Šestý červen je Mezinárodním dnem domácích porodů. A k těm má každý co říct. Především pak ti, kterých se porody netýkají. Podobně jako u témat menstruace, LGBTQ+ práv nebo třeba vegetariánství. Mohli bychom, prosím, konečně poslouchat i těhotné?
„Muž na Příbramsku přivedl v autě na svět vlastní dítě“, „Plzeňští záchranáři přivedli na svět malou holčičku“, „Záchranáři slaví první letošní porod v sanitce. Na svět přivedli malou Toničku“, „Rodička to nestihla do nemocnice, holčičku přivedl na parkovišti v Kuřimi na svět otec“, „Porodila na toaletách v restauraci. Dceru na svět přivedl vlastní tatínek“. To jsou reálné titulky, které vyšly na českých zpravodajských serverech. Veškeré zásluhy připisují šikovným záchranářům a tatínkům, rodička na místě byla prakticky jen do počtu.
Cíl: vymýtit domácí porody
Jak ve svém článku popisuje porodní asistentka Clare Davison, porod byl kvůli esencialistickému zatížení historicky doménou žen. Jedině ony mu rozuměly – bylo to takové mytické ženské tajemství. S rozvojem vědy ale byly „staré porodnické způsoby poznání“ zavrženy jako pověry a babské povídačky. Začalo se důvěřovat spíše bílým plášťům než ženami uváděným zkušenostem z vlastního pozorování a vzdělávání.
Medikalizace porodů pomohla západním společnostem vštípit představu, že ženy jsou v procesu porodu přirozeně pasivní, a podpořila infantilizaci těhotných a rodících žen. Těhotná žena je pacientka – a porod v nemocnici je naordinovanou léčbou. Narativ, dle kterého je porod s lékařskou intervencí tím jediným vhodným způsobem porodu, je přítomen také v českém zdravotnictví, legislativě a u laické veřejnosti.
Žena, která se u nás vědomě rozhodne pro domácí porod, čelí stigmatizaci ze všech stran. Na gynekologii se dozví, že je nezodpovědná a riskuje zdraví svého dítěte – ve svém okolí je pak označena za iracionální biomatku. Míra vyhrocenosti debat o domácích porodech přitom absolutně neodpovídá četnosti samotných domácích porodů. Stále se jedná o marginální záležitost, na kterou – vzhledem k cenám služeb porodních asistentek – dosáhnou spíše zajištěnější ženy.
Stát domácí porod (zatím) nezakáže, ale v podstatě znemožní jeho bezpečný průběh. Pokud během porodu dojde ke komplikacím, musí samozřejmě dojít k urgentnímu převozu do nemocnice, avšak porodit dítě doma s pomocí porodní asistentky je dle české legislativy penalizováno. Samotným rodičkám postih nehrozí, nicméně asistentky mohou čelit přestupkovému řízení a hrozí jim vysoké sankce. Je to tak právě legislativa, která činí domácí porody méně bezpečné. Nebo si snad stát myslí, že je pro ženu bezpečnější rodit úplně o samotě než v přítomnosti kvalifikované odbornice?
Určitě nikoli, jedná se pouze o snahu domácí porody vymýtit. Taková strategie je ale stejně nelogická jako v případě omezení přístupu k interrupci – poptávka po nich nevymizí, pouze se odstrčí na periferii a učiní je nebezpečnými.
Jak zároveň dokládají data, například průzkum Anny Durnové a Evy Hejzlarové z FSV UK, motivací pro domácí porody bývá často tristní praxe v porodnických zařízeních. Rodící se chtějí vyhnout hrubému zacházení, nerespektu, paternalismu – ale i nekonsenzuálním úkonům, včetně nástřihů nebo tzv. „manželského stehu“. Problém pro řadu žen představuje také samotná medikalizace a neúměrné zasahování do průběhu porodu. Až poté podle autorek přichází na řadu jako důvod pro domácí porod vlastní přesvědčení či osobnostní nastavení.
Právo na tělesnou autonomii a bezpečný porod
Šestý červen je Mezinárodním dnem domácích porodů, který „oslavuje práci porodních asistentek a podporuje právo matek zvolit si prostředí, ve kterém porodí své dítě“. Dnem, který je v České republice potřeba jako sůl.
Nemůžeme záměrně činit domácí porody nebezpečnějšími a udělovat vysoké pokuty porodním asistentkám, které jen chtějí dělat svou práci: pomáhat rodičkám. Řešením není ani propagace domácích porodů jako ideálního řešení pro všechny. Tak tomu zkrátka není.
Východisko nabízí změna přístupu k těhotným a rodícím ženám a zpřístupnění svobodné volby. Vždy budou mezi rodičkami ženy, které chtějí rodit pouze v nemocnici – a vždy mezi nimi budou také ty, kterým sterilní nemocniční prostředí nahání hrůzu. Proč by jim měl stát nařizovat, jaká je ta správná volba? Proč by měl jednu z nich záměrně činit nebezpečnější? Proč by jim měl upírat tělesnou autonomii?
Rovněž je k tomu potřeba regulace profese porodních asistentek – především by měly být uznány jako kompetentní zdravotnice, které ženám poskytují kontinuální péči před, během i po porodu.
Místo státu není v intimních prostorách našich domovů ani v ženských lůnech. Stát nemůže využívat politiku strachu a ostrakizaci porodních asistentek na základě svého ideologického přesvědčení. Místo státu je v zajištění bezpečných porodů, dostupné a kvalitní zdravotní péče pro všechny – bez ohledu na to, kde se rozhodnou rodit. Zajištění takových podmínek, aby rodičky mohly činit svobodná a informovaná rozhodnutí. Pokud tato změna nenastane, rodičky se budou rozhodovat primárně na základě strachu: ze stigmatizace, shamingu a sankcí, na straně druhé ze strachu z porodnického násilí.
