Slovenka Lucia odešla po nedokončené střední škole do zahraničí, dělala pečovatelku, ale dnes je spokojenou řidičkou autobusu.
„Stále mi říkal, že ženy nerozumí technice, že on si mě na krk nevezme a i kdybych byla jakkoli dobrá, tak mi papíry na autobus nedá,“ popisuje zážitek ze slovenské autoškoly Lucia, která se již několik let živí jako řidička autobusu v Rakousku.
Získat místo řidičky jí přitom pomohl stát. „Na Slovensku takové možnosti nevidím. Buď chodíš do práce, kterou máš blízko, kde vyděláš 800 eur (zhruba 19 000 korun – pozn. red.) čistého, nebo máš smůlu. Na Slovensku se nežije, tam se jen přežívá,“ konstatuje.
A co finanční ohodnocení řidičky autobusu v Rakousku? Nadmíru dobré, říká Lucia. „Máme 13. a 14. plat, prémie v únoru, neboť je to kratší měsíc, aby nám nechybělo, a dokonce prémie za to, pokud nezaspíme a postaráme se o autobus,“ vysvětluje s úsměvem.
Ze Slovenska jsi odešla jako velmi mladá a v Rakousku pracuješ již léta. Jak k tomu došlo?
Když mi bylo 17 let, tak jsem nedokončila hotelovou akademii, protože jsem tu školu nikdy neměla ráda. Hned vzápětí jsem odešla do Rakouska, kde jsem začínala jako skoro každá Slovenka a dělala jsem pečovatelku. Po dvou letech jsem si udělala i kurz přes Červený kříž.
Jako chůva jsem se většinou starala o pacienty, kteří byli ve vážném stavu krátce před smrtí. Nevím, proč jsem si vybírala právě takové lidi, ale možná jsem je vnitřně vyhledávala, protože jsem měla pocit, že musím někomu pomáhat, a myslím, že jsem to dělala dobře.
Ale postupně jsem se rozhodla skončit s opatrováním, neboť je to psychicky i fyzicky velmi náročná práce, hlavně když to člověk dělá už 6 či 7 let. Nevím, jak to zvládají opatrovnice, které se o lidi starají 20 let.
Dnes jsi řidičkou autobusu. Jak ses dostala od opatrování starších lidí k řízení autobusu?
V době, kdy jsem se starala o svého posledního pacienta, jsem si našla přítele, se kterým mám dcerku, ale nakonec jsme se rozešli. Abych dokázala uživit sebe i ji, tak jsem se rozhodla udělat si řidičský průkaz na autobus. Byl to můj sen a věděla jsem, že to jednou budu chtít dělat, ale u nás se k tomu žena dostane těžko.
V Rakousku v té době stál řidičák na autobus kolem 6 tisíc eur (zhruba 140 000 korun – pozn. red.), tak jsem hledala cestičky, jak ho získat levněji. Pocházím od Púchova, tak jsem se šla poptat do místní autoškoly, jak by to probíhalo a kolik by to stálo, ale vedoucí autoškoly byl velice neochotný.
Divil se, že jsem žena, která chce řidičák na autobus, odrazoval mě od toho, opakoval mi, že práci řidičky ženy nezvládnou a pro ženu to ani není dobré povolání. Pořád mi říkal, že ženy nerozumí technice, že on si mě na krk nevezme a i kdybych byla jakkoli dobrá, tak mi papíry na autobus nedá.
Jak jsi reagovala, když ti řekl, že by ženě nikdy nedal papíry na autobus?
Opravdu mě odradil, a dokonce jsem chvíli přemýšlela, že má možná pravdu, ale nakonec jsem se odhodlala a řekla jsem si, že jsou to jeho předsudky, ne moje. Zjistila jsem, že pokud je v Rakousku člověk na úřadu práce, funguje tam podpůrný projekt Ženy v technice, jehož prostřednictvím lze řidičák získat.
Nebylo to ale lehké, protože jsem si musela předem najít zaměstnavatele, který by mi dal přijímací smlouvu s tím, že pokud udělám řidičák, tak mě rovnou zaměstná. Chodila jsem po firmách a nakonec jsem natrefila na skvělého šéfa ve firmě nedaleko od mého bydliště ve městě Feldkirch, který už měl zkušenosti s řidičkami a řekl mi, že ve mně vidí potenciál.
Díky podepsané smlouvě jsem mohla začít tříměsíční výcvik a školení, získala jsem řidičák na autobus a poté jsem musela naší vedoucí ve firmě na jízdě prokázat, že to opravdu zvládám. Ona mi řekla, že řídit umím, tak mě na zkoušku poslali přímo na linku. Mezitím jsem dělala například pošťačku, takže mi linka nedělala problém, a pomalu mě zkoušeli s cestujícími.
Stále mě zajímá, co tě přitáhlo k autobusu. Měla jsi vztah k řízení už předtím?
