Po letech ticha vzal Adam Vopička zpátky do ruky kytaru. V rozhovoru mluví o tom, jak se vyrovnat s tím, když ti svět zní jinak než ostatním.
Adam Vopička byl s hudbou spjatý celý život. Pak přišla pauza – postupně totiž začal ztrácet svůj sluch. „Dneska slyším zhruba do 1 000 Hz – třeba ptáky už neslyším vůbec,“ říká o svém stavu. Nakonec se ale rozhodl k hudbě vrátit a nenechat svůj hendikep, aby mu usměrňoval život. V květnu vydal první sólovou desku Grál a rozjel koncertní vlnu.
Dřív hrál v melancholických indie-rock kapelách jako Roe-Deer nebo The Prostitutes. Teď se vrací jako sólový písničkář s hlubokými texty a melodiemi, které rezonují v hlavě. Kromě hudby režíruje reklamy, točí videoklipy a zvládá i roli táty.
V rozhovoru mluvíme o jeho sluchovém handicapu, vyhoření, návratech zpět k hudbě, autenticitě v době AI, ale také o tom, proč už nechodí do divadla a proč si na pianu přelepuje horní oktávy.
Věnuješ se hudbě i režírování reklam – dvě naprosto odlišné oblasti. Co tě na nich pořád baví?
Hudba je pro mě nejčistší forma bytí – místo, kde jsem naplno přítomen, otevřený a v souladu sám se sebou. Vlastně když nad tím přemýšlím, nejdůležitější dvě vrstvy mého života jsou můj syn a hudba. Reklama je pro mě teď už spíš jen profese – dřív mě natáčení pohlcovalo a bavilo bez ohledu na výdělek, ale postupem času jsem z toho trochu vyhořel. Teď už tu práci beru s nadhledem a dělám ji jako řemeslo.
Která reklama pro tebe byla největší výzva a na kterou jsi nejvíc pyšný?
Největší výzva bylo asi několikadenní natáčení pro Škodovku se Sašou Rašilovem. Měl jsem z něj na začátku trochu respekt, přece jen to je známý herec, ale nakonec to byla velká pohoda – je to fakt profesionál, všechno dával na první, druhý pokus a přesně věděl, co po něm chci. Celé to natáčení mě velmi bavilo a ty spoty mám dodnes rád – jsou vtipné a přitom hezky udělané. A pak si hodně vážím i kampaně pro Seznam.cz. Točili jsme pár dní v krásném údolí plném roubenek, s pohádkovými bytostmi. Bylo to náročné, ale krásné natáčení, na které rád vzpomínám.
Jak jsi s hudbou začal a v jakých kapelách jsi působil?
S hudbou jsem začal už jako malé dítě – asi v sedmi letech jsem začal hrát na piano. Rodiče mě do toho trochu dotlačili, ale zpětně jsem za to vlastně rád. Pak jsem na hudbu na nějakou dobu kašlal a v pubertě se k ní vrátil, protože mi přišlo, že s kytarou se dají balit holky (smích). Založil jsem tehdy svou první kapelu Big Cheese, což byl grunge. Později jsme se přejmenovali na Fake Tapes a hráli spíš indie rock. Po rozpadu kapely jsem pokračoval s Terezou Kovalovou v akustickém duu Calm Season. Vedle toho jsem chvíli působil i v dalších projektech – třeba s The Prostitutes, Roe-Deer nebo krátce v kapele The.Switch.
Měl jsi dlouhou pauzu. Kdy nastal ten moment, kdy ses rozhodl vrátit zpátky k hudbě?
Hudbu jsem na dlouho úplně odstavil. Měl jsem pocit, že se musím naplno věnovat práci a vydělávání. Jenže čím víc jsem ji potlačoval, tím hůř mi bylo – psychicky i fyzicky. Samozřejmě těch důvodů bylo víc, ale když jsem byl opravdu na dně, došlo mi, že je to něco, co ke mně neodmyslitelně patří. Postupně jsem se k hudbě začal vracet a od té doby je všechno krásnější!
Měl jsi obavy, jak tě lidé po návratu přijmou?
Ze začátku jsem měl pocit, že si mě už určitě nikdo nepamatuje a že na to, co jsem dříve budoval, už nejde navázat. Přece jen, deset let je dlouhá pauza. Měl jsem kdysi publikum, jezdili jsme menší turné, fungovalo to… a najednou zase od nuly. Myslel jsem, že už to nikoho zajímat nebude. Ale pak vyšel můj první nový singl Oči jako planety a dostal se překvapivě daleko mimo mou bublinu. Měl jsem z toho obrovskou radost a hlavně to byla motivace dotáhnout celé album. Došlo mi, že tu pořád jsou lidé, které to chytá a kteří se na tu hudbu těší.
Jakému hudebnímu stylu se teď věnuješ? Je pro tebe příjemnější než to, co jsi dělal dřív?
Tak jasně, že teď dělám to, co mi nejvíc sedí – jinak bych to přece nedělal, že jo? (smích) Ze všech stylů, kterými jsem si prošel, mi tenhle vyhovuje nejvíc, a to hlavně proto, že je pro mě nejautentičtější a nejpravdivější. Obzvlášť co se týče textů – tam mám pocit, že říkám věci fakt napřímo, bez obalu. Stylově by se to asi dalo popsat jako indie pop, ale někdo tomu říká „magic pop“ a vlastně to docela sedí.
Vím, že máš sluchový handicap. Jak moc tě ovlivňuje v hudbě?
Když hraju sám na kytaru, je to v pohodě. Ve studiu občas něco neslyším, ale když pracuji s producentem, se kterým jsem sehraný, tak vím, jak s tím naložit. Nejtěžší jsou koncerty – musím si hlídat sluch, abych si ho dál nepoškodil, a zároveň potřebuji dobře slyšet kapelu, hlavně bicí a celkově rytmus. Takže jedu přes in-eary (sluchátka do uší pro hudebníky, aby slyšeli sami sebe) a dávám si velký pozor na hluk.
Co se ti se sluchem vlastně stalo?
Poprvé jsem si začal všímat problému se sluchem někdy v šestnácti, sedmnácti letech. Třeba když jsem neslyšel, že pípá pračka nebo jsem některým lidem špatně rozuměl. Šel jsem na vyšetření a ukázalo se, že neslyším vyšší frekvence – slyšel jsem asi do 8–10 tisíc Hz (zdravý člověk slyší přibližně 16-20 tisíc Hz). O pár let později jsem měl pocit, že se to zhoršuje, a test ukázal, že slyším jen do 4 tisíc Hz. A tak to šlo dál. Dneska slyším zhruba do 1 000 Hz – třeba ptáky už neslyším vůbec.
Jak se to stalo? Vlastně pořádně nevím. Myslím, že to je víc věcí dohromady. Hrál jsem hodně v kapelách, často bez špuntů, byl jsem často v hluku. Ale třeba ostatní, co se mnou hráli, taky neměli ochranu a nic se jim nestalo. Takže si říkám, že v tom asi hrála roli i psychosomatika – že jsem z nějakých psychických důvodů ty uši nechal být, nechránil je. Je to zvláštní. Ale nikdy jsem nedostal žádnou jasnou diagnózu. Prostě se to dělo a já jsem to jen pozoroval.
Jak tvoříš hudbu, když neslyšíš naplno?
Samotné skládání je v pohodě – většinu věcí píšu doma na kytaru, hraji si melodie, zpívám a tam mě sluch skoro vůbec nelimituje. Trochu horší je to u piana, protože neslