Podoba cheerleadingu se v průběhu historie hodně změnila.
Cheerleading není jen aktivita sloužící k povzbuzování a pobavení diváků v přestávkovém programu zápasů a turnajů. Přestože takto v předminulém století začínal, postupně se z něj stal sport s vlastními soutěžemi, vyžadující náročnou fyzickou přípravu a odhodlání. Cheerleading coby sport dnes dokonce bojuje o zařazení do olympijských soutěží. K tomu ale musel ujít dlouhou a náročnou cestu.
Cheerleading byl ze začátku ženám zapovězen
Pokud se řekne roztleskávání, jako první se většině vybaví zřejmě skupina žen s třásněmi. Proto tě možná překvapí, že ve svých začátcích patřila tato aktivita výhradně mužům. Své kořeny má cheerleading (z anglického cheer a leading, což znamená povzbuzování a vedení) už v 19. století. První zaznamenaná verze tohoto fenoménu se objevila v roce 1880 v podobě organizovaného povzbuzování formou rýmovaných pokřiků na zápasech amerického fotbalu na Princetonské univerzitě. Ujal se ho Thomas Peebles spolu s dalšími studenty.
Historie cheerleadingu, jak ho známe dnes, se ale začala psát o pár let později na univerzitě v Minnesotě. V průběhu osmdesátých let devatenáctého století tam propukalo podpůrné skandování, jenže dost nejednotně, takže mnoho lidí přicházelo na stadiony s vlastními pokřiky, které měly zastínit jiné. To se změnilo 2. listopadu 1898, kdy se na jednom ze zápasů student medicíny Johnny Campbell zvedl ze sedačky, přesunul se na hřiště a pokřikování začal organizovat. Tým minnesotské univerzity vyhrál a Campbell se do historie zapsal jako první roztleskávač.
Ke Campbellovi se postupně přidávali další studenti, a když soupeři minnesotské univerzity na vlastní oči viděli, jak je efektivní mít skupinu, která rozproudí dav, začali se roztleskávači objevovat na univerzitních kampusech jako houby po dešti. A nezůstalo jen u pokřiků. Cheerleading se postupně rozšiřoval o další prvky. Přidalo se častější používání megafonu, vlajek nebo bubnů a skupiny se postupně uchylovaly i k základním skokům a akrobacii.
K feminizaci cheerleadingu došlo během druhé světové války
Jak už jsme zmínili, ženám byla účast v době začátků cheerleadingu zapovězena. Důvodem bylo především to, že se aktivita rozvíjela hlavně na soukromých, čistě mužských školách, kam měly ženy vstup zakázán. O něco přívětivější doba nastala ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, kdy se vzdělávací instituce ženám začaly otevírat více.
Postupnou feminizaci cheerleadingu zahájila hlavně druhá světová válka a s ní spojená mobilizace mužů univerzitního věku. V šedesátých a sedmdesátých letech už podíl roztleskávaček z řad žen vzrostl na celkových devadesát pět procent.
Větší zapojení žen do cheerleadingu zcela změnilo povahu roztleskávání. Začal se klást mnohem větší důraz na estetickou stránku a fyzickou přitažlivost. S tím se ale pojil i negativní důsledek – banalizace, která postupně vedla až k určitému znehodnocení cheerleadingu.
Nejvýrazněji klesla popularita cheerleadingu v sedmdesátých a osmdesátých letech v důsledku druhé vlny feminismu, která zpochybnila tradiční představy o genderových rolích ve společnosti. Roztleskávačky čelily kritice za to, že svými vystoupeními během mužských sportovních událostí tyto stereotypní představy podporují. Kritiku podnítilo i to, že některé mužské profesionální týmy měly vlastní roztleskávací skupiny, jejichž vystoupení často spočívala v otevřeně sexualizovaných tanečních sestavách.
Renesance cheerleadingu spojená s důrazem na sportovní stránku a soutěžením
Pokles oblíbenosti cheerleadingu ale netrval dlouho. Brzy se stal populárnějším a výdělečnějším než kdykoli předtím. Důvodem, proč se cheerleading vrátil na výsluní, se stalo jeho stále sportovnější pojetí a také to, že se začaly pořádat soutěže nebo letní tréninkové tábory. S tím, že byl cheerleading stále více pojímán jako sport, souvisí také přidávání nových, vylepšených a náročnějších akrobatických prvků.
Roztleskávací skupiny netvořily jen tanečnice na postranních čárách, které zpestřovaly přestávkový program během jiných sportovních zápasů. Roztleskávání se stalo atraktivnější a jeho znovu nabytá popularita dávala ženám více možností sportovního vyžití než v minulosti. V té době se k cheerleadingu více vraceli i muži, a to zejména na vysokoškolské úrovni.
Soutěžení v cheerleadingu nebylo ničím novým, středoškolské soutěže se pořádaly už ve čtyřicátých letech. První univerzitní šampionát v roztleskávání vysílala televize v roce 1978 a několik dalších následovalo na začátku osmdesátých let.
V devadesátých letech se ale začal rozvíjet takzvaný all-star cheerleading. Právě ten se stal soutěžním sportem. Spočívá v tom, že cheerleadingové skupiny žen i mužů předvádějí sestavu, která trvá 2 minuty a třicet vteřin. Choreografii sportovního cheerleadingu tvoří tradiční pokřik, akrobacie na zemi i ve vzduchu, nesmí chybět lidské pyramidy, skoky a tanec. Porota často hodnotí návaznost hudby a předváděné sestavy, technické provedení jednotlivých prvků a sehranost týmu.
Není to ale jen sportovní cheerleading, který má své soutěže. Síly mezi sebou porovnávají soutěžící i v tanečním cheerleadingu neboli performanci. Tuto disciplínu lze kvalifikovat jako taneční choreografii, v níž sportovci předvádějí taneční sestavu s třásněmi, takzvanými pom-pomy.
Svůj cheerleading má i Česko. Česká asociace cheerleaders (ČACH) sdružuje týmy, které se specializují na sportovní i taneční cheerleading. Tato nezisková organizace vznikla už v listopadu 2001 a členskou základnu tvoří v současné době více než dva tisíce cheerleaderů ve třiceti týmech z celé republiky.
Od svého založení pořádá ČACH pravidelně jednou ročně oficiální Mistrovství České republiky v cheerleadingu. Tato akce funguje zároveň jako nominační soutěž na Mistrovství Evropy v cheerleadingu. Kromě toho pořádá ČACH další soutěže, které jsou součástí České národní cheer ligy, a mimo jiné zaštiťuje klubové soutěže.
Cheerleading a jeho boj za spravedlnost a rovné podmínky
Cheerleading si v průběhu své historie prošel mnoha peripetiemi, ani dnes nemá na růžích ustláno. A to především ten cheerleading, který známe jako doprovodný program sportovních akcí, zejména ve Spojených státech. Zatímco sportovní cheerleading se úspěšně etabloval mezi sporty, americké roztleskávačky stále bojují s genderovými nerovnostmi. Vše odstartovala v roce 2014 Lacy Thibodeaux-Fields, bývalá roztleskávačka klubu amerického fotbalu Oakland Raiders. Ta na nejvyšší profesionální ligu amerického fotbalu (NFL) podala žalobu týkající se odměňování roztleskávaček.
Tvrdila, že roztleskávačky jsou okrádány a diskriminovány na základě pohlaví. Sama prý dostávala zaplaceno pouze za hodiny, během nichž vystupovala. Nikdo jí ale neproplatil zkoušky, na které musela chodit několikrát týdně, nebo akce, kterých se účastnila coby ambasadorka týmu. Thibodeaux-Fields otevřela stavidla, protože následovalo několik dalších žalob. Do podzimu 2020 jim čelilo deset z celkového počtu dvaceti šesti týmů. Žaloby se netýkaly jen okrádání na penězích, ale i obtěžování či nebezpečných pracovních podmínek.
Faktem je podle redaktorky The Guardianu Katie Thornton to, že problémy, se kterými se profesionální roztleskávačky potýkají, se na veřejnosti neberou příliš vážně. „Místo toho se roztleskávačkám vysmíváme za to, že se hlásí k ženskosti, ke které byly mnohé z nich po celý život nabádány. Samolibost, s níž ignorujeme jejich útrapy, odráží některé z nejpalčivějších aspektů mizogynie: myšlenku, že ženy musí dokazovat, že si zaslouží rovnoprávnost,“ píše ve svém článku.
Roztleskávačky a někteří novináři dlouhodobě upozorňují na jádro problému, kterým jsou lidé ve vedoucích pozicích jednotlivých týmů NFL, často zneužívající svou moc. Například v roce 2018 upozornil deník New York Times na to, že zaměstnanci klubu Washington Commanders pozvali v roce 2013 své sponzory, aby se šli podívat na focení nového kalendáře v plavkách. Samotné roztleskávačky o tom neměly ponětí. Přestože finální kalendáře nahotu neobsahovaly, samotný proces vyžadoval, aby se během něj ženy svlékly.
Mnoho týmů navíc nutí roztleskávačky, aby i během svého volného času dodržovaly přísné podmínky. Některé zahrnují zákaz nošení tepláků na veřejnosti nebo zákaz překročit o více než tři kila „ideální“ tělesnou váhu.
Další cíl: olympijské hry
Ale zpátky ke sportovnímu cheerleadingu, který se naopak těší mnoha úspěchům. Zlomový moment pro něj nastal v červenci 2021. Mezinárodní olympijský výbor (IOC) ho totiž tehdy uznal plnohodnotným členem a sportovní cheerleading se stal po letech snažení olympijským sportem.
„Tento krok je vyvrcholením několikaleté dlouhodobé práce, která vedla k upevnění pozice cheerleadingu a respektování tohoto sportu ve světě (...). Toto přijetí Mezinárodním olympijským výborem je velice důležité, protože může ještě více pomoci růstu tohoto krásného sportu, a to zdravým a konstruktivním způsobem. Naše budoucnost září, neboť jsme součástí globální sportovní komunity,“ uvedl v oficiálním prohlášení prezident International Cheer Union (ICU) Jeff Webb.
Na olympiádě v Paříži v roce 2024 se ale sportovní cheerleading ještě neobjeví a pravděpodobně ani v Los Angeles. Nejbližší možnou premiéru tento sport zřejmě zažije v roce 2032. Cheerleading si podle mnohých své místo pod pěti kruhy zaslouží. Podle trenérů a trenérek vyžaduje ohromné množství času, tvrdý trénink, odhodlání a vytrvalost, stejně jako mnoho jiných sportů.
