Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Přečti si životní story jedné z tichých hrdinek druhé světové války – ženy, která výrobou dosud neznámé sloučeniny chránila lidi před transportem do koncentračních táborů.
Pronásledování a hromadné vyvražďování obyvatelstva nacisty během druhé světové války si vyžádalo život šesti milionů evropských Židů a Židovek. Našlo se ale několik odvážných jedinců, kteří se rozhodli krutý osud těchto lidí zvrátit.
Jako první ti možná přijde na mysl jméno Nicholas Winton, který zachránil 669 převážně židovských dětí z okupovaného území Československa. My ti dnes představíme ženu, jejíž jméno ve veřejném prostoru tak známé není. „Nikdy jsem netoužila být někde napsaná,“říkala o sobě Jaryna Mlchová, která Židy zachraňovala před transportem tím, že jim pomáhala ke „žloutence“.
Jarynu Mlchovou, která se narodila v roce 1921 v Praze-Libni pod dívčím jménem Kroftová, od mladých let velmi bavila chemie. Svou vášeň si ale musela tvrdě vybojovat. Jejím otcem byl totiž básník a spisovatel Václav Karel Krofta, který nadšení své dcery nesdílel. Nelibě nesl i to, že jeho potomek nechce studovat na gymnáziu. Jaryna, popuzena postojem svého otce, se sama přihlásila na chemickou průmyslovku. V Praze ji nevzali, možná i kvůli otci, který do školy napsal dopis. Stálo v něm, že si nepřeje, aby tam jeho dcera studovala.
Rodiče Jaryny Mlchové se rozvedli, když byla ještě dítě. Zatímco otec dceřinu lásku k chemii nesdílel, matka jí pomohla dostat se na průmyslovku v Liberci. Zdroj: Paměť národa/se svolením
První ročník tak dívka vychodila na česko-německé průmyslové škole v Liberci, kde jí matka zaplatila internát. S jejím otcem byli už v té době rozvedení. I když se Jaryna prý držela spíše zpátky, už tehdy se ve škole projevovala nelibost Němců vůči Čechům a obráceně. Stoupencům Sudetoněmecké strany prý se spolužáky barvili bílé podkolenky barvami české trikolory. Když Německo v roce 1938 obsadilo Sudety, vrátila se Jaryna do Prahy.
Svůj příběh Jaryna Mlchová odvyprávěla Paměti národa. Jde o mezinárodní sbírku vzpomínek pamětníků důležitých historických událostí 20. století. Dostupná je ve stejnojmenném internetovém archivu, na jehož budování se podílejí jednotlivci i organizace z ČR a dalších zemí.
Střední školu dokončila v roce 1940 na průmyslovce v Betlémské ulici. Dál ale pokračovat nemohla, protože vysoké školy byly v té době už rok zavřené. „Tak jsem si jen tak z legrace udělala ještě maturitu na gymnáziu, abych to měla kompletní,“ popisovala později, jak nakonec splnila přání i svému otci. Namísto dalšího studia začala pracovat ve Výzkumném ústavu cukrovarnickém, který sídlil v pražských Střešovicích.
Zdroj: Paměť národa/se svolením
Balíčky „se žloutenkou“ jako záchrana před transportem
Jaryna se brzy vdala a přijala příjmení svého manžela. Druhá světová válka už byla tehdy v plném proudu. Síle nacistů se různými způsoby snažilo vzdorovat několik protinacistických organizací. Jedním z nejznámějších ilegálních odbojů byl Petiční výbor Věrni zůstaneme. Jeho členy se stali i manželé Mlchovi, kteří působili v rámci pětičlenné buňky.
Protože jsem byla chemik, zjistila jsem, že kyselina citronová působí ohromné průjmy. Takže když se dá dohromady kyselina citronová s tou žloutenkou, jak jsem tomu říkala, tak ten člověk zežloutne a nemůže jít do transportu.
Jaryna Mlchová se v odboji zabývala mimo jiné tím, že kompletovala balíčky, které se zasílaly vězňům do koncentračních táborů. „Vždycky v nich měla být cibule kvůli vitamínům. Potom tam byl cukr. Díky tomu, že jsem byla zaměstnána v cukrovarnickém ústavu, jsem vždycky nějaký měla. Naučila jsem se pít hořký čaj i kafe, abych všechen cukr mohla dávat do těch balíčků. Dávala se tam i sůl, kterou v době protektorátu vůbec nebylo snadné sehnat. A konečně česnek. To bylo strašně žádané zboží, lidé v koncentrácích ho chtěli, aby se jim zvýšila imunita, aby tak nestonali,“popsala obsah balíčků.
