Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Gemüse Corner Kebab mnozí označují za nejlepší místo na kebab v Praze. Jaký je jeho spoluzakladatel Filip Urban?
Počátky lze vysledovat do doby, kdy mu bylo 21.
Tehdy se rozhodl skončit na katedře architektury na ČVUT a začít žít poněkud nomádsky. „Užíval jsem si život. Žil jsem hodně volnomyšlenkářsky, hodně jsem cestoval a dělal graffiti,“ popisuje devětadvacetiletý Filip Urban. Takhle žil asi čtyři roky a právě během té doby vykrystalizoval jeho vztah ke street foodu.
Hodně času tehdy trávil v Berlíně. „Když jsem tam jel poprvé, měl jsem tam jet na dva dny. Skončil jsem tam na měsíc,“ směje se. Pak se tam opakovaně vracel – užíval si město, jezdil na kole, maloval a trávil čas s kámoši. „Když jsem tam byl, jedl jsem většinou jen kebab nebo shawarmu, která stála dvě eura a je na každém rohu. Koupit si rohlík a sýr by stálo víc,“ říká.
„Takže jste to jedl, abyste ušetřil?“
„Ne, ne. Protože to je výborný,“ odpovídá.
K docenění blízkovýchodní chuti se navíc přidala praktická stránka věci. Žil, a tedy jedl, v pohybu. „Na cestě,“ jak říká. K jídlu proto potřeboval něco rychlého, hotového – a hlavně přenosného. Kebab nebo shawarma „to go“ byly ideálním řešením.
Jméno Filipa Urbana možná zase tolik nerezonuje, ale podnik, jehož je spoluzakladatelem – Gemüse Corner Kebab –, by mohl. Nenápadně vypadající stánek v Podolí nabízející kebab bývá v pražských kruzích masivně častován jako „místo, kde mají nejlepší kebab“. Byť se jedná o subjektivní hodnocení, které nebude sdíleno všemi, místo je svým street foodem vyhlášeno.
Vznik Gemüse Corner Kebabu byl evidentně podmíněn Urbanovým vlastním životním stylem. Rychlost a intenzita, kterými je podmíněna jeho láska ke street foodu, se totiž doteď projevují i v jiných aspektech jeho života.
Urban založil stánek v roce 2019 společně se svým kamarádem Antonínem Walterem. O vlastním gastropodniku Urban ovšem přemýšlel už dlouho.
V roce 2019 už pominula jeho nomádská a nestabilní éra, kdy kromě cestování a dělání graffiti nárazově pomáhal kamarádovi s rekonstrukcemi bytů. „Vždycky jsem pár dní pracoval, pak zas dva týdny ne, a když jsem zas potřeboval peníze, tak jsem mu zase zavolal. Byla to taková dělnická práce a vydělával jsem si jen tolik, kolik jsem potřeboval – a já jsem neopotřeboval moc,“ říká. Ve čtyřiadvaceti letech si pak řekl, že začne pracovat jinak, a nastoupil jako kurýr do Rohlíku.
Do Berlína ovšem jezdil i nadále a kebab byl stále jeho preferovaným pokrmem. V té době se pak začala čím dál častěji objevovat myšlenka, že „průměrnej berlínskej kebab je furt lepší než to, co je v Praze“. „Říkal jsem si, že kebab všichni znají – tak proč v Praze neudělat takovej, kterej nám bude chutnat?“
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dočteš po odemknutí?
Jak se Filip učil kebab podle YouTube.
Proč nemá žádné sociální sítě?
Kam až je Filip ochotný dojet pro skvělý kebab jen tak na otočku?
Když padlo finální rozhodnutí, začal proces příprav.
Inspiraci dvojice hledala u jednoho z nejvyhlášenějších kebabů v Berlíně – Mustafa's Gemüse Kebap. Nejdřív se k němu jeli podívat na „inspekci“, aby zjistili, jak co funguje. Když se pak vrátili domů, ve dny, kdy nepracovali, zkoušeli různé recepty u Urbana doma v garsonce. Učit se začali podle videí na YouTube – jak připravovat maso, co patří do jakého receptu, co kombinovat s čím, co je typické pro co.
„Takže všechno jste se naučil z YouTube?“
„No jasně,“ říká bez váhání.
