Bulvární média a influenceři v posledním týdnu žijí kauzou údajného milostného poměru dvou českých známých tváří. I přesto, že téma „s kým spí slavní“ plní stránky bulváru od nepaměti, má tahle konkrétní událost větší přesah. Komentář Terezy Patočkové.
Jedná se totiž o dva muže a jeden z nich je hiphopový interpret.
Co se stalo? Na sociálních sítích se šířily zprávy o tom, že gay influencer Tadeáš Kuběnka strávil intimní chvíle s rapperem Sergeiem Barracudou. Tyto zkazky neunikly bulváru, který se ho na celou událost zeptal. Tadeáš to potvrdil. Sergei naopak situaci nepřímo vyvrátil a uvedl, že na Kuběnku podává žalobu a že si na něm jen honí jméno.
Kuběnka nejprve uváděl, že nechápe, proč Sergei vyvrací něco, co se podle něj stalo. Druhý den se mu ale vysvětlení nabídlo samo. Influencerovi začaly chodit stovky zpráv, ve kterých mu lidé vyhrožují smrtí, a vzkazy s podobným obsahem mu nechávají také v komentářích pod fotkami.
Je jedno, zda se popisované stalo, nebo nikoli, o to tady nejde – reakce veřejnosti totiž ukazuje, že aby si Sergei zachoval „tvář před fanoušky“, kteří nyní útočí na influencera, nemohl vlastně říct nic jiného. Nemohl se pasovat do role někoho, do koho se ve svých textech strefuje. „Někdy nevím, co se těmhle buzerantům honí hlavou...“ říká například ve svém textu s Ektorem. „Jsem v pohodě, chcou mě mrdat čubky z Prahy, ony ví, že MCs z jejich města jsou jen buzeranti...“ rapuje v jiném.
Není to nic neobvyklého, hiphopová kultura taková je a až zvláštně se na rozdíl od všeho jiného v tomto přístupu moc nemění. Hip hop je běžně kritizován za explicitně sexistické, mizogynní a homofobní prostředí, které se projevuje především v textech. „Bitch Ima kill you... you ain't nothing but a slut to me,“ rapuje například Eminem. „You faggots keep eggin' me on till I have you at knifepoint…“ říká v jiném songu.
Česká scéna potom především kopíruje tu zahraniční. Texty o „děvkách“ dominují mezinárodnímu mainstreamovému hip hopu, a tak není překvapením, že to v Česku není jinak. Rappery, kteří v Česku neuráží ženy a nestrefují se do gayů, spočítá člověk na prstech jedné ruky. Pro image rappera je zásadní vypadat tvrdě a pro „buzeranty“ zkrátka není místo.
Spisovatel a bývalý manažer MTV Terrance Dean napsal o homofobii v hip hopu a utajované sexualitě největších hvězd knihu Hiding in Hip-Hop: On the Down Low in the Entertainment Industry, ve které odkrývá, jak je naprosto nemožné být autentický v kultuře, která sice nectí nic než autenticitu, ale jak má ona autenticita vypadat, je přesně dané a kdokoliv se od ní byť jen jakkoliv oddálí, končí.
Podle Deana to není tak, že by gay a bi rappeři neexistovali, jen se před světem a sebou samými skrývají, protože společnost, ve které žijí, by je nikdy nepřijala. Ironií těchto gay rapperů je potom to, že hip hop byl založen na myšlence říkat pravdu; byl to hlas městské nižší třídy a čím větší nepřízni osudu umělec čelil, tím větší kredit na ulici získal. Slovy Tylera Durdena „musíš bejt prostě real, brácho“. Jak se ale homofobie a mizogynie do hip hopu dostaly, kdy začalo být cool dehumanizovat druhé lidi a proč se to stalo celosvětově přijímanou normou tohoto žánru?
To je téma stejně staré jako hip hop sám a i v akademické sféře jej zkoumalo mnoho odborníků. Názory na tento fenomén se různí. Někdo tvrdí, že rappeři tvoří texty na základě toho, co žijí, a odráží tak mainstreamové postoje k ženám nebo gayům, které skutečně mají. Jiní tvrdí, že hiphopoví interpreti používají mizogynní texty jako způsob, jak potvrdit svou mužnost, ale jsou také teorie, které tvrdí, že se tak stalo potom, co se rap odloučil od ulice a stal se záležitostí elit a společenského postavení.
Dalším faktem je, že nikdo nemá právo nikoho outovat. To musí člověk udělat sám. Tadeáš ale nebyl tím, kdo s informací vyšel ven. Odpovídal na otázky bulváru, které směřovaly na jeho zkušenost a jeho realitu. To, jak s odpověďmi potom redaktoři naložili, je jejich zodpovědnost.
Můžeme si říci, že nemusel odpovídat vůbec, ale zároveň říct „svou pravdu“ bylo jeho právem. Zkušenosti queer lidí byly umlčovány a zastírány až moc dlouho. Buď se „o tom“ nemluvilo v rodinách, anebo v práci, protože to bylo tabu a něco nenormálního. Je pochopitelné, že někdo, kdo se snaží o normalizaci queer zkušeností, nebude tu svou zastírat ve prospěch rovnováhy v hiphopové kultuře, která jeho existenci apriori neuznává. Navíc, jak sám řekl, ani ze Sergeiova novějšího textu, ve kterém říká „Cítim se jak Freddy Mercury, pí*a už mě nudí, asi začnu píchat kluky“, nedostal pocit, že by o tom neměl mluvit.
Zda se celá kauza skutečně odehrála, se asi nikdy nedozvíme. Její nejdůležitější message však je, že by nám to mělo být absolutně jedno. Konsensuální sex je normální, ať už se všichni zúčastnění identifikují jakkoliv. Dělat z toho senzaci jen přispívá k exotizaci queer sexu a vztahů obecně, což je něco, co v roce 2023 nechceme. A to ani v hiphopové kultuře.
