Cillian Murphy je momentálně jedním z nejpopulárnějších herců. Lidé milují jeho postavy, ale jeho skutečné charisma plyne odjinud.
Pronikavé modré oči, žiletka v čepici, výrazné lícní kosti, cigareta, okouzlující, přesto stydlivý úsměv, bomba. Začínat výčtem ikonických vlastností je svého druhu klišé, ale v tomto konkrétním případě se jím začít vyplatí. Ukazuje nám totiž určitý kontrast mezi jemností a staromódním „drsňáctvím“, které si můžeme spojit snad jen s nepatrnou hrstkou lidí. Cillian Murphy je bezpochyby jedním z nich.
Ve zkoumání zmíněného kontrastu můžeme v jeho případě zajít ještě hlouběji a neomezovat se pouze na fyzické rysy a rekvizity, bez nichž je těžké si irského herce vybavit. Cillian je ostatně jednou z nejexponovanějších hvězd současnosti a hlavní role hrává také v sestřizích na TikToku, které mladým lidem ukazují „tu jedinou správnou“ podobu maskulinity.
Na druhé straně je ale velmi tichý a zdvořilý introvert, jehož cestu za slávou kromě dílčích úspěchů dláždila především průběžná zklamání. Často přicházela přesně v tu chvíli, kdy se mu mělo teprve začít dařit.
Ničím zajímavý střed
Cillian se narodil 25. května 1976 v irském Corku jako nejstarší ze čtyř dětí učitelské rodiny, a přestože ani jeden z rodičů nepracoval v kultuře, byla domácnost Murphyových živnou půdou pro růst jak Cillianova talentu, tak i pro rozvíjení vloh jeho sourozenců.
„Táta uměl vzít do ruky v podstatě jakýkoliv nástroj a zahrát na něj,“ prozradil Murphy v nedávném rozhovoru pro The Guardian. Kromě toho rodina z „nijak zajímavé“ střední třídy pravidelně pořádala setkání plné tradiční irské hudby, rodiče s dětmi konverzovali o literatuře, police se prohýbaly pod tíhou knih, rádio u Murphyových hrálo téměř v jednom kuse. Podporu domácnosti, kde se malý Cillian učil ohmatávat první hudební nástroje a mluvit irsky a francouzsky, ale později nahradila soukromá škola, o poznání méně pečující, o to však formativnější.
Mladý Cillian nastoupil na Presentation Brothers College, která ho naučila kromě „všeho, co potřeboval“, také hrát rugby a naučit se fungovat v ryze chlapeckém prostředí. I díky němu Murphy brzy zjistil nejen to, co od života chce, ale především, čemu se rozhodne vyhnout.
KVÍZ: Jak dobře znáš letošní oscarové filmy? Otestuj své filmové znalosti
11. března 2024 v 15:42
Občasná přehnaná maskulinita, soutěžení o dominanci, přítomná šikana a sklony mladých chlapců měnit jednu večerní pintu v noc naloženou v lihu (ne že by se takových seancí nikdy nezúčastnil) Cilliana odrazovaly a Presentation Brothers Collage pro něj představovala spíš vězení než inspirativní místo jako ze Společnosti mrtvých básníků. Potřeboval se z něj – alespoň v hlavě – vymanit. A co lepšího může být v takovém případě útěchou mladému, umělecky založenému člověku z hudebního prostředí než právě muzika?
Murphyho stále se zlepšující schopnosti ve hře na klavír, příčnou flétnu a především na kytaru na dlouhou dobu definovaly další směr jeho života. Začal hrát v kapelách a od značného úspěchu stál jen jediný krůček.
Když to není perfektní, nechci to
„Když se nad tím zamyslím, asi jsem vždycky chtěl být muzikant, což je, myslím, u herců poměrně běžné,“ svěřil se Murphy v rozhovoru podcastu Team Deakins. „Hrál jsem v různých kapelách a svou kariéru jsem bral smrtelně vážně.“ Podobně jak později přistupoval ke svým divadelním, filmovým i seriálovým rolím, bral Murphy svou hudební dráhu smrtelně vážně.
Na nástroje pečlivě cvičil, studoval hudbu, nechal na sebe promlouvat velikány jazzu i rocku. Dlouhé instrumentální, místy až psychedelické linky jeho nejúspěšnějšího projektu Sons of Mr. Green Genet nejvíc konkrétně ovlivnil (nepřekvapivě, když se podle jeho písně kapela jmenuje) Frank Zappa.
Se Sons of Mr. Green Genet se Cillianovi dařilo. Kapela hrála v klubech, měla silnou fanouškovskou základnu a pozornosti se jí dostalo i od vydavatelství Acid Jazz. Od podpisu smlouvy dělilo skupinu málo a ono málo bránilo Murphymu v nastartování vysněné hudební kariéry. Jak asi správně tušíš, k upsání se labelu tehdy nedošlo. Podle Cillianových pozdějších vyjádření hned z několika důvodů.
„Nechtěl jsem tehdy labelu prodat ani hudbu, ani duši,“ řekl herec v podcastu Team Deakins. „Kromě toho jsem v té době měl začít studovat práva a bůhví proč jsem je tehdy bral jako prioritu.“ Dost možná nejdůležitější důvod si ale Murphy, zdá se, nechal až do letošního léta pro sebe. Letos prozradil, že mu „paličatost a nedostatek sebedůvěry“ zabránily kontrakt podepsat a svou hudbu začít konečně vydávat profesionálně. „Když o něčem nejsem stoprocentně přesvědčený, prostě to nevydám,“ popisuje konec jeho hudební kariéry server Irish Star.
Skvělý výkon, slabé tržby a vlažná přijetí
Paličatost dohnala herce i během studia práv na Corkské univerzitě. Případná kariéra právníka skončila ještě dřív, než začala. Škole lze ale i přesto za Murphyho děkovat, neboť právě tam se zrodila jeho láska k divadlu a hraní.
Postupně se skrz menší role dostal do divadelní hry Disco Pigs, podobné kultovnímu Mechanickému pomeranči, která se později dočkala i filmové adaptace. I tam si Murphy zahrál a zčásti i díky ní dostal roli v průlomovém filmu své kariéry 28 Days Later.
Cillian se na role pečlivě připravoval, už když stál teprve na začátku herecké dráhy. Snažil se svoje postavy pochopit, jak to jenom šlo, a jeho výkony této snaze a pracovnímu nasazení odpovídaly. Přesto Cilliana od 28 Days Later žádný zlomový bod ještě dlouho nepotkal. Účastnil se castingu na roli Batmana, která nevyšla, a role Scarecrowa ve filmu Batman Begins (2006) i dalších dílech řady byla spíše vedlejší, bez ohledu na Murphyho skvělý výkon.
Filmy, kde hrál důležitější úlohu jako The Edge of Love, Transcendence nebo Aloft, se dočkaly spíš vlažného přijetí a často svými tržbami ani nepokryly náklady. Kritiky na Murphyho výkon se ale často shodovaly v tom, že je irský herec talentovaný a patří k jejich světlejším momentům. Fakt, že na tyto snímky lidé nechodili, ale stále bránil Murphymu více se proslavit. K tomu mu pomohl až souboj na žiletky s Jasonem Stathamem.
Bateman, Belfort, Shelby
Čteš správně. Roli Thomase Shelbyho, šéfa birminghamského gangu, měl původně ztvárnit legendární kurýr, který si však našel jinou „rodinu“. Cillian Murphy, který jako nekuřák během natáčení vykouřil desítky bylinných cigaret, aby si nevypěstoval závislost na nikotinu, vybouchl právě díky Gangům z Birminghamu. Vestičky, čepice a specifické uchopení cigaret se staly kultovními, podobně jako silný přízvuk při pronášení „no fucking fighting“ nebo „by the order of Peaky Blinders“.
Přestože měl Murphy za sebou několik blockbusterů od Christophera Nolana, cenu z filmového festivalu v Cannes a i řadu dobře přijatých snímků, slávy v tom nejširším smyslu slova se dočkal právě v tento moment. Na druhou stranu, po explozi Peaky Blinders se mu dostalo takové pozornosti, o kterou nestál ani on sám.
