Herectví bere jako srdcovou záležitost, ale uvědomuje si jeho úskalí. Maximilián Dolanský právě odmaturoval, má za sebou role na divadle, ve filmu i v televizi a i když vyrůstal mezi herci, svou cestu si vyšlapává po svém.
Pravděpodobně jsi tohohle mladého, aspirujícího herce mohl*a zaznamenat v seriálu Limity, filmu High School Heist nebo na Letní scéně Kampa v představení Forman. Pochází z herecké rodiny, je synem Jana Dolanského a Lenky Vlasákové. Sám k herectví tíhnul už odmalička.
V rozhovoru jsme probrali, jak ho rodiče od této nestabilní branže odrazovali, a proč se do toho stejně pustil, jestli na konzervatoři probíhá rivalita, co je jeho největším snem, proč se ještě před 18. narozeninami odstěhoval z domova a poohlédli jsme se i na jeho pracovní zkušenosti, kterých má na kontě při svém mladém věku už poměrně dost.
„Nejvíc mě baví vzklouznout do hlavy někoho úplně jiného,“ prozrazuje, co má na herectví nejraději. Věř, že o tomhle sympaťákovi brzo hodně uslyšíš.
Kdy jsi věděl, že se chceš věnovat herectví? Co tě na tom tak táhlo?
Vlastně jsem to chtěl dělat odjakživa. První rozhodnutí padlo, myslím, ve 13. Moji rodiče nebyli úplně pro, samozřejmě věděli, do čeho to dítě jde. Přece jen je tato branže trochu náročná, jak psychicky, tak fyzicky. Člověk musí snášet neustálou kritiku na svou osobu, takže je potřeba být dost pevnou osobností, aby vás to psychicky nezničilo. Ale já si při výběru střední školy v deváté třídě stál za tím, že půjdu na konzervatoř, a pak to celé začalo vznikat. Předtím jsem neměl žádnou hereckou zkušenost.
Uvědomoval sis už předtím, jaké nejistoty a rizika jsou s touto profesí spojené?Ano, ale i přes všechna ta úskalí jsem do toho šel. Byl jsem strašně zvědavý, moc mě to lákalo. A vlastně jsem udělal dobře, protože poté, co jsem se dostal na tu školu a začal se v herectví víc rozvíjet, mě to chytlo natolik, že teď už nevím, co bych dělal jiného. Ale jako dítě jsem měl plno snů. Vždycky jsem měl moc rád zvířata, první knížky, co jsem přečetl jako malý, byly hlavně encyklopedie. Takže jsem si sebe představoval jako ochránce zvířat.
Co tě na herectví baví úplně nejvíc?To, že můžu prožívat jednotlivé příběhy lidí a vlastně vklouznout tak trochu do hlavy někomu úplně jinému, což je něco neskutečného. Člověk najednou přestává být sám sebou, stává se někým, kým ve skutečnosti není. Má odlišné charakterové rysy, musí se jinak chovat, týká se to i řeči těla.
Jak tě bavilo studium na konzervatoři? Byli jste spíš parta, nebo jste jeden druhému třeba i trochu záviděli, když někdo začal být obsazovaný víc než ostatní?Nějaká rivalita tam je, ale já mám pocit, že je to zaobalené velkou láskou a velkým přátelstvím. Obecně nás na hereckém oddělení není moc, v každé třídě je 12 lidí, takže dohromady asi 90 studentů. Jsme spíš taková velká rodinka. Řekl bych, že si věci navzájem přejeme.
To studium je intenzivní, časově velmi náročné. Jsou dny, kdy je člověk ve škole od osmi do sedmi. S příchodem konzervatoře v podstatě zmizely všechny moje volnočasové koníčky. Dřív jsem dělal gymnastiku, skákal jsem parkour, jezdil jsem na skatu. Na nic z toho už nezbyl čas. Ale pohybově se to na škole vynahradilo, měli jsme třeba akrobacii, lidový tanec, step nebo balet. Ve finále bylo nejnáročnější kombinovat studium s prací. Naštěstí nám škola vychází hodně vstříc, za což jsem vděčný. Jen je potřeba to potom dohánět a chodit co nejvíc. Myslím, že je to především o komunikaci s profesory.
S konzervatoří chceš pokračovat, nebo máš v plánu zkusit DAMU?Na DAMU jít nehodlám. Rozhodl jsem se, že už nepotřebuju jít znovu do prváku, raději nechám prostor lidem, kteří herectví ještě nestudovali. Já jsem se teď rozpracoval a ono je to pak s tou školou složitější, takže zůstávám na konzervatoři do páťáku a pak uvidíme.
