Borovičku pijete jako vodu. Indická komunita si život na Slovensku pochvaluje, ale potýká se i s rasismem

I proto je rád, že se v Bratislavě pohybuje v mezinárodním kolektivu v IT korporaci. Získat slovenské kamarády podle něj není jednoduché. „Jsou sice otevření, ale zpočátku se nechtějí moc míchat. Na východě jsem dokonce zažil v pubech několik hádek, a dokonce i rvaček, když se Slováci pouštěli do cizinců. Osobně mě nezbili, i když mě už pár opilců provokovalo,“ vzpomíná.

Přestože se tolerance ve slovenské společnosti podle něj za 5 let zvýšila, intuitivně rozumí, proč tráví množství Indů většinu času mezi sebou. „Často se obávají a drží spolu. I moje indická přítelkyně se pořád kamarádi s krajany, které poznala před třemi lety. Spokojila se s jistotou. I já chodím na pivo s indickými kamarády. Už ale mám i dobré slovenské kamarády.“

Shaik: Otec si skrze mě plní vlastní sny

Shaik z regionu Uttar Pradesh si umínil zvládnout nástrahy slovenštiny. Uspět na Slovensku je pro něj momentálně jediná cesta, jak se vymanit z chudých poměrů. První krok již udělali jeho rodiče, kteří jemu i sourozencům zajistili kvalitní vzdělání.

„Můj otec pochází ze skromných venkovských poměrů a dnes si skrze mě plní vlastní sny. Když získám titul, určitě bude celá rodina slavit,“ zasní se student bratislavské technické univerzity na lavičce v prezidentské zahradě.

Na setkání přišel z koleje, kde bydlí v „buňce“ s Rusem a Ukrajincem. V současném kontextu spolu všichni tři údajně vycházejí výborně.

Před příchodem na Slovensko ho nabriefovali krajané. „Varovali mě, že na veřejnosti se nemám příliš projevovat, protože Slováci nejsou venku hluční, nemluví nahlas a rozhodně netančí. Někdy je to tady až příliš klidné. Chybí mi to, že v Indii to neustále žije a můžeš se kdykoli najíst. Tady se všechno zavírá v devět,“ porovnává Shaik.

Na studiu na Slovenské technické univerzitě nejvíce oceňuje, že se učí podle pravidelně aktualizovaných osnov, které se „snaží jít s dobou v oblasti technologií“. V Indii to prý bylo zcela jinak, protože studovali podle starých učebnic. „I proto je evropský titul v technických odvětvích mnohem lepší. S indickým bych tady uspěl jen těžko,“ uvědomuje si.

Na Shaikovi je navzdory klidnému zevnějšku vidět vnitřní rozervanost. Z ekonomických příležitostí v Evropě má radost, ale zároveň upřímně lituje pomalého progresu vlastní země, jejíž ekonomika i rodiny trpí odlivem mozků.

„Moji rodiče stárnou a částečně se cítím provinile, že nejsem u nich. Musel jsem přistoupit na kompromis. Abych je udělal šťastnými, musel jsem odejít z Indie. Určitě se mnou chlubí kolegům, přátelům a rodině. Alespoň si denně povídáme přes internet,“ uzavírá.

Avinash: Šest měsíců komplikací kvůli chybějícímu podpisu

Manažer a student Avinash mi v jedné z poboček indické vegetariánské restaurace Véda nabízí mangový nápoj a vysvětluje, že práce v restauraci je pro Indy na Slovensku mimořádně běžnou zkušeností. Lituje jediné věci. „Nemůžeme vařit tak pikantně jako u nás, musíme se přizpůsobit vašim chutím. Pro sebe ale vaříme trochu jinak,“ naznačuje.

Avinash pracuje při dokončování magisterského studia na Ekonomické fakultě Technické univerzity v Košicích. Do Bratislavy se přestěhoval, jelikož je v posledním semestru. Pracuje výhradně na diplomové práci, a tak nemusí chodit na přednášky či semináře.

Přestože v indické Kalkatě ukončil první stupeň již v roce 2018, na Slovensko přijel až v prosinci 2021, kdy si našetřil na dražší evropský život. Když začal přemýšlet o studiu v zahraničí, jako většina krajanů zvažoval především Velkou Británii, Kanadu či Německo.

Když z jeho radaru západoevropské země vypadly jako příliš drahé, zaměřil se na ty, které nabízejí studium na státních univerzitách za přiměřené poplatky nebo zdarma. Rodiče měli z odchodu do „srdce Evropy“ přirozeně obavy, ale nakonec se naladili na synovu odvahu.

O Slovensku se dozvěděl díky institutu pro studium v ​​Evropě. „Věděl jsem o Česku, ale o vaší zemi jsem neměl tušení,“ přiznává. Důležitým argumentem pro výběr Slovenska byly nakonec široké možnosti uplatnění a uspokojivé platové ohodnocení. Příčiny odlivu mozků z Indie nejsou příliš odlišné od slovenských studentů.

Příchod do Evropy ale neproběhl vůbec hladce. Po podání přihlášky a úspěšných přijímačkách totiž udeřila pandemie a Avinash musel začít se studiem na Slovensku z domu přes Zoom. „Nedostal jsem víza, ambasáda byla dlouho zavřená,“ konstatuje. Po dvou letech pandemie se nakonec dočkal a s indickým spolužákem, kterého znal z online vyučování, přiletěl do Vídně a namířil si to rovnou do Košic.

„Bylo to opravdu jiné než v Kalkatě. V centru bylo mnohem méně lidí, žádný hluk a vládl tam mimořádný klid. Ulice byly prázdné. Ptal jsem se, kde jsou všichni a co tady vlastně dělám?“ vzpomíná.

