Porodnické násilí: O matku a její duši se nikdo nezajímá, porod se musí hlavně přežít

Anně dlouho trvalo, než si uvědomila, že její zkušenost není v pořádku. Rozhodla se proto podat stížnost. „Ne kvůli sobě, já sama za sebe jsem byla víc než připravena to neřešit, nikdy už se mi to, co se mi stalo, „neodestane“. Ale chtěla jsem pomoci ostatním, aby se nedostali do stejné situace, aby zaměstnanci porodnice věděli, že takhle se chovat nesmí a že jim bude kladen odpor,“ vysvětlila. Promlčecí lhůty ovšem prošvihla asi o dva měsíce, za trauma, které si z porodnice odnesla, tak nikdo nebyl potrestán. 

V porodnici už Anna rodit nemůže, není to podle ní zodpovědné, jelikož s ní má spojená traumata. „Když vezmu do úvahy porodnici, úplně se zaseknu a přijde velká vlna adrenalinu a já jsem v módu uteč, bojuj, zmrzni. To není rozpoložení, ve kterém by měl člověk být, když ho čeká tak velký a specifický úkol, jakým je přivést na svět nového člověka,“ uzavřela.

 LEA: Nikoho nezajímá, jak se cítí rodící žena

„Moje zkušenost byla jak z 80. let,“ popisuje Lea s tím, že hlavní pocit, který cítila, byl strach.

Špatný dojem z porodnice umocnila i nepochopitelná byrokracie, kdy se nemocniční personál neustále dotazoval na údaje, které už byly zapsány v dokumentaci. „Musela jsem odpovídat na již x krát řečené i napsané informace typu jméno, datum narození, pojišťovna. Proč to člověk musí stokrát opakovat, když už to předtím stokrát vyplňoval, a navíc v takto choulostivé situaci, nepochopím,“ uvedla Lea.

Porod samotný byl pak dle jejích slov dobrý, ocenila především empatický přístup porodní asistentky. Problémy nastaly více méně až v „cílové rovince“, kdy bylo potřeba tlačit.

„Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Pamatuji si, jak na mě pořád někdo křičí, ať tlačím do konečníku, ale já vůbec nevěděla jak. Byla jsem zoufalá, nešťastná, asi už i úplně mimo. Pak najednou někdo rozhodl, že bude nástřih,“ pokračuje.

Než jsem stihla zareagovat, vykřikla jsem bolestí. Byla to neskutečná bolest.

Ley syn se nakonec naštěstí narodil zcela zdráv a v pořádku. „Bonding“ má však žena zcela v mlze. Ještě ovšem nebyl konec, rodičku musela lékařka zašít, což, jak uvedla, byl šíleně dlouhý a bolestivý proces. Problematický je také fakt, že všemu přihlíželi medici, Lea totiž souhlasila s jejich přítomností pouze během kontrol, nikoli při porodu.

Kvůli šití a stehům pak musela Lea ještě asi týden sedět doma jen na nafukovacím kruhu.

„Strašně mě to bolelo. A představa sexu byla úplně šílená, bolestivost při sexu mě bohužel neopustila do teď. Řešil to i můj gynekolog, měla jsem utržené svaly pánevního dna, chodila jsem i na rehabilitace pánevního dna, kde se mi naprosto úžasná fyzioterapeutka skutečně snažila pomoci. Ale ona sama říkala, že mám nejspíš poporodní trauma,“ popsala Lea s tím, že sexuální trauma se jí nepodařilo zcela vyřešit dodnes, tři roky od porodu.

Liga lidských práv: Právní poradna s tématy týkající se porodnictví

Další trauma Lea utržila na kojení, se kterým měla zprvu velký problém. Vůbec to nešlo: „Během vizity, kde byl pediatr, nějaký další personál a sestra, jsem jim říkala, že mám pořád problém s kojením, že nemám mléko. Sestra mi přede všemi vyndala prso, bolestivě ho zmáčkla, až vyteklo žluté mlezivo a trochu mléka. „Tak vidíte, že mléko máte,“ řekla mi. To bylo tak strašně trapné.“

Komplikace s kojením ovšem ani po necitlivém zásahu sestry neustaly. Nevyřešily je ani diskutabilní rady ostatních sester, aby rodička své dítě budila tím, že na něj bude svítit nebo jej namáčet. Lea dle svých slov zažívala obrovský stres. Zdravotníci ji následně vyhodnotlili jako „neschopnou kojení“ a začali novorozeně přikrmovat. „To bylo taky stylem věty oznamovací, nikoliv tázací,“ dodala Lea.