Vybrali jsme nejlepší filmy roku 2023. Tohle by tě nemělo minout
20. prosince 2023 v 11:00
Thomas Shelby se totiž vedle Patricka Batemana, Waltera Whitea nebo Leonarda DiCapria jako Vlka z Wall Street Jordana Belforta stal jakýmsi symbolem často až toxické maskulinity. Murphyho tvář se objevovala v sestřizích o sigma males, motivačních příspěvcích podporujících hustle culture, mizogynii nebo homofobii. Tomu mimo jiné napomohla popularita těchto sestřihů na TikToku, YouTube Shorts nebo Instagram Reels.
Kromě onlinové popularity přerostl hercův věhlas i do offline prostředí. Tisícovky mužů chodí s účesem přesně jako Tommy Shelby a zvýšila se i popularita (a o 83 % i britské prodeje) staromódních čepic. Jen pro zajímavost, po premiéře filmu Oppenheimer zmíněné čepice sesadil, hádáš správně, klobouk, který Murphy nasazoval právě v poslední nolanovce.
Z talentovaného herce vedlejších rolí se postupně stalo synonymum maskulinity, vzor pánského odívání i obrázek v katalozích barbershopů. Momentálně existuje jen minimum lidí, kteří by Cilliana alespoň podle tváře neznali, a co víc, nemilovali.
Na cestě k Oscarovi?
Hlavní role ve snímku Oppenheimer, velkofilmu Christophera Nolana, přišla do Murphyho života až letos. Po pěti filmech slavného režiséra, ve kterých si Cillian zahrál některou z vedlejších rolí, a po téměř pětadvaceti letech ve filmu. Možný první Oscar, kterého mu některé reakce kritiků za roli otce atomové bomby předpověděly, přišel po letech dřiny.
Poté, co Murphy jedl jednu mandli denně a v rámci přípravy na roli příliš nespal (prožíval prý velmi intenzivní euforii, která mu nedovolila zamhouřit oči), po nekonečných a velmi intenzivních přípravách na předchozí úlohy – trénování přízvuku, trénincích, studiu kontextu. Poté, co mu nejspíš právě pro jeho perfekcionismus utekla hudební kariéra, pro jeho paličatost ta právnická, ale díky kombinaci obojího a ohromné vytrvalosti se dokázal na kariérním žebříčku vyškrábat až k současné ohromné popularitě.
Ne snad, že by o ni stál. Cillian si stále pečlivě střeží svoje soukromí, a pokud by mohl, natočil by dle vlastních slov jeden projekt ročně a zbytek času strávil se ženou a dvěma dětmi v klidu.
Když jsme na začátku psali o kontrastu v Murphyho životě, měli jsme na mysli přesně tohle. Cillian je herec, který do role dává všechno, co dokáže, a možná ještě o atom víc. Stojí si za svým, ale ono „své“ musí být tak vybroušené jako ten nejkrásnější diamant. Užívá si pódium, ale na premiéry chodí často sám a nejraději by se „ke všem přítomným otočil zády a vůbec s nimi nepromluvil“. Je jednou z největších současných hvězd, ale během hollywoodské stávky se stáhl do ještě soukromějšího životního stylu.
V neposlední řadě je Cillian Murphy na obrazovce ozbrojený gangster v dobovém obleku a na sociálních sítích zástupce „alfa mužů“, v reálném životě však člověk, který coby muž „cítí potřebu odčinit, jak se v historii se ženami zacházelo“. Vychází do ulic, kde podporuje ženy v právu nakládat se svým tělem, jak chtějí, a podpořil oběti v kauze sexuálního násilí režiséra Luca Bessona, s nímž natočil snímek Anna.
Když se na fóru Quora lidé ptali, proč je Murphy tak populární, odpovědi lidí do značné míry kopírovaly výše vypsané. Cillian stojí pořád nohama na zemi, je pokorný jak k řemeslu, tak i k lidem. Uvědomuje si svá privilegia a dává hlas znevýhodňovaným. Zbývá snad jen dodat, že nám dává jistou naději v tom, že naše práce, když k ní přistoupíme poctivě, s láskou a oddaností, nám jednou přinese ovoce. A že se vyplatí nepolevit a počkat na něj snad i o trošičku déle, než bychom chtěli.