Filip Urban. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Filip Urban. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Fungovalo to následovně. Turecký název zadal do YouTube, rozklikl popisek či komentáře, kde byl většinou napsaný recept, který zkopíroval do překladače, a tak získal recept v češtině. Takhle se učil připravovat kromě masa samotného třeba i hummus. „Zkoušíte to dva měsíce a pak dostanete grif a můžete jet,“ říká.
Omáčky namíchal jeho kamarád Ondřej, „špičkovej kuchař, kterej na to má dar“, protože jak sám říká, na dochucování sám talent nemá. Zbytek Urban odkoukal od jiných restaurací. „Musíte být všímavý člověk, který to chce dělat a baví ho to. Já jsem po práci přišel domů, to jsem ještě pořád dělal kurýra, otevřel YouTube a koukal,“ dodává.
Recepturu tedy měli. Následně začali hledat prostor. „Našel jsem tu boudu v Podolí, ale hledal jsem dál, chtěl jsem kamenný prostor.“ Byl proto na jiných prohlídkách, ale stále se nedařilo najít prostor, který by splňoval všechny podmínky. „O nějakou dobu později jsem jel znovu kolem tý boudy, která tam furt byla. Nikdo ji nechtěl,“ směje se Urban. „Jednoho dne jsem si ale řekl: proč ne.“
Zjistil navíc, že místem podle průzkumu realitních makléřů prochází velké množství lidí – což se podle proslulých front, které se na jeho kebab dnes stojí, zdá být spolehlivým a validním zjištěním. (Roli v jeho slávě ovšem sehrála i návštěva influencerů či známých lidí. Velké vlny v množství klientely prý nastaly například po návštěvě Lukáše Hejlíka nebo páru z Taste of Prague.)
Místo tedy pomalu zrekonstruovali a nakonec otevřeli. Začátky byly ovšem náročné. Náročnější, než očekával. V práci byl pořád. „Každý ráno jsem vstal v šest a domů jsem se vrátil v půl dvanáctý večer. A takhle jsem to dělal 70 dní v kuse, pak jsem měl jeden den volna,“ říká. Občas proto prý „nadával, že to byla chyba“.
„Už si to nemyslíte?“
„Občas mám myšlenkový záchvaty a říkám, si, že končím. Že to prodám, že jsem jak pes u boudy,“ implikuje zřejmě konstantní zodpovědnost, nutnost řešit problémy a nemožnost odstupu. „Ale je to jako mít dítě, taky ho nedáte k adopci, protože je to s ním těžký,“ říká, způsobem sobě vlastním, láskyplně.
Že se jednalo o chybu, by rozporovali zjevně i návštěvníci a návštěvnice. Jejich kebab je tak oblíbený, že v roce 2022 otevřeli druhou – tentokrát konečně kamennou – pobočku v ulici Rumunská.
V recenzích na Googlu je jim občas vyčítáno, že nenabízí pravý turecký kebab. O to se Urban ovšem nesnaží, což nikterak nepopírá. Když se ho ptám, zda je pro něj důležité dodržování tradičních receptů či respektování určitých kulturních zvyklostí, kýve hlavou, že ne. „Fusion,“ odpovídá jednoslovně. „Náš kebab s Tureckem nemá nic moc společnýho, je to německá věc,“ dodává.
Odkazuje k čemusi, co Němci pojmenovávají jako „berlínský kebab“, který byl oproti tradičnímu tureckému kebabu modifikován a světlo světa spatřil v roce 1972 – součástí je právě třeba bylinková omáčka, která v tradičním tureckém receptu chybí. Ani kuřecí maso, které využívá Urban, není pro turecký kebab tradiční. Turecký döner kebab se tradičně připravuje z jehněčího nebo hovězího masa, zatímco německý z kuřecího nebo krůtího.
Proč si Urban myslí, že jeho kebab lidem tolik chutná? Zaprvé, vysvětluje, je v něm hodně zeleniny, k čemuž odkazuje německý výraz pro zeleninu v názvu – díky tomu je chuť vyvážená. Zadruhé, většina složek konstitutivních pro produkt, jejž zákazníci dostanou do ruky (kromě placek nebo majonézy všechno ostatní: zbytek pečiva, omáček, hummus nebo maso), je připravená „od nuly až po finální fázi“.
Oddanost projektu
Urban si udržuje přehled o vyhlášených kebabových místech v sousedních zemích. Na berlínské scéně, vysvětluje, „jede Mustafa a jeho Gemüse kebab“, zatímco „kdybyste jela do Vídně, tam jede Ferhat, kterej je založenej na trochu jiným konceptu, není tolik zeleninový“. Svoji pozornost ovšem koncentruje převážně na německou metropoli, například sleduje stránky, které informují o berlínských nových podnicích.