Největší priorita byla maturita a tady tohle považuji za bonus, který buď dodělám, nebo ne. Zůstávám kvůli lidem. Plus se v těchto ročnících zkouší hodně ve školním divadle a pracujeme s režiséry, že už nejsme jen s pedagogy, takže tvoříme celé inscenace, kompletní představení.
Co bereš jako pozitivum toho, že máš rodiče herce?Že můžeme společně sdílet to, co prožíváme. Mít to jméno je výhoda a nevýhoda zároveň. Samozřejmě, že to mám v mnoha věcech trochu jednodušší, ale mám pocit, že v dnešní době se už na nějakou protekci moc nehraje. Šikovných lidí je tady šíleně moc a myslím si, že spoustu režisérů by mě do té role neobsadili, kdyby ve mně neviděli talent.
S oběma rodiči ses setkal profesně. S maminkou hrajete ve hře Krajina 0 a po boku tatínka ses objevil v seriálu. Jaké to je s nimi hrát?Je to tak, jen škoda, že Krajina 0 už končí, bylo to krásné. Vlastně šlo o asi moji druhou inscenaci v životě. Jednalo se o mezigenerační představení, tématem byl spor mezi rodiči a dětmi, zároveň to je o dospívání a Krajinu 0 já přirovnávám k Narnii, že ty lidi tam projdou takovou cestou a pochopí úhel pohledu toho druhého. Moc mě to bavilo a s mámou hrát je super.
S tátou jsem si zahrál před kamerou v Parťákovi na baterky, a to bylo boží. Rodiče jsou kolegové a oni žádným způsobem neovlivňují tu moji cestu, já u nich už dva roky nebydlím, takže já si tu cestičku šlapu dost sám.
Proč ses tak rychle osamostatnil? Jak to zvládáš a jak to snášeli rodiče?Já bydlím se starší sestrou, v jednu chvíli jsme totiž sháněli bydlení oba. Já se vlastně odstěhoval týden před svými osmnáctinami. Tušil jsem, že to půjde, a když ne, tak jsem dělal všechno proto, aby to šlo. Nebylo to, že bych utíkal z domova. Já s rodiči mám krásný vztah, což je věc, za kterou jsem snad nejvděčnější na světě. Jenom já jsem byl spíš zvědavý (smích).
Chtěl jsem si to vyzkoušet, a když jsem věděl, že na to prostředky víceméně mám, tak jsem si říkal, proč to nezkusit. A rodiče nám pořád finančně pomáhají. No a jejich reakce byla taková, že máma mi řekla, ať letím, tak letím. A tatínek nám pomohl se stěhováním, a pak prý z toho byl hrozně smutný. Taky mi chybějí, takže se těším právě teď na léto, že budeme dost spolu.
Jak budou tedy vypadat tvoje prázdniny? Spíš pracovně, nebo odpočinkově?Kombinovaně. Budu točit film, o kterém zatím nemůžu mluvit, a také budu hrát na Letní scéně Kampa v představení Forman, což je naprosto skvělý projekt. Režisérka Adéla Stodolová má dar, že dokáže vytvořit úžasnou partu lidí a příjemné prostředí pro práci. Já tam hraju mladého Ivana Passera, což je nejlepší kamarád Miloše Formana od asi 14 let, pak spolu i emigrovali do Ameriky. Potom tam hraju dalších asi deset mini rolí, zahraju si komunistu, moderátora Oscarů, víceméně od každého trochu. Je to super, je to barevné, hravé, jsou tam skvělé choreografie a myslím si, že se u toho lidé nenudí. Zároveň mám pak během léta i dovolenou s rodiči a dost času chci strávit na chalupě. Těším se, že po maturitním šílenství budu i jinde než v Praze.
Nejvíc ses zviditelnil v seriálu Limity. Co tě práce na seriálu naučila a jak tě celé natáčení bavilo?Natáčení mě bavilo moc. Byl to vlastně první velký projekt, předtím jsem měl vždy epizodní role, že jsem se na place objevil jen na pár dní a teď to bylo vážně intenzivní, takže to mě dost posunulo v tom, že jsem se naučil fungovat před kamerou. Jsem velmi vděčný, že zatím dělám samé hezké projekty. Dokud si vydělávám sám na sebe, tak se budu snažit dělat to, v čem vidím nějakou hodnotu, ale zatím beru spíš všechno, protože mi opravdu přichází pod ruku super věci. A myslím, že právě díky Limitům teď dostávám skvělé nabídky, zrovna teď mě oslovil režisér s rolí ve filmu s tím, že mě viděl v Limitech a líbil jsem se mu.
