Za necelých 24 hodin, které jsem strávil čekáním na vojáky, již mě měli odvézt do Bachmutu, stihli Rusové bombardovat čerpací stanici, chlapec si odskočil za sexuálními pracovnicemi a fena Dáša na infuze.
Jsem domluvený s vojáky. Mají mě převézt do Bachmutu. Do města, které je peklem na zemi. Do města, kde ukrajinská armáda svádí proti ruské ty nejtěžší boje. Potkávací bod je stanoven ve městě Konstantinivka u místního autoservisu. Ten leží u výjezdu z města a do Bachmutu je to zhruba 20 kilometrů. Máme se setkat druhý den ráno v 9:00.
22:43 – Vjíždím do Konstantinivky. Celé město je zahlceno totální tmou. Jen sem tam je vidět z bytů světlo. Kromě toho funguje z nepochopitelného důvodu snad jediný semafor ve městě. Přestože téměř nic nevidím a díry na cestě jsou horší než kdekoli jinde, jsem rád, že jsem tady.
Na vojenském blokpostu před městem mě už nechtěli pustit dál. Od 22:00 platí komandantský čas. Správně bych na blokpostu měl stát až do pěti do rána. Po krátkém rozhovoru mě naštěstí pouštějí dál. K autoservisu mi podle navigace zbývá posledních 500 metrů. Po pravé straně je čerpací stanice OKKO. Mnu si ruce, slibuji si, že sem ráno přijdu. Mají zde výbornou kávu. Chvíli zvažuji, že noc přečkám tady, ačkoliv je zavřená. Nakonec se rozhoduji pro autoservis.
22:59 – V dodávce přehazuji veškerou humanitární pomoc na pravou stranu. Na tu levou si chci lehnout. Nedaleko mě je rozmístěna ukrajinská artilerie. Ta v kuse střílí na ruské pozice. Naštěstí jsem se od začátku války už naučil rozeznávat, co letí ode mě pryč a co letí ke mně. Jsem proto klidný. Po krajnici přilehlé cesty se hlemýždím tempem vleče jakési auto. Zastavuje, vypíná motor. Po chvíli opět startuje a pohne se vpřed. Jsem z toho znepokojen, široko daleko jsme jediní lidé. Po chvíli zajíždí za roh, ulevilo se mi.
23:13 – Dolaďuji si své místečko, spacák je už rozložený. Vycházím na cestu. Stojím a koukám na „světelnou show“ nad Bachmutem. Vtom mnou otřásl obrovský výbuch. Téměř jsem spadl na zem. Uši mám zalehlé. Všude kolem tma, nedokážu rychle určit místo výbuchu. Oblohou mezitím sviští další ruské rakety. Ulicemi zní hromadný psí štěkot.
23:47 – Sedím v dodávce. Mám v ní nezávislé topení. Nikdy předtím jsem jeho funkčnost nezkoušel. „Kdy, když ne teď?“ říkám si a nastavuji si časy výhřevu. Souběžně se zpoza rohu směrem ke mně řítí auto. To, za které jsem byl rád, že mi před hodinou zmizelo z očí. Tentokrát je to horší. Parkuje vedle mě, rovnou před servisem.
Přibližně 38letý muž vystupuje, na zadním sedadle si všímám položeného kalašnikova. Dřív, než začnu panikařit, se mě ptá, jestli mu můžu pomoci. Motor má totiž velmi nepravidelný chod, otáčky klesají, stoupají a opět klesají. Jakoby takové „poslední nádechy“. Sundáme krytku motoru. Rychle si uvědomuji, že ze mě dobrý servisák nebude. Tajemný muž mi říká, že to možná bude nekvalitním benzínem, který si do nádrže nalil z jakéhosi kanystru. Kýveme hlavami, pomyslně se plácáme po rameni, vždyť jsme odhalili příčinu. Konstatujeme, že nic víc nevyřešíme. On sklápí spolujezdcovo sedadlo a lehá si. Chce přespat do rána, aby mu v servisu vyřešili jeho problém. Neotálím, zavírám se ve své dodávce a také si lehnu.
00:53 – Dopady a odlety raket pokračují. Přestože se mermomocí snažím usnout, nejde to. Přímo vedle hlavy mám benzínový generátor, ze kterého smrdí benzín. Otáčím se na druhý bok, tam je cítit méně. Naposledy kontroluji budík, abych ráno nezaspal. Nastaven je na 7:00.