Jaryna Mlchová však mohla využít i své znalosti chemie. Vyráběla balíčky s kyselinou pikrovou a kyselinou citronovou, které měly po požití podobné projevy jako žloutenka. „V knihovně – v toxikologii – jsem si našla, že takřka smrtelně jedovatá je kyselina pikrová, která dělá (nepravou, pozn. Paměti národa) žloutenku. Ale že se s ní musí opatrně, protože to opravdu působí na játra a ten člověk může i zemřít. Protože jsem byla chemik, zjistila jsem, že kyselina citronová působí ohromné průjmy. Takže když se dá dohromady kyselina citronová s tou žloutenkou, jak jsem tomu říkala, tak ten člověk zežloutne a nemůže jít do transportu,“ vyprávěla.
Jaryna Mlchová dodávala balíčky především Židům, kteří měli povolání do transportů. Ti se následně přihlásili na klinice u gastroenterologa Karla Herforta, který ženě pomohl s přesným dávkováním. Lékař následně stanovil „správnou“ diagnózu, díky které mnoho lidí uniklo před transporty do koncentračních táborů.
Jak sama Jaryna Mlchová přiznala, čelila kvůli svým aktivitám velkému riziku. „Jeden blbec, kterému jsem to taky poslala, to nějak nedostal. A já mu to poslala podruhé. A on mi na normálním koresponďáku napsal – možná že to bylo dobře, že to nebylo napsané tajně – ,Prokristapána, kdy už to přijde? Já tady furt čekám a ještě jsem nic nedostal.‘ Tak jsem si říkala, ten kluk je tak blbý, že mu to nemůžu poslat. Protože jestli to někdo chytil, tak budu hned na ráně,“ vzpomínala. Její byt dokonce několikrát prohledávalo gestapo, žádné kompromitující materiály u ní ale nikdy nenašlo.
V průběhu války se Mlchovým narodila dcera Jana. Jaryna se kvůli tomu rozhodla pro životní změnu. Z odbojové skupiny odešla. „Řekla jsem, že mám malé dítě a že to nemůžu dělat. Odjela jsem z Prahy k tetě, která byla manželkou pana řídícího v Milovicích, což bylo hrozné, protože v Milovicích byl hlavní německý štáb,“ vzpomínala.
V závěru války začali vesnici obsazovat ruští vojáci a usadili se v tamní škole, kde v tu dobu bydlela i Jaryna s malou dcerou. „Já jsem měla strach a musela jsem odtamtud zas odejít pryč. Ale než jsem odešla, aby to bylo po spravedlivu, jeden z těch Rusů přišel a přinesl mi snad dvoukilový pytel rýže. Což byl jediný odvar, který jsem té holce (dceři, pozn. red.) dávala, zředěný s mlékem. A dali mi ho Rusové – musím to říct, protože to tak bylo.“
Ruští vojáci si nakonec zabrali pouze učebny a školní byt nechali Jarynině strýci. „Takže já jsem v tom bytě v Milovicích bydlela pohromadě s posádkou částečně ruskou a částečně německou. A čekala jsem v tomhle místě střetnutí, co se stane. Ono se kupodivu nestalo vůbec nic,“ dodala. K dceři Janě přibyl později ještě syn Jan.
Jaryna Mlchová s dcerou na přelomu dubna a května 1945. Zdroj: Paměť národa/se svolením
Paní Jaryna Mlchová se dožila úctyhodného věku šestadevadesáti let. Zemřela v roce 2017. Svůj příběh odvyprávěla Paměti národa v roce 2013. Látku, která zachraňovala životy, vyráběla anonymně. „Lidi nevěděli, kdo jsem. Já jsem nikdy netoužila být někde napsaná,“ sdělila tehdy. Její životní příběh připomíná expozice Institutu Paměti národa v Pardubicích a Brně. Výstava Tichá hrdinství pomocí dotyků, poslechu i pozorování provází po životních příbězích pamětníků z období nacistické okupace i nejtvrdších časů komunistické totality.
Paní Jaryna Mlchová pro Paměť národa. Zdroj: Paměť národa/se svolením
