústech. No, snad to čtenáři čtou po desáté hodině,“ doufá.
Horory a další umění
Tolik o „nekompromisně nereálných výjevech“ Miry Keratové. Kolik takových malířů v Česku vlastně je? „Hmm, raritním tvůrcem asi jsem. Ovšem v minulosti s folklorem pracovali také Jaroslav Panuška, Josef Lada a Joža Úprka,“ reaguje. Jasně, motivy ladovské zimy jsme z tvorby Jana Vytisky i cítili. Do chvíle, než se pohádková roubenka s dívkou v kroji utopila v plamenech. Dívce samozřejmě vyteklo oko.
Zeptali jsme se, jestli může vůbec existovat Vytiska na plátně bez „gore mechanik“. „Jo, měl jsem celou sérii černých jezer, takoví smutní existenciální polonazí chlapci, na něž se valí masa skalisek. Celé to bylo inspirované Jan Preislerem a jeho sérií Černé jezero,“ říká. Absolvent Fakulty umění na Ostravské univerzitě se, světe, div se, stíhá umělecky vyjadřovat ještě i jinak než přes obrazy. Dříve dělal animace.
„Flash je už po smrti,“ komentuje. „Dělal jsem projekci/VJ už neexistující kapele Like She. Pak jsem dělal takové pohyblivé obrazy/betlém promítané na zeď, kde se neustále opakovala stejná smyčka – buď vesnického výjevu, nebo mučírny a nekonečných muk, natahování na skřipci, s pointou, že to tělo nikdy neprasklo, ale vrátilo se zpátky jako jojo,“ seznamuje nás.
Dnes mu tedy zůstala kromě malování jen hudba. „Mám kapelu Body of Pain. Temná elektronika, EDM,“ nezapomíná na těleso, které tvoří s Terezou Ovčačíkovou. Minulý rok jim dokonce vyšla debutová deska We No Longer Exist Anymore. Pozitivní jako vždy.
Závěrem jsme to chtěli trochu odlehčit, a tak nás zajímalo, co má takový umělec jako Jan rád za horory. Nejprve nás seznamuje s literaturou. „Krysy ve zdech od Howarda Phillipse Lovecrafta jsem jako audio knihu slyšel snad stokrát,“ zmiňuje jednoho z nejvlivnějších hororových autorů 20. století. „Kdybych měl zmínit český film, tak Panna a Netvor od Juraje Herze,“ uvádí klasiku.
Slova chvály má také na film z osmdesátých let, který je považován za jeden z nejlepších hororů vůbec – The Thing od režiséra Johna Carpentera, který byl inspirován povídkou Johna W. Campbella. „To jsem viděl taky snad stokrát, je to pořád skvělý. A proč? Protože je to skvělý ve všem,“ vysvětluje jednoduše.
„Od synťáku, který si Carpenter dělá sám, přes ty rukodělný efekty to celý zraje jako víno. Je to děsivé tím, že to zlo, ta vesmírná entita, ta věc nemá jasné kontury, je apomorfní a může být vším. To je absolutní děs. S podobným motivem pracuje i novější film It Follows,“ přidává snímek režiséra Davida Roberta Mitchella, jehož název je do češtiny překládán jako Neutečeš.
Zbývalo nám zjistit, o čem tak může snít dekadentní malíř, jehož obsesí jsou děsivé výjevy a dekadentní styl. „Natírat celý život a víc než přežívat,“ překvapuje nás jednoduchou odpovědí. K tomu mu můžeš pomoci i ty. Stačí, když Jana podpoříš návštěvou nějaké z jeho výstav. „Koncem února, respektive začátkem března, bude výstava v DOXu. Tož dovalte,“ zve.