03:25 – Nezávislé topení nefunguje, probouzím se zimou. Je to přesně ten hnusný pocit, kdy tělo ví, že mu je zima, ale je tak ztuhlé, že není schopno nic udělat. Mám na sobě všechno termo, spacák zapnutý až po uši. Třu nohama, nějak to pomáhá a opět usínám.
06:09 – Po cestě projíždějí desítky kusů tanků a různé pásové techniky. Vím to, protože se třese nejen celá cesta, ale také dodávka. Slyším, jak zvuk mizí z levého směru. Přesouvají se tedy do Bachmutu.
06:50 – Konečně je ticho, všechna technika je už pryč. Na 10 minut už nemá smysl zavírat oči. Vstávám. V dodávce je podle telefonu –1 stupeň, venku –3. Startuji auto, aby se vyhřálo. Z auta vylézá i muž, o kterém jsem si v noci myslel, že je diverzant. I on chce nastartovat, ale nedaří se mu. Nakonec to vzdává. Ptám se ho, jestli mu mám přinést kávu z benzinky. Děkuje, ale odmítá, prý má v termosce čaj.
7:07 – Přicházím před benzínku OKKO. Rychle si uvědomuji, že káva nebude. Hlasitý výbuch, který jsem v noci slyšel, byl přesně odtud. Raketa dopadla sem. Naštěstí nezasáhla přímo benzinku, přibližně 5 metrů hluboký kráter leží 10 metrů od ní. Na budově jsou rozbitá okna, celý prostor je zasypaný hlínou a střepinami. Všude stojí babičky s metlami a lopatami v rukou. Uklízejí.
7:16 – Místní trh ožívá. Všechny obchody vytahují rolety a začínají nabízet své zboží. V syrském stánku si dávám kebab. Je vynikající, ale hlavně teplý. Uvědomuji si, jak moc chtějí tito lidé žít i přes nedaleké hrozby. A nejen sedět ve sklepích.
8:29 – Vracím se před autoservis. Nevěřím vlastním očím, ale OKKO už funguje. Sice provizorně, ale přece. Kávu už dělají, to je dobrý signál.
8:35 – Stojím před autoservisem. Opřený o dodávku usrkávám kávu a pozoruji život před sebou. Přemýšlím, jaké to v tom Bachmutu asi je. Vtom vedle mě zastavuje vojenský pick-up. Vystupují z něj vojáci, automaticky mi podávají ruku. „Musíme se podívat pod kapotu, něco tam klepe,“ říká mi voják. Další minutu poslouchám, jak mi jmenuje nedostatky auta. Rozumím mu, v rámci empatie si ho rád poslechnu, možná to je pro něj důležité. „Takže kdy to bude možné?“ ptá se. Skoro mi zaskočila káva, došlo mi to. Oni si myslí, že ten servis je můj a já jsem mechanik. Smějeme se, vysvětluji mu, že servis je zavřený a já jen čekám na vojáky, aby mě vzali do Bachmutu. Za ztrátu času mu dávám alespoň perníky, které mám s sebou.
9:09 – Diplomatických 15 minut, říkám si a utěšuji se. Stále nikde nikoho. Nechci vypadat dotěrně, proto tiše čekám. Přede mnou zastavuje civilní auto. Vyskakuje z něj mladý chlapec, můj vrstevník, přibližně 23 let. Netrpělivě přechází sem a tam, s někým telefonuje. Přichází ke mně, podává mi ruku a opět odchází telefonovat opodál. Po chvíli se vrací. „Kamaráde, nemáš hesla na blokposty? Chci jít za prostitutkami.“ Chvíli na něj koukám, jestli jsem slyšel správně. Pro dobro všech mu říkám, že hesla nemám. „Nevadí, stejně děkuji.“ Před odjezdem si všímá tašky s perníkem, kterou mám vedle auta. Nabízí si, bere si jeden balíček. Sedá do auta, otáčí se smykem a evidentně vyráží za ženami.
10:30 – Stále nikde nikoho. Nevadí, říkám si. O tom je válka, mohlo se cokoli stát. Stojím opřený o auto. Cítím se už tak trochu jako informační stánek. Vojákům, kteří u mě zastavují, automaticky ukazuji, že servis je zavřený. Ti pokračují dál. Kdybych to počítal, tak za hodinu jsem „vyřídil“ asi 10 aut. Mnozí z nich mi říkají, že by úplně stačilo, kdyby byly k dispozici pouze prostory, servis by si udělali sami. Smějeme se, že by to byl dobrý byznys otevřít si servis „udělej si sám“.