„Při propuštění mě sestry vybavily takovými radami do života, že jsem měla pocit, že dítě v mojí přítomnosti nemůže přežít, jak moc jsem neschopná. Teď je mi skoro 35, přejeme si další dítě, ale zároveň mám šílený strach. Závidím holkám, které měly odvahu a šly na to jinak. Já potřebovala nemocnici, systém, bezpečí a teď toho zpětně lituji,“ uvedla s tím, že do dalšího porodu by šla určitě s dulou.

V porodnici máte pocit, že teď jste prostě matka a očekává se od vás maximální fokus na dítě, maximální poslušnost. Nikoho vlastně nezajímá, že jste vyřízená, že nevíte, co máte dělat, že jste to také vy, kdo tu péči potřebuje.

Svou zkušenost Lea nevnímala jako „hodnou stížnosti“, stejně jako její kamarádky, i ona byla ráda, že přežila a všechno vlastně dobře dopadlo.

„Doktory zajímá vaše pipina, pediatra zase jenom vaše prsa, jako zdroj jídla pro dítě. Ale o matku a její duši, o tu se nezajímá nikdo. Když přijdete domů, tak žijete v té bublině, že teď vlastně musíte být šťastná a je to. Tím se vlastně vaše vlastní pocity staví na druhou kolej a člověk se vlivem okolí vlastně odosobní sám od sebe a jede na autopilota, takže na nějakou stížnost nemáte vůbec pomyšlení,“ uzavřela Lea.

ALICE: Lež na zádech a na nic se neptej!

Porodní asistentka byla podle Alice velmi strohá, pořád jí jen opakovala, co dělá špatně.

Špatná komunikace ze strany zdravotnického personálu se projevila zejména ve chvíli, kdy „najednou bylo něco špatně“.

 „Nikdo mi nic neřekl, jen najednou plný pokoj, píchání kanyly do ruky, a doktorka mezi nohama, která říkala „miminku není dobře, není to dobrý. Byla jsem samozřejmě úplně vyděšená, ptala jsem se co se děje, ale bylo mi opět řečeno jen, že miminku není dobře,“ uvedla. Až později se Alice dozvěděla, že se pravděpodobně jen pohnul monitor. 

Alice musela ležet téměř celou dobu pouze na zádech, přestože pro ni byla tato poloha při kontrakcích extrémně bolestivá. Porodní asistentka ovšem o možnostech jiné polohy nechtěla ani slyšet. Následně jí bylo „dovoleno“ se postavit, nicméně jen do doby, než začal samotný porod.

Ani tehdy se porodní asistentka nechovala empaticky. Alici jen hubovala, že dělá všechno špatně a všímala si hlavně medičky, která byla porodu taktéž přítomna.

„Porodní asistentka na mě křičela, že dýchám úplně špatně, že takhle by to teda nešlo. Pak uvázala okolo područky lůžka nějakou látku nad moje břicho a z druhé strany za ní táhla směrem dolů, tak, aby mi na břicho tlačila. To asi nestačilo, tak mi na břicho tlačila rukou a předloktím. Doktorka mi udělala nástřih, neptala se jen oznámila a střihla, bolest jsem necítila,“ popsala Alice. 

Byla jsem úplně hotová a naprosto vyděšená, že ubližuju miminku a neumím porodit, což mi porodní asistentka potvrdila.

Místo toho, aby nahou dcerku hned předali Alici tak, jak předem žádala, odnesli ji na vyšetřovací stůl. A to i přesto, že obě byly v naprostém pořádku: „Ani mi ji neukázali. Kdybych měla sílu, skočila bych pro ni. Byla jsem úplně zoufalá, že ji nemám a nevidím ji. Muž šel ke stolu, aby mi ji dali, ale porodní asistentka mu řekla, že se mám uklidnit, že přece není spěch,“ popsala situaci na porodním sále Alice.

