„Někdy jsem měla pocit, že ti zaměstnavatelé ztratili schopnost vidět ve svých zaměstnancích plnohodnotné lidské bytosti,“ popisuje novinářka Saša Uhlová své zkušenosti. Přiblížíme ti je v rozhovoru, přečíst si o nich můžeš i v její nové knize.
Kniha Hrdinové kapitalistické práce v Evropě, která minulý měsíc vyšla pod nakladatelstvím A2larm, volně navazuje na předchozí reportážní projekt Hranice práce. V něm Saša Uhlová mapovala podmínky nekvalifikovaných a nízkopříjmových skupin obyvatel v českých firmách.
Nyní vylíčila prostředí pracovních podmínek východoevropských migrantů, kteří se jako levná pracovní síla vydávají hledat štěstí na západ Evropy.
Jaký je koncept vaší nové knihy a kde se zrodil nápad ji napsat?
V zásadě je to můj deník z doby, kdy jsem pracovala na projektu, který měl mapovat pracovní podmínky východoevropských pracovníků na Západě. V předešlém projektu Hranice práce jsem zkoušela špatně placené pozice v Česku a dostalo mě to k úvaze, že podmínky, které u nás měli pracovníci, kteří přijeli ze zahraničí, byly ještě horší než ty, co jsem zažívala já ve stejné práci. Byli tam se mnou zaměstnanci z Bulharska, Rumunska nebo Ukrajiny, kteří pracovali ještě delší směny než my.
Říkala jsem si, že by bylo dobré to téma zahraničních pracovníků zpracovat a bavit se o něm bez nějaké nenávisti a xenofobie, protože lidé, kteří takhle za prací odchází, často nemají jinou možnost.
Jak dlouho kniha vznikala?
Prvotní nápad přišel už někdy v roce 2018, kdy mi to během jedné pracovní cesty navrhl maďarský novinář. Pak se můj odjezd lehce zkomplikoval, protože začal covid anebo něco dalšího. Nakonec jsem tedy začala až v roce 2021. Bylo to s různými přestávkami, navštívila jsem tři země – Německo, Francii a Irsko.
Téma, jak vlastně pojmout pečovatelské služby, se musí do budoucna řešit. Evropa stárne a budeme to řešit všichni. Myslím, že to musí začít být lépe placené.
Původně jsem chtěla do Velké Británie, ale tam jsem práci nesehnala. V součtu jsem ve všech zemích strávila tři a půl měsíce. Pak jsem samozřejmě ještě celou tu knihu dávala dohromady. Během práce v zahraničí jsem každý večer telefonovala s manželem, který hovory nahrával, a na základě těchto nahrávek jsem pak napsala knížku.
Proč zrovna tyto tři země?
Německo a Velká Británie byly ještě před brexitem nejčastějšími destinacemi zahraničních pracovníků. Francii jsem si vybrala proto, že umím francouzsky a bylo to zkrátka jednodušší. Irsko jsem pak zařadila právě proto, že jsem v Británii práci nenašla, ale je to také velmi častá země, kam se zahraniční pracovníci momentálně dostávají, a to i proto, že už UK není v Evropské unii, a je tedy snazší se dostat právě do Irska.
Podrobněji to popisujete samozřejmě v knize, ale jakou práci jste v zahraničí dělala?
V Německu jsem byla na farmě. Obecně v Evropě je zemědělství sektor, který na Západě dělají migranti. V Irsku jsem byla v hotelu, což jsou služby, které velmi často také dělají lidé, kteří přijdou za prací. Ve Francii jsem dělala pečovatelku seniorům. Třeba pro Češky obecně platí, že za prací jezdí méně než Slovenky, Slovinky nebo Polky, ale třeba v těch pečovatelských službách končí hodně Češek v Rakousku nebo v Německu.
Která pro vás byla nejobtížnější?
Fyzicky nejobtížnější byla farma. Psychicky ale byla nejtěžší určitě práce se seniory ve Francii.
Po skončení pečovatelského úvazku se na vás několik lidí obracelo s tím, že jste byla nesmírně milá a práce vám šla. Píšete, že kdyby to byla opravdu vaše práce, a nejen součást projektu, tenhle přístup byste mít nemohla. Jak to myslíte?
