Fenomén situationship: nemáš žádné problémy, ale ani jistotu. Bianka a Viki promluvily o své zkušenosti se skorovztahem

Bianka si stojí za tím, že to nebyl vztah, jednak proto, že to tak oni dva nikdy nenazvali, ale také proto, že ani jeden z nich vztah nechtěl. Bianka zažila před setkáváním s nejmenovaným kamarádem těžký a toxický vztah, proto se nechtěla hned znovu vázat. Říká, že mladík je na tom stejně a na situationshipu se vědomě shodli.

„Takhle jsme si nikdy nic nevyčítali. I když udělal něco, co by mi ve vztahu ublížilo, takhle jsem si mohla říct, že to vlastně vztah není, takže mi to nevadí.“ Situationship si chtěli udržet za každou cenu, a když měli pocit, že to přerůstá do vztahu, raději si dali pauzu na jeden až dva týdny a vrátili se zpět k uspořádání, na kterém se shodli předtím.

Bianka si myslí, že jako pravý vztah by jejich pouto nepřežilo, protože žijí ve dvou rozdílných světech, které nelze skloubit. Situationship jim ale fungoval. „Myslím si, že vztah jsme nechtěli i proto, že do vztahu musíš investovat energii a budovat ho. Vedle školy, práce a jiných aktivit na to nemám čas a skorovztah byl pro mě výhodný proto, že mi to nikdy nevyčítal. Neměli jsme žádné závazky.“

Šedá zóna romantiky

Problém při skorovztazích nastane, když jeden z lidí chce skutečný vztah a ten druhý se vázat nechce. Zkušenost s tím má i 20letá Viky.

Ve skorovztahu byla asi tři měsíce. Poznali se na brigádě v zahraničí a pár týdnů po seznámení k sobě pociťovali náklonnost. Trávili spolu každý večer a náklonnost si projevovali jak doteky, tak slovy. Ze strany muže došlo po čase i k vyznání lásky. „Vždy, když se večer něco odehrálo, druhý den se tvářil, jako bychom se ani neznali. Večer jsme znovu byli spolu, takhle se to dokola opakovalo. Co čert nechtěl, začala jsem se na jeho milá slova namotávat, ale pořád jsem nevěděla, na čem jsem.“

Slova „miluji tě“ mu Viky neopětovala, protože na to bylo brzy, a předpokládala, že tento románek skončí, až se vrátí domů. Zůstali ale v kontaktu, muž jí psal, jak mu chybí, a dále jí vyznával lásku. Jelikož sám řekl, že neumí dobře mluvit o emocích, netlačila na něj. Debaty o tom, kam jejich kontakt směřuje, v podstatě nevedli, ačkoli párkrát naznačil, že by to mohlo vyústit ve vztah. Viky po celou dobu nevěděla, na čem vlastně je.

Nakonec se setkali na společenské akci, kde se jí zeptal, jestli budou spolu. Viky mohla konečně nadšeně projevit i své emoce a souhlasila. Určila si ovšem jasnou hranici, že na sex ještě připravená není. „Druhý den se opět tvářil, že mě nezná, a od té doby se mnou nekomunikuje.“ Pokusila se zjistit, zda byly řeči o zamilovanosti lží, ale neodpověděl jí.

Zpětně to vnímá jako bolestivou zkušenost a myslí si, že ji chtěl jen využít.

Ani bolest však nemusí stačit k tomu, aby se člověk odhodlal skorovztah ukončit. Důvodem je to, že lidé v takových vztazích zažívají i krásné chvíle, říká Markéta Šetinová. Lidé, kteří touží po skutečném vztahu se závazky, tak mohou dlouhodobě skorovztah tolerovat v naději, že se posune na vyšší úroveň.

„Dokonce to v některých případech ten druhý slibuje a má mnoho výmluv a důvodů, proč to nemůže být hned,“ říká psychoterapeutka. Mezi nejčastější patří, že na to zrovna kvůli rušnému období v práci není čas nebo si potřebuje uzavřít předchozí vztah a ještě se necítí připraven na závazek, ale slibuje, že to už brzy přijde. Když to nakonec nepřijde, v člověku to může zanechat velká zranění.

Tak jako u jiných vztahových uspořádání je klíčem k úspěchu komunikace. Buď si umíte říct, že vám vyhovuje skorovztah, nebo si umíte říct, že ho nechcete – a troufnete si z něj odejít.