12:00 – Před servisem zastavuje další auto s vojáky. Jako první ale vystupuje černý pes, potom voják. Dáváme se do řeči. Majitel se jmenuje Vasil a bojuje v nulové linii v Bachmutu. „Na Ukrajině jsem od začátku války, přijel jsem sem 24. února. Dříve jsem dlouhá léta pracoval na Slovensku,“ říká zdatný vousatý voják. Na vodítku má fenu Dášu. Ta je s ním v zákopech od štěňátka. Tehdy se k němu jako zatoulaná přidala. Dnes podle jeho slov tvoří nerozlučnou dvojici. Dáša je však malátná, má suchý čenich. „Je nemocná, jdeme s ní na veterinu, tam ji dají dohromady,“ říká Vasil. S úsměvem na tváři dodává, že už je nyní v maximálním bezpečí, vždyť má kolem sebe pět po zuby ozbrojených vojáků.
12:26 – Sirény, hlasité motory a vysoká rychlost. Z Bachmutu a zpět se rychle přesouvá nejrozmanitější technika. Přes zásobovací vozidla, sanitky, tanky, artilerii až po evakuační vozy. Nejeden z nich má na čelním skle nalepené číslo 200. Toto označení používá armáda pro mrtvé vojáky.
12:57 – Servis je stále zavřený. Muž, který se mnou trávil noc, vzal mezitím osud do vlastních rukou. Z motoru vyndal, co se dalo, a začal s údržbou. Ústy přes hadici vytáhl zbývající benzín z nádrže. Nerozumím příliš tomu, co dělá, ale minimálně se tváří, že alespoň on tomu rozumí. Držím mu palce.
13:44 – Uvědomuji si, že z Bachmutu už dnes nic nebude. Za chvíli bude tma a přesouvat se tam po tmě znamená sebevraždu. Přesto stále čekám. Vtom se z Bachmutu dovalí obrněná dodávka. Vydává podivné zvuky. Všímám si, že nemá zadní pneumatiku, vojáci přijeli jen na disku. Doposud jsem to viděl pouze v počítačových hrách, nevěřil jsem, že je něco takového možné. „Po cestě jsme kolem chytili šrapnel z minometného granátu, který ležel na cestě,“ říká Mykola. Vysvětluje mi, že je to naprosto běžné, protože cesta z Bachmutu do Konstantinivky je pro Ukrajinu důležitá a Rusové ji pravidelně ostřelují. „Kolegové nám z Bachmutu za chvíli přivezou náhradní gumu,“ konstatuje Mykola. Hned vedle autoservisu leží pneuservis. Ten se v tuto chvíli otevírá. Majitel je zaneprázdněný, vojákům proto podává zvedák, aby si disk sundali sami. Po chvíli ho od nich bere a můžou nasadit novou pneumatiku, kterou přivezli z Bachmutu.
15:15 – Vojáci, kteří přijeli na disku, mají nasazenou novou pneumatiku. Ptám se jich, jak to funguje s placením, jestli stačí říci, že jsou od ZSU (Ozbrojené síly Ukrajiny), a stát to zaplatí za ně. „Kdepak, všechno si platíme sami, zdarma máme omezený počet armádních zásob nafty. Když se vyčerpá, tak si ji platíme,“ říká Mykola. Spolu s dalšími vojáky nasedá do auta a odjíždí do Bachmutu ještě před setměním.
15:29 – Od veterináře se vrací Vasil s Dášou. Na chvíli přece jen zastavují, i když se stmívá. „Byli jsme s ní na infuzi, musíme jít i zítra a pozítří, ale bude to dobré. Omylem snědla jed na krysy,“ říká Vasil. A je vidět, že jí už je lépe, protože na mě zaštěkala.
15:58 – Konečně. Telefon. Zvoní. „Promiň, že jsme nepřijeli, ale byli jsme pod těžkým ostřelováním a nemohli jsme odjet. Muselo tu být k dispozici i auto, kdyby bylo třeba se rychle evakuovat,“ vysvětluje mi voják, se kterým jsem se měl setkat v 9:00 ráno. „V nedalekém městečku funguje jeden hotel, máš tam rezervovaný pokoj,“ dodává s tím, že se setkáme zítra ráno. Přijedou pro mě svým autem.
Pokračování reportáže z Bachmutu si budeš moci přečíst v následujících dnech.