„S malou na prsou přišel porod placenty. Moc jsem nevnímala, protože jsem konečně měla svojí holčičku, ale slyšela jsem, jak porodní asistentka řekla studentce, že „tohle by se nemělo“ a pak nějakým hmatem placentu vytáhla,“ pokračovala Alice.

Následná bolest při šití byla pro Alici nesnesitelná: „Cítila jsem popotahování nitě a řvala jsem víc než za těch předchozích 8 hodin.“

Dokonce mi pak přinesli večeři - byly to dva krajíce chleba a paštika. Úplně ideální pro někoho, kdo zrovna 15 hodin rodil.

Také Alici dlouho trvalo, než se dostala z toho, že „se přece nic nestalo“, a připustila si, že to úplně v pořádku nebylo. I v tomto případě však bylo již na případnou stížnost pozdě.

JANA: Žena jako „nepřizpůsobivý“ spratek

Jana svou zkušenost otevírá střetem s lékařkou v poradně v nemocnici. Tou dobou už měla asi týden nebo dva zvýšený tlak kompenzovaný léky. Od svého lékaře měla naordinované domácí měření, protože v ordinaci byly vždy hodnoty ještě vyšší. Stres také následně způsobil, že v poradně měla tlak opravdu vysoký. Jana proto ukázala lékařce hodnoty z domácího měření. Lékařka na to však odvětila, že na to nemůže brát zřetel, že si Janu už rovnou v nemocnici nechají. 

„Chtěla jsem si aspoň zajet domů pro věci, neměla jsem je s sebou. To mi nedovolila a začala mě manipulovat slovy: 'Já vás nebudu strašit, že můžete zemřít. Že vaše dítě může zemřít, to vám říkat nebudu, to by vám s tím tlakem nepomohlo',“ popsala Jana.

Připravované Centrum pro oběti porodnického násilí

Lékařka následně Janě doporučila okamžité krevní testy kvůli hrozící preemklapsii. „Bez okolků jsem se hystericky rozbrečela, což doktorka ještě zesměšňovala, proč brečím. Chtěla jsem postoupit jen krevní testy s tím, že si v mezičase, než budou výsledky, dojedu pro ty věci. Jenže sloužící lékařka podmínila odebrání krve tím, že tam rovnou zůstanu,“ dodala.

Jana ovšem současně jednala s tamní porodní asistentkou, které se přístup lékařky příliš nepozdával a navrhla proto, že zavolá ještě dalšího lékaře: „Když přišel, řekl mi, že krev mi samozřejmě odeberou, že nemocnice není vězení, a že kdyby mi jí odebrali už v poradně, byly by tou dobou výsledky.“

„To mě dostalo, protože lékařka mě strašila smrtí mojí i dítěte, ale pak její vlastní ego nedovolilo, aby se situace řešila nejefektivněji,“ doplnila Jana.

Přístup zdravotníků během porodu byl pak podle Jany celkem v pořádku. Jedinou výjimkou bylo, že jí lékař chtěl udělat nástřih, přestože si ho nepřála a porodnice o tom byla dopředu informovaná. Jinak byl ale Janin porod dlouhý a syn se po narození sám nenadechl, musel být proto resuscitovaný.

„V ten moment jsem viděla tu odvrácenou tvář zdravotnictví, přestože tam bylo v tu chvíli snad deset lidí a oživování se věnovali jen dva z nich, nikdo z těch ostatních o tom se mnou nekomunikoval, nikdo mě tou situací neprovedl,“ popsala Jana dramatické okamžiky.

Myslela jsem na to, že je to konec, že prostě umřel, vybavila se mi slova lékařky z poradny, a přísahám, že kdybych to dokázala, šla bych v tu chvíli vyskočit z okna.

Dítě se naštěstí nakonec nadechlo a rozplakalo. Od Jany jej odebrali kvůli vyšetření a potřebě umístit ho do inkubátoru. Na oddělení neonatologie šel za svým právě narozeným potomkem Janin partner. Sestra mu ovšem vynadala, „co tam jako chce“. 

„Nevím, co by chtěl otec svého před chvíli resuscitovaného dítěte jiného, než se zeptat na jeho stav a být s ním,“ uvedla nechápavě Jana.

Miminko muselo být následně převezeno na specializované pracoviště, čemuž opět předcházelo neempatické, povýšené chování a nedostatečná komunikace ze strany zdravotnického personálu.