Měla jsem klasický řidičák na osobní auto. Auta mě vždy bavila, protože i můj otec s bratrem se vždy věnovali autům a traktorům, soused zase jezdil kamionem. Těžké stroje mám v krvi po otci. V minulosti jsem dokonce dělala ve skladu a mám řidičák i na vysokozdvižný vozík.
V tom skladu mi šéf důvěřoval víc než mnoha mužským kolegům. Říkal mi, že to dělám s citem a chlapi to tak citlivě neumí, takže jsem vykládala i ty nejkomplikovanější náklady z kamionů.
Setkala ses v Rakousku s nějakou formou diskriminace jen proto, že jsi žena?
V Rakousku jsem se s ničím takovým nesetkala, to se podle mě děje pouze na Slovensku. Mnozí Slováci jsou zakomplexovaní, uzavření, nechtějí pustit ženy do nového odvětví nebo na pozici, kterou převážně dělají muži. To mě velmi mrzí, protože jsou ženy na Slovensku navzdory všemu stále utlačovány kvůli předsudkům a komplexům.
Já jsem na Slovensku nikdy neviděla perspektivu pro mladé lidi, takže se ani nedivím, že každý odchází. Nevidím žádnou komplexní podporu pro lidi ze strany státu, ať už na podporu studia nebo práce, rekvalifikace, či pomoci s dalším studiem.
Tady se neohlíží na věk, pokud se přihlásíš na školu a přijmou tě, stát ti pomůže. Jasně, nedostaneš moc peněz, ale pomůže ti různými příspěvky. Pokud jsi chytrý, dokážeš se vyšplhat na takovou částku, že ti ty příspěvky pomohou s placením bytu. Na Slovensku takové možnosti nevidím. Buď chodíš do práce, kterou máš blízko, kde vyděláš 800 eur čistého, nebo máš smůlu. Na Slovensku se nežije, tam se jen přežívá.
Říkáš, že šéf firmy měl bohatou zkušenost s řidičkami, ale co cestující? Jsou někdy mile překvapeni, že přijela řidička?
Vůbec nejsou překvapeni, neboť jsou zvyklí. V naší firmě pracuje asi 20 řidiček, takže se jim to nezdá zvláštní, ale spíše jsou překvapeni tím, že jsem tak mladá. Rakušané jsou spíše vděční, že je zde řidička, která je odvezla z bodu A do bodu B, tak jí řeknou dobrý den i na shledanou.
Toto se u nás na Slovensku vytrácí, ztrácíme respekt. Ale jasně, i tady se občas najdou výjimky, lidé, kteří nemají rádi cizince, ale mně osobně se nikdy nestalo, že by na mě někdo začal ukazovat prstem a říkat, že jsem cizinka a co tam dělám.
Jak přesně vypadá tvá pracovní náplň? Kdy ráno začínáš, jaké máš linky a jak ve firmě funguješ?
Naši firmu si najímá město Feldkirch, přičemž zajišťujeme městskou i regionální dopravu. Já jezdím převážně městské linky, ale občas i ty regionální. Městské linky se u nás jmenují Stadtbus a regionální Landbus.
My řidiči dopředu dostaneme roční rozpis práce, podle kterého si můžeme nastavit, kdy máme volno a kdy je třeba jít do práce. U nás je velká výhoda to, že nám šéf umožňuje směny pozměnit, takže pokud něco potřebuji zařídit nebo musím něco řešit s dcerou či se školou, vyjde mi vstříc.
Jinak fungujeme tak, že jeden týden děláme ranní od pěti do dvanácti až dvou, další týden pak děláme odpolední služby od dvanácti do osmi či devíti. Takto se nám to střídá, občas máme i pozdní odpolední služby, které začnou později a končí o půlnoci během pracovního týdne a o víkendu v jednu nebo dvě ráno.
Jak dlouho ti trvalo, než sis sedla za volant autobusu a zvykla si na provoz v rušném městě?
Na provoz jsem si zvykla rychle, ale město Feldkirch je poněkud specifické. Nachází se na hranicích s Lichtenštejnskem, nedaleko je již Švýcarsko a v opačném směru začíná dálnice směr Innsbruck, takže máme ve městě vždy plno aut a kamionů.
V centru máme velmi úzké uličky, takže se mi stává, že zabočím a najednou mám na jedné straně pět centimetrů místa mezi zpětným zrcátkem a stěnou a na druhé straně dva centimetry.
Navíc máme jednu velkou křižovatku, na které se může vytvořit obrovská zácpa. Někdy je prázdná, ale jindy tam stojím i 15 minut a posouvám se metr po metru. U nás se hodně kontroluje, jaké má řidič zpoždění. Autobus ve městě jezdí každých 15 minut, takže pokud se ti stane, že máš zpoždění více než 15 minut, tak tě dojede řidič za tebou, ty se rovnou „vypneš“ a přejedeš na začátek své linky prázdný.
Rozzlobíš se někdy za volantem v zácpě, nebo to musíš před cestujícími krotit?
