Refresheru poskytla rozhovor Barbora Strýcová – dvojnásobná vítězka ženské čtyřhry ve Wimbledonu a bronzová medailistka z olympijských her.
S čerstvou dvojnásobnou wimbledonskou šampionkou ve čtyřhře si Refresher povídal těsně před startem tenisového turnaje Livesport Prague Open. Tradiční ženský tenisový turnaj WTA se v Praze koná již od roku 2010. Barbora Strýcová nastoupí před českými fanoušky a fanynkami vůbec naposledy.
Prague Open je vaším posledním turnajem v Česku, navíc přímo ve vašem domovském klubu. Jak se těšíte? V čem je pro vás tento turnaj letos jiný?
Je to jiné hlavně v tom, že se tady budu loučit. Doufám, že přijde hodně lidí, protože vždycky, když jsem v Česku hrála, tak bylo plno a byla úžasná atmosféra. Na to se moc těším a doufám, že předvedu dobrý výkon. A taky je to jiné v tom, že jsem tenhle turnaj hrála pokaždé na antuce a teď se hraje na betonu. To je pro mě také nová věc.
Který povrch je pro vás lepší?
Když se tenhle turnaj hrál na antuce, tak jsem se dostala do finále a semifinále. Ale myslím si, že jsem hráčka stavěná spíš na betonový povrch. Takže je to pro mě určitě lepší teď, i když ten kurt je pomalejší. Uvidíme.
Není mi jedno, jak zápas dopadne, ale nepřikládám tomu až takový důraz. Vím, že když prohraji, tak se nezboří svět. Mému synovi je úplně jedno, jak hraji.
Vy už nejste pouze profesionální tenistka, ale i maminka malého syna. V čem vás mateřství změnilo jako hráčku?
V tom, že tenis pro mě není absolutně na prvním místě. To by ale podle mého názoru změnilo asi každou ženu. Je to fajn, protože člověk najednou přemýšlí úplně jinak. Asi bych lhala, kdybych řekla, že když hraji zápas, tak mě ten boj nevtáhne a nemám nervy. To určitě ano. Není mi jedno, jak to dopadne, ale nepřikládám tomu až takový důraz. Vím, že když prohraji, tak se nezboří svět. Těším se pak na toho malého, protože tomu je úplně jedno, jak já hraji.
Tyhle myšlenky, že se nezboří svět, když prohrajete, máte jen mimo kurt, nebo i přímo během hry?
To vůbec ne. Myslím si, že během hry jsem pořád stejná, jaká jsem vždycky byla – hodně emotivní. Změna nastala třeba v situacích před zápasy, po zápasech, během přípravy a tak podobně. Řekla bych, že na kurtu jsem pořád bojovná, ale ne tak zuřivá.
Aktuálně kloubíte tenis na vrcholové úrovni s mateřstvím. Jak náročné to je?
To si snad nikdo ani nedovede představit (smích). Nebo asi dovede, ale těžké to je opravdu hodně. Já jsem si ale takto náročnou cestu vybrala. Náročnou třeba v tom smyslu, že nemám žádnou chůvu. Pomáhá mi hodně moje máma, sestra nebo synova druhá babička. Dávají mi ten čas, abych mohla trénovat nebo si zajít na masáž. Ale třeba to druhé se vlastně skoro vůbec nestává, protože si vždycky řeknu: „No já tady budu ležet hodinu na masáži, ale nebudu s tím malým.“ To nechci.
Vy jste dopředu avizovala, že vaše návratová sezona bude zároveň rozlučková. Umíte si ale představit, že byste vrcholový sport s péčí o syna kombinovala i nadále, v dalších sezónách?
To si vůbec nedokážu představit. Je to tak náročné, že bych to nevydržela fyzicky a mohla bych být tím pádem i víc náchylná na zranění. Sportovec prostě potřebuje i čas na odpočinek, regeneraci a já vím, že tenhle čas nemám.