Život na Slovensku si dnes Avinash pochvaluje a svěřil se i s aspektem, který v jeho životě prošel snad nejzásadnější změnou. „Piju mnohem víc než kdysi,“ přiznává a pokračuje: „Je to tady součást kultury a dát si pivo je naprosto normální. U nás si něco takového naplánujeme a skrýváme se před rodinou. Na pohled na slovenskou rodinu, která spolu pije, jsem si musel chvíli zvykat.“

Avinash si nejhorší zkušenost spojuje s cizineckou policií. „Když jsem si měnil studentská víza na pracovní, více než dva měsíce jsem nedostal žádnou odpověď. Když jsem zjistil, že chyběl podpis od manžela majitelky domu, který jsem si pronajímal, musel jsem poslat znovu celý formulář. Mezitím ale žádost uzavřeli. Právnička mi poradila, abych se odvolal. Uspěl jsem, ale získat víza mě nakonec stálo 6 měsíců plných potíží a komplikací. To vše kvůli jednomu chybějícímu podpisu...“ vzpomíná trpce.

Utkarsh a Maduri: Zvykli jsme si být tišší

Špatnou zkušenost s cizineckou policii mají i manželé Utkarsh a Maduri, kteří se na Slovensko vydali na doporučení známého jako čerství novomanželé v říjnu 2019. „Když jsme šli poprvé na cizineckou policii, přijeli jsme v šest večer a čekali celou noc venku v zimě. Denně berou jen asi třicet lidí a uvnitř se čekat nedá. Mnozí navíc drželi místo celé rodině, která přišla ráno a předběhla nás. Měli jsme štěstí, že jsme se vůbec dostali na řadu,“ vzpomíná Utkarsh.

Jeho manželka a čerstvá matka několikatýdenní dcerky nám zatím nabízí pikantní (!) cukroví s indickým čajem s mlékem a rozčarovaně doplní, že na cizinecké policii navíc nemluvili anglicky, a tak si museli zavolat tlumočníka.

„Byla to velká změna,“ říká dnes o prvním dojmu po příchodu na Slovensko. „Nejtěžší bylo zvyknout si na to, že si mezi sebou sousedé nepovídají. V Indii jsme otevřenější, kdybychom nyní seděli v indickém bytě, všechny dveře v patře by byly otevřené. V Indii je život mnohem hlučnější. Na Slovensku jsme si už zvykli být tišší. Slováci nechtějí v domech rušit a narušovat pohodu ostatních.“

Když se jim stýská po indické otevřenosti, setkají se s krajany. Nejkrásnější příležitostí k setkání jsou mini verze tradičních festivalů Navaratri a Diwali. „Obě jsou na podzim, pronajmeme si tehdy společenskou místnost a tančíme v tradičních kostýmech. Trvá to den, ačkoli v Indii až deset za sebou. Komunita není tak velká, v Bratislavě je nás maximálně 300, na Slovensku možná 1000,“ bilancuje Utkarsh.

Jako pro většinu Indů je i pro manžele velkou adaptační výzvou slovenská strava. Gastronomickou nostalgii utišují 25kilovými balíčky z Indie plnými snacků, čaje, ale zejména na Slovensku nedostupného koření.

Vaří si sami. Mají přitom důvod navíc, jelikož pocházejí z přísně vegetariánského státu. „Žena vůbec nejí maso a v Bratislavě se téměř nemá kde najíst. Sám jím nanejvýš kuřecí. Vaše jídlo je šokujícím způsobem bez chuti, přitom stále více Slováků má rádo indickou, autenticky kořeněnou stravu, nerozumím tomu,“ diví se Utkarsh.

Pobyt na Slovensku je pro ně ostrou zkouškou i v otázce alkoholu. „Na Slovensku je to borovička sem, borovička tam. Pijete alkohol jako vodu. Když jsem přišel, zvládl jsem maximálně 4 panáky, dnes zvládnu i 7. Moje tolerance se zvyšuje,“ chlubí se Utkarsh.

Pár po téměř pěti letech na Slovensku svého rozhodnutí nelituje a doufá, že brzy získá hypotéku na byt. „Většina Slováků je slušná a nápomocná. Pokud jsme v situaci, že něčemu nerozumíme, pomohou nám, přičemž si často vystačíme jen s mimikou a posunky,“ chválí Maduri své nové krajany.

V Evropě už přitom navštívili všechny okolní země a přidali i Itálii, Francii či Německo. „Slovensko je dobrá země. Vždy, když navštívíme Západ, máme radost, že jsme si dobře vybrali. Život je zde klidnější a přesně to jsme hledali. Zpočátku jsem měla pochybnosti, bylo to těžké pro všechny, ale dnes toho nelituji,“ říká Maduri.

Připomíná ale i negativní zkušenost. „Zatím nás tu sice nikdo verbálně neurážel, ale stává se, že se na nás lidé ošklivě dívají nebo si odsednou v autobuse. Děje se to zejména v malých obcích. V Bratislavě je stále více cizinců, takže se to zlepšuje. Občas si ale všimnu, že člověk, který umí anglicky, se najednou tváří, že nerozumí. Takové lidi ale potkáte všude na světě,“ relativizuje.

Čerství obyvatelé Ružinova začali po absolvování Slovenské technické univerzity pracovat v sektoru elektrických aut. Těší je, že nadnárodní firmy nediskriminují na základě neznalosti jazyka a oceňují i ​​„worklife balance“.

„Pracovní kultura je zde mnohem lepší. Cítíme i méně tlaku. Když jsem pracoval v Indii, telefon mi zazvonil kdykoli, 24/7. Na Slovensku pracuji 8 hodin, zaklapnu laptop a můžu se věnovat rodině,“ raduje se Utkarsh, zatímco jeho dcerka klidně spí.