Ne, protože tím škodím jen sama sobě. Ze začátku mě to iritovalo, ale pak jsem si na to zvykla. Máme ve firmě starší řidiče, kteří mi řekli, že pokud to chci psychicky vydržet, tak musím zůstat klidná. Nejde o to, kdy přijedeš, ale o bezpečnost pasažérů.
Nikomu nepomůže, když budeš přidávat a brzdit, stresovat se a pak z toho onemocníš. Nikdo neřeší, pokud se ti přihodilo 20minutové zpoždění, nikdo ti za to nebude strhávat prémie.
Zpoza volantu jsi dennodenně v kontaktu s lidmi. K jakým typům konfliktů, pokud vůbec nějakým, ve městě nejčastěji dochází?
Občas se vyskytne konflikt, a to zejména s opilými lidmi. Ty nemáme rádi, neboť se jim snadno může přihodit úraz a já jsem vždy jednou nohou v base. Příliš opilé lidi odmítáme vzít, i když jsem velmi trpělivá osoba, ale nediskutuji.
S opilým člověkem se nedohodneš. Přikážeš mu, že musí vystoupit a zavolat si taxi, protože ho nevezmeš, pokud to nerespektuje, voláš policii a ona si to dořeší.
Pokud vám s kolegy vyjde páteční noční, tak si navzájem stěžujete, jak to zase dopadne?
Víkendové noční služby tak nevnímáme. Nemáme z toho strach, jen nám to ovlivňuje náplň práce, neboť vinou opilých lidí nabíráme zpoždění. Já přitom raději dělám odpoledne a v noci než být celý den v práci.
Jak v Rakousku fungují revizoři? Zajímá tě vůbec jako řidičku, jestli někdo jede načerno nebo má lístek?
Řidiče to zajímá, ale během dne je naší náplní práce přijet na zastávku, otevřít a zavřít dveře. Přes den mají směnu revizoři, kteří pracují do zhruba osmi večer a náhodně jezdí s námi. Teprve po osmé večer začínáme kontrolovat lístky my řidiči.
Pokud vozíme pravidelné pasažéry, které už známe a víme, že nám 30krát ukázali roční kartu, tak jen mávneme rukou, ale ostatní lidi stopneme a musí se prokázat. Samozřejmě, vždy byli a budou lidé, kteří cestují načerno, ale tomu jako řidička nedokážu aktivně předcházet.
Říkáš, že je o vás ve firmě dobře postaráno. Jak to tedy vypadá z pohledu výplaty a benefitů, které dostáváte?
Já jsem opravdu spokojená. Práci mám od bytu 15 minut pěšky, naše druhé auto jsem dokonce prodala, neboť jsme si zvýšili splátky hypotéky, abychom to měli rychleji z krku. Teď mám elektrickou koloběžku, na které jsem v práci za 5 minut.
Vydělávám velice dobře, měsíčně je můj plat od 2 100 do 2 500 eur (od 50 do 60 tisíc korun – pozn. red.), podle toho, zda pracuji v neděli, neboť ty jsou zaplaceny dvojnásob. Máme 13. a 14. plat, prémie v únoru, neboť je to kratší měsíc, aby nám nic nechybělo, a dokonce prémie za to, pokud nezaspíme a postaráme se o autobus.
Pokud ráno nezaspíš a vypneš budík, který jinak začne hlasitě pípat na celou firmu, a po šichtě odstavíš autobus, umyješ ho, natankuješ a vyneseš koš, tak ti za to firma dá 50 eur (cca 1 200 korun – pozn. red.). Mého šéfa těší, že nemám žádné nehody, nezpůsobuji škody a jsem prakticky bezproblémový zaměstnanec.
Přesto předpokládám, že řídit autobus v plném městě není jednoduchý úkol.
Člověk si to možná představuje jako lehkou práci, ale za volantem autobusu se musíš neustále soustředit, takže domů přijdeš ne fyzicky unavený, ale psychicky vyšťavený. Musíš neustále dávat pozor na provoz, na to, abys nezabrzdil příliš prudce a někdo nespadl a neublížil si, a nechceš ani nikoho nechtěně přivřít do dveří.
V naší firmě skvěle funguje to, že pokud se na autobusu vyskytne jakákoli vážná chyba, autobus jede hned do servisu a já dostanu náhradní vozidlo. Tady se hned koná. Jezdíme jen kvalitními hybridy od Mercedesu a i můj šéf kdysi začínal jako šofér, takže ví, že pokud nejsou spokojeni zaměstnanci, tak nebudou spokojeni ani cestující.
Chystáš se navzdory všeobecné spokojenosti v důchodu zakotvit doma na Slovensku?
Na důchod zde nechceme zůstat, neboť důchod se v Rakousku užívá docela těžko, protože potřebuješ hodně peněz na to, aby sis udržel svůj životní standard. Není to tady snadné, i když si lidé mohou myslet, kolik nevydělávám, ale já jsem si to sama vydřela.
Zůstal mi na Slovensku ještě pozemek, takže tam bychom jednou chtěli postavit srubový domek a odejít tam na důchod, ale kdo ví, možná se jednou přestěhujeme někam na Havaj nebo do Austrálie.