Na začátku letošního roku jste byla jednou ze sportovkyň, které otevřely často tabuizované téma sportu a menstruace. Jak moc důležité pro vás bylo tohle téma otevřít?
Podobných témat, která by si zasloužila pozornost, je hrozně moc. Když se vrátíme k té menstruaci – ženy ji prožívají různě. Někdo ji má takovou, že nemůže vůbec fungovat, třeba v tenise nemůže kvůli ní předvést ten nejlepší výkon. Pak dostává výhrůžné zprávy od sázkařů, kteří absolutně netuší, jak se žena právě cítí. Je důležité o tom mluvit a jsem ráda, že jsem se do toho pustila. I když upřímně jsem bojovala s tím, jestli do toho jít. Čekala jsem, že přijde hodně negativních zpráv, ale nakonec to bylo úplně naopak – napsala mi spousta žen a ta zpětná vazba byla opravdu pozitivní.
Považujete za podobně důležité téma duševní zdraví?
Řešit psychiku v tenise je hrozně důležité. Hlavně to, aby si člověk dokázal říci o pomoc. Není ostuda přiznat, že se člověk cítí mentálně špatně. To spousta lidí neumí a vlastně se za to stydí. Řeknou si, že se to nějak vyřeší. Jenže ono se to nevyřeší, postupně se to nabaluje a pak už je pozdě.
Refresher se snaží být hlasem mladé generace. Co na mladé generaci vy osobně obdivujete? A co naopak ne?
Přijde mi, že mladší lidé mnohem raději zkouší nové věci. Že netouží po tom zůstávat v zajetých kolejích. Víc cestují, víc se učí jazyky. Ale nejen jazyky, obecně jsou otevřenější novým věcem a zážitkům. Někdy bych ale řekla, že jsou až příliš volnomyšlenkářští, a to já nemám ráda (smích). I když je to vlastně fajn, ale já osobně mám raději, když mám věci jasně dané, naplánované. A když to tak není, tak mě to znervózňuje.
Nemění vás ale v tomhle ohledu váš syn? S dítětem taky někdy vše nejde podle plánů.
Samozřejmě mě to učí a taky jsem z toho někdy pěkně na větvi. S ním není nikdy nic tak, jak se naplánuje. Ale syn mě učí spoustu nových věcí. Třeba trpělivosti, kterou jsem předtím neměla.
Když otázku generačního rozdílu vztáhneme na tenis, v čem to má nová generace lehčí, nebo naopak složitější?
Nevím, jestli to mají v něčem lehčí. Když mi bylo nějakých šestnáct sedmnáct let, tak jsem si musela svou pozici hodně vybojovat. Měla jsem třeba jen tři volné karty na velké turnaje. V současnosti hráčky dostanou volných karet víc. Mají to ale těžší v tom, že turnajů je méně a tím pádem je méně míst. Tenis obecně začíná být rychlejší, stejně jako kurty, mění se také materiál. Je potřeba mít tvrdé lokty. Když je člověk postrádá, o to těžší to pak pro něj je.
Jak v tomhle ohledu vnímáte roli sociálních sítí? V jakém smyslu může online prostor ovlivnit mladé hráče a hráčky?
V tomhle ohledu to mají rozhodně mnohem těžší. Já když jsem začínala, tak byly sociální sítě úplně jiné. Teď se podepisuje smlouva s agenty, kteří se ptají, kolik máš sledujících na Instagramu. To je další tlak – hlavně na začínající děti. Ty si řeknou: „Já když teď někde něco nezvládnu uhrát, tak to bude špatné, protože mě nebude sledovat dost lidí.“ A tím se dostáváme k už zmíněné psychice, kdy si ten člověk může namlouvat, že je méněcenný, protože nemá tolik sledujících. Sociální sítě dnes už ke sportu patří, a nejen k němu. Ale je i hrozně moc důležité, aby začínající děti měly kolem sebe správné lidi a přemýšlely hlavou.