Myslím, že bych buď úplně vyhořela, nebo prostě už zkrátka nebyla tak milá a ti klienti by mě začali štvát. Tohle je práce, která se nedá kombinovat s rodinným životem a je extrémně psychicky náročná. Emocionálně se vyčerpáte a už to pak právě třeba těm svým blízkým nejste schopna dávat. Myslím, že lidé, kteří v tomto oboru pracují, opravdu potřebují nějaké supervize. Ale je to finančně podhodnocené, takže mnoho těch pečovatelek nestíhá, zůstává v práci hodně dlouho a pak přebíhá domů, kde opět o někoho pečují.
V knize uvádíte, že se tato práce dá s rodinným životem jen těžko skloubit, přesto je to pro mnoho žen bohužel realita, kterou zvládnout musí. Spousta žen při práci v cizině navíc bojuje s pocitem odloučení od svých dětí, s pocity viny a podobně. Jak tohle prožívali lidé, se kterými jste se během práce setkala?
Potkala jsem matky, ale i otce, kteří zažívali to odloučení, a mnohdy jsem měla pocit, že to vedlo i třeba k alkoholismu či depresím. Na jednu stranu to, že pracujete tak moc, vám pomáhá to odloučení lépe zvládat, protože nemáte prostor na to si stýskat. Na druhou stranu například u těch pečovatelů a pečovatelek bylo nesmírně obtížné, když měli doma ještě někoho, o koho se museli starat.
Někdy jsem měla pocit, že ti zaměstnavatelé ztratili schopnost vidět ve svých zaměstnancích plnohodnotné lidské bytosti.
Ve Francii jsem byla krátce po smrti svého otce. A nedovedu si představit, že bych třeba ještě musela zažívat to, že celý den pečuji o seniora, a přitom je doma můj tatínek, který tu péči potřebuje také. Téma, jak vlastně pojmout pečovatelské služby, se musí do budoucna řešit. Evropa stárne a budeme to řešit všichni. Myslím, že to musí začít být lépe placené a více skloubitelné s rodinným životem, což by asi měly poskytovat místní zdroje v daných oblastech.
Zmínila jste alkoholismus. Jak časté je, že se lidé na takových pracovních pozicích uchylují k únikům z reality pomocí alkoholu nebo jiných návykových látek?
Nedělala jsem na toto téma žádný výzkum, ale z vlastní zkušenosti z ubytoven vím, že je velmi časté, že si tam večer lidé dají po práci pivko, někteří pak i tvrdý alkohol. Drtivá většina lidí v tomto prostředí kouří. Pak existují samozřejmě i další látky, ale s těmi jsem se tam osobně nesetkala.
Jak takové ubytovny vypadají?
Byla jsem na třech různých a bydlela jsem většinou ještě v těch lepších, ale nebývá to nic moc. Je vidět, že do toho nikdo neinvestuje, místo normálních záchodů tam třeba bývají takové špinavé hnusné buňky. V hotelu v Irsku jsme pak bydleli přímo v budově, ale bylo to o dost ošklivější než ten samotný hotel. Hodně záleží na tom zaměstnavateli, ale většina do toho nechce dávat moc peněz.
Věřím, že to bude velmi individuální, ale jaký mají zaměstnavatelé ke svým podřízeným na takových místech přístup?
Na místech, kde jsem byla já, to bylo spíš horší. Což se dalo poznat i podle toho, že tam neustále hledají nové lidi. Na místech, kde to je dobré, se totiž lidé více drží. Zároveň mi třeba na farmě v Německu moje kolegyně říkaly, že je tohle místo to nejlepší, na jakém kdy byly. Problém je ale určitě v tom, že hodně lidí, kteří tam přijedou pracovat, je v zoufalé situaci a jsou ochotní přijmout jakékoliv podmínky.
To pak zaměstnavatele často vede k tomu, že se nesnaží o zlepšení v žádné oblasti, považují zaměstnance za nahraditelné. Nepřemýšlí, jak zařídit to, aby byli spokojení, ale aby vytěžili jejich sílu. Někdy jsem měla pocit, že ti zaměstnavatelé ztratili schopnost vidět ve svých zaměstnancích plnohodnotné lidské bytosti.
Jaká je nejčastější motivace lidí, kteří takové práce vyhledávají? Jsou to hlavně peníze?
Myslím, že jsou to peníze, často dluhy a jakási bezvýchodnost situace. Mnoho lidí je tam zadlužených a na takové pozici jim exekutor peníze nesebere a oni mohou výplatu třeba posílat domů příbuzným. Pak tam jsou třeba i mladí lidé, kteří to dělají přechodně a chtějí si za to třeba postavit dům. Mladí lidé a studenti jsou většinou taková samostatná kategorie, ty jejich motivace bývají jiné a je to opravdu krátkodobá účelová věc k tomu, aby to pár let vydrželi a udělali si nějaký finanční základ.