„Nejsem usedlík,“ říká Filip Urban. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
„Teď v Berlíně otevřeli nový kebab, tak jsme to hned jeli ochutnat,“ říká. Když se ovšem nadchne pro nové místo nabízející street food nacházející se jinde, je ochotný zajet i tam. „Jeli jsme třeba jen tak na otočku na kebab do Mnichova,“ říká. Ochota ujet přes 380 kilometrů tam, a to samé zpátky, asi značí jistou oddanost dané věci.
Byť je jeho život momentálně značně stabilnější než před osmi lety, rychlost a praktičnost spojené se street foodem mu stále vyhovují. Když je mimo práci, nevaří, takže když se musí najíst, dává si jídlo venku. Nechce ovšem vysedávat v restauracích. Jak říká, chce tělu rychle dodat palivo a jít dál. I mezi jeho oblíbené pražské podniky tak patří převážně restaurace nabízející kvalitní „street food“. „Miluju Mr.HotDoG, Big Smokers nebo teď nový Sandwich Rodeo,“ říká. Ani tam ovšem nepobývá příliš dlouho. Jen co dojí, zvedá se a jde dělat něco jiného.
Byť se skrze svůj podnik nijak nesnaží propojit s tureckou kulturou, blízkovýchodní, arabské či jižanské způsoby žití ho baví a imponují mu. Když se ho doptávám, proč nebo v čem to podle něj spočívá, říká, že to úplně neumí popsat. Je mu ale blízké komunitnější žití života, časté potkávání se s blízkými či známými a trávení života venku. V Česku lidi podle něj takto společenští nejsou. „Když prší, zůstávají doma a jídlo případně objednávají,“ říká. I ve stolování se mu více líbí turecká nebo arabská kuchyně. „Přijdete ke stolu, který je plnej malejch talířků. Někde je maso, někde pečivo, někde salát, někde luštěniny. Je to různorodý,“ říká.
Urban navíc potřebuje být venku. „Nebaví mě sedět doma a hrát na počítači. Radši chci být venku a bavit se s lidma. Dřív jsem venku trávil 98 % času, domov bylo jenom místo, kam jsem se šel vyspat. Měl jsem pokoj, tam byla na zemi matrace, jeden stojan na oblečení, vedle polystyrenová krabice s plechovkama s barvama, na ní počítač a to bylo všechno,“ říká. Den trávil s kámoši, večer dělali graffiti a „věci, který tady nebudu zmiňovat – prostě si užívali“, a ve čtyři ráno šli spát. Druhý den vymaloval místnost, aby si něco vydělal. A takhle stále dokola, několik let.
„Takže vás baví spíš dynamičtější způsob života,“ shrnuji.
„Nejsem usedlík, no,“ dodává.
Že má radši život „venku“ než vevnitř, se vztahuje i na další aspekty lidské existence v dnešní době. „Radši bych byl čtyři hodiny s kámošema venku, než byl u sebe doma a psal si s nima na internetu,“ říká. Nemá ani sociální sítě. Když se ptám proč, říká: „Jednoho dne jsem to zrušil, začalo mi to vadit.“
Čím?„Vším. Nepotřebuju vědět, co ostatní dělaj, nezajímá mě to. Sledujou vás tam lidi ze základky nebo třeba i cizí lidi,“ říká a větu nedokončuje. Snažím se odtušit, kam tím mířil. „Takže vás spíše zajímají skuteční lidi venku než ti v digitálním prostředí,“ říkám. Kýve hlavou na znamení souhlasu.
„Když jdu na kafe, buď lidem zavolám, nebo tam prostě přijedu a už tam někdo je,“ říká a pokračuje: „Dřív jsem jezdil na skatu, na Stalinu je takový scházecí spot. Nikdy jste nikomu nevolal, aby přišel, ale stejně se tam všichni sešli.“
Říkám, že to podobně funguje třeba v Itálii. Lidi jdou často prostě ven, do oblíbených podniků, kde se potkají se známými. Aniž by se domlouvali předem. Urban pokyvuje hlavou. „Teď jsem byl v Neapoli a to je přesně to stejný. Lidi jsou venku v pondělí, v úterý, večer, až do rána. Nic neřeší. Takhle je mi to příjemnější,“ zakončuje.