Poslední, jak sama Jana uvádí - „hrůzu“, zažila právě na neonatologickém oddělení JIP. Jana se snažila odsávat mléko do zásoby, aby jej mohl syn dostat až bude moct začít s přijímáním potravy, ale tvorba byla na nule. Na konzultaci si ji proto pozvala zdravotní sestra.

Povýšeně mě informovala, že věkově bych mohla být její dcera. A taky se ke mně jako k malému spratkovi chovala.

„Sestry největší problém ohledně mé snahy rozkojit se bylo to, že jsem neměla podprsenku. Fakt. Byla jsem dva dny po náročném porodu, zažila resuscitaci svého dítěte a pak jeho převoz sanitkou do jiného města. A v této situaci mě sestra dikcí vězeňské dozorkyně zpovídala, proč jako nemám podprsenku, ať si jí okamžitě seženu, že jsme přece v nemocnici,“ popsala Jana.

Jana se velmi intenzivně snažila rozkojit a přisát syna na prso, což zdravotní sestra komentovala slovy, že ho trápí. Poté Janě dokonce vyčetla, že „nemá být sobecká a už se na to vykašlat“.

„Její neustálé poznámky způsobily, že jsem se začala bát, aby synovi nezačala záměrně ubližovat, aby se mi mstila. Teď si uvědomuju, že to byly šestinedělní hormony, ale její chování mělo fakt známky šikany, takže není divu, že mě to napadalo,“ dodala. 

Na základě svých zkušeností Jana těhotným ženám doporučuje, aby si k porodu vzaly porodní asistentku nebo dulu. „Stěžovat jsem si chtěla a mrzí mě, že jsem to neudělala, prošvihla jsem tu nejdelší možnou lhůtu,“ uzavřela Jana.

TEREZA: Kdyby mě nechali prostě a jednoduše rodit...

Terezy zkušenost rámuje komplikovanější porod, který byl způsoben „netabulkovými“ proporcemi miminka a cystou Bartholiniho žlázy. Prožívala agonickou bolest, ke které přispěla i nutnost nehýbat se.

„Asi 3-4 hodiny trvalo, než jsem šla tlačit, strašně dlouho jsem se otvírala a byla jsem neustále nucena ležet „na monitoru“ v příšerných bolestech. Nesměla jsem se hýbat, aby viděli, co potřebují,“ uvedla Tereza.

„To zpětně vidím jako velkou chybu. Z těch 3-4 hodin jsem půlku času ležela v neskutečných bolestech, měla „zakázáno“ se hýbat a to podle mě porodu absolutně nijak nepomohlo. Já zbytečně trpěla a hlavně se fyzicky vyčerpávala,“ dodala.

Pak už „to“ přišlo, jenže Tereza byla velmi vyčerpaná. Při pokusech o tlačení několikrát ztratila vědomí: „Vždy, když jsem přišla aspoň trochu k sobě, slyšela jsem poznámky asistentky, že ji neposlouchám a netlačím. Nechápu, že si neuvědomovala, že jsem opakovaně ztratila vědomí. Ty poznámky mi samozřejmě moc nepřidaly.“

Zdravotníci Tereze píchli injekci na podporu stahů, jelikož každý pokus o tlačení skončil omdlením. Napíchnutí se ovšem podařilo až na třetí pokus, protože rodičce dvakrát praskla žíla. 

Dítě nakonec přišlo v pořádku na svět a po placentě přišla řada na šití. 

Doktorka byla trpělivá, ale asistentka na mě dost hnusným tónem štěkla, „proč jsem si teda nedala epidural, když tak špatně snáším bolest“  a pokračovala poznámkou k doktorce, „ať se s tím tak nepáře“.

Tereza si z porodního sálu neodnesla panický strach z dalšího porodu, a díky důsledné lékařce nemá žádné fyzické ani psychické následky. Určitou lítost ale pociťuje dodnes.

„Porod byl hrozně těžký a zkomplikovaný okolnostmi a tím, jak všichni hrotili, že dítě má trochu větší průměr hlavy. Kvůli tomu mě furt trápili na monitoru, což mě úplně vyšťavilo, místo aby mě nechali prostě a jednoduše rodit,“ uzavřela Tereza.

Vždycky si to budu pamatovat jako takovou kaňku, která mi to kazí.