Nemuselo ani nutně jít o to, že by šlo jen o peníze, ale spíš ta atmosféra na pracovišti byla taková, že nepracovat kvůli nemoci se nedělá a je to známka slabosti a toho, že jste moc měkcí.
U těch starších je to ale jiné. Potkala jsem plno žen okolo padesátky, které vypadaly, že jim je ještě o deset více, a je jasné, že to, co dělají, budou bohužel dělat až do smrti, protože nemají šanci ani na to, aby finančně vyšly se svým důchodem. To si myslím, že je velké zoufalství. Záleží na tom, jestli tam člověk vůbec s nějakou motivací jede a jestli vidí, že ta práce tam bude mít konec, nebo ne.
Popisovala jste v knize i to, že lidé do práce chodili i nemocní nebo zranění. Nemohli si dovolit přijít o peníze?
Pro zaměstnavatele je nemoc zaměstnanců většinou na obtíž. Pokud někdo opravdu nemohl a měl třeba vysoké horečky, tak nepracoval. Ale většinou se tam držel spíš ten postoj, že to člověk zkrátka vydrží. Nemuselo ani nutně jít o to, že by šlo jen o peníze, ale spíš ta atmosféra na pracovišti byla taková, že nepracovat kvůli nemoci se nedělá a je to známka slabosti a toho, že jste moc měkcí.
Co by se muselo změnit, aby se všeobecné pracovní podmínky na takových místech zlepšily?
Myslím, že globálně na to asi jít nemůžeme, vždycky bohužel budou země, kde budou lidé chudší než jinde a budou si chtít vydělat v zahraničí. Na úrovni EU by se to ale asi dalo nějakým zásadním způsobem změnit třeba tím, jak obrovské jsou rozdíly ve mzdách napříč Unií. Když třeba srovnáte Rumunsko s Lucemburskem, vůbec to nechápete.
Myslím, že bychom měli zavést nějakou evropskou minimální mzdu. Je jasné, že to nejde ze dne na den, ale s různými krizemi posledních let se ty rozdíly ještě zvětšují. Jsem přesvědčená o tom, že celý evropský projekt nemůže vydržet, pokud se tohle nezačne řešit. Nejde mít něco jako volný pohyb a trh ve chvíli, kdy z jedné země půjdou zástupy hladových lidí do jiné a bude to zasahovat do pracovních podmínek i mezinárodních vztahů.
Jak vám osobně během celého toho experimentu, který vyústil v knihu, bylo?Bylo pro mě velmi nepříjemné tu práci shánět, to opravdu nemám ráda. Ale když už ji dělám, tak mě většinou baví. Umím si představit, že bych klidně s radostí v létě sbírala na poli brokolici, starala se o seniory nebo pracovala jako pokojská na malém hotýlku s milým šéfem. Jde tam ale právě o ty podmínky. Pracovat denně 15 hodin ve špatných podmínkách se nedá. Hodně mi pak samozřejmě chyběla i rodina, pamatuju si, jak mi jednou můj nejmladší syn volal s tím, že má pro mě nějakou písničku, a já se rozbrečela.
Brečela jsem, i když jsem v domech jiných lidí viděla na lednicích magnety s jejich rodinami. Někdy jsem měla právě kvůli tomu stesku pocit, že to nevydržím. Mám pocit, že lidé, kteří tohle dělají dlouhodobě, musí spadnout do určité rezignace. Já měla aspoň tu výhodu, že jsem věděla, že je to jen na chvíli a skončí to, ale to někteří nemají.
Kdybyste to měla zpětně zhodnotit, co vám celý ten experiment vzal a co pozitivního vám přinesl?
Myslím, že mi vzal naděje na to, že současný systém je snadno reformovatelný. Ale dal mi zkušenosti, za které jsem moc vděčná. Zažila jsem to, co nikdy předtím, a také jsem zjistila, do jaké míry je člověk schopný se udržet a jít dál. I když si myslíte, že jste už na hranici sil, stejně vlastně zvládnete po pár hodinách spánku jít a zase pracovat. Byla jsem postavena do určité mezní situace. Nebyl to nějaký umělý experiment na univerzitě, ale reálná zkušenost. A vlastně asi jedna z těch nejzajímavějších, co jsem kdy zažila.