Jak bys porovnal práci u filmu, seriálu nebo na divadle?Řekl bych, že seriál je podobný jako film, jen je na to víc času, protože každý díl seriálu je takový menší film. Paradoxně mám pocit, že u toho filmu se většinou víc nestíhá, protože ty celovečerní filmy jsou větší piplačka, zatímco u seriálu se děj rozvíjí, je tam daleko víc prostoru, aby se to někam hnulo. Jinak je ta práce před kamerou podobná.
Divadlo je úplně něco jiného. To je pro mě magický prostor. Já divadlo zbožňuju v tom, jak to vzniká tady a teď a každé představení je jiné. To je věc, která je na tom filmu takové prokletí, že člověk to zahraje jednou a už to tak zůstane a nemůže se v tom dál vrtat a rozvíjet to. Takže na role před kamerou je potřeba být perfektně připravený dopředu, u divadla je samozřejmě také intenzivní zkoušení, ale pak se to vyvíjí furt někam dál.
K čemu nejvíc inklinuješ? Asi divadelní film a filmové divadlo (smích). Ale divadlo je srdcovka, miluju tam tvořit a miluju ho dělat se svými kamarády, to si člověk užije velké srandy a rozvíjí se s lidmi, kteří mu jsou nejblíž. Máme dva divadelní soubory, kde děláme věci po svém. Mým snem by bylo s lidmi jako je Prokop Zach, Ondra Stupka, Max Kocek a Jirka Dlouhý založit vlastní divadlo. To bych si moc přál.
Právě vyšel film High School Heist, ve kterém sis zahrál. Zmiňoval jsi, že něco takového se v Česku tolik netočí. V čem je snímek jiný?V míře té stylizace, jak je ten film celkově vyprávěný. Nemám pocit, že v Česku zatím vznikl akční film ze střední školy. Tohle u nás tolik není, podobá se to spíš americkým věcem. A zase to natáčení bylo parádní, jelikož polovina těch lidí jsou moji spolužáci a kamarádi. To mi řekla jednou moje máma, že střední školou to vůbec nekončí, že se budeme potkávat dál, protože jsme všichni ve stejné profesi a High School Heist je toho důkazem už teď.
Tím, že se o tobě začalo víc vědět, máš pocit, že jsi více „chtěný“ například ze strany slečen? Jak to vnímáš?Asi jo, ale většinou jsou ty slečny o sedm let mladší než já (smích). Celkově ta pozornost se zvedla, a právě s Limity to přišlo, a pak už se to tak jako nabaluje. Je to dost rychlé, to člověk fakt ani nemrkne. Ale překvapilo mě to moc mile. Vlastně poprvé jsem zaznamenal to, že se se mnou lidi fotí, když jdu jen po chodníku teď na Zlínském festivalu. Určitě to je tím, že tam jezdí ti, které audiovizuální tvorba zajímá, tak mají přehled. Ale normálně se mi to ještě neděje, mám pocit, že furt nejsem „profláklej“.
A jak se naopak stavíš ke kritice?Je to těžké. Když to není vyloženě hejt, tak se z toho snažím něco vzít. Třeba od svých kamarádů a od rodičů si to nějakým způsobem někdy vyžaduju. Ono to k tomu patří, ježišmarja, akorát je někdy náročné, aby si to člověk nebral osobně. Mám pocit, že to je asi ta nejtěžší část na herectví, že člověk neustále pracuje sám se sebou a všechny ty věci, co dělá špatně, se týkají jeho, ať už technicky nebo jakkoliv vnitřně. Někdy to bolí, ale zároveň je potřeba to občas přepnout, že jde čistě jen o práci, že se to netýká přímo tebe.
Jsi ten typ, co chce být stále „busy“, anebo si rád odpočineš a chilluješ?Já potřebuju něco dělat a chci něco dělat neustále a nevadí mi to. Ale zase také někdy potřebuju filtrovat a mít klid. Mám rád tvořit věci a zatím se moc neflákám. Já si myslím, že bych pak sám sebe sežral, že bych se unudil k smrti.
Připravuješ teď něco a na co bys lidi pozval?Přijďte určitě na Formana na Letní scénu Kampy. Pak v září, až začne sezóna, bych pozval na komediální představení Hra lásky a náhody, kterou hrajeme ve Studiu Citadela. Potom na Jatkách 78 hrajeme inscenaci Ve jménu Hamleta a do kina choďte na High School Heist, protože si myslím, že to stojí za to.
A na závěr, jestli prozradíš, co je tvoje guilty pleasure? Válet se na chalupě u bazénu, protože tam je to taková oáza klidu. Když potřebuju vyčistit hlavu, tak jedu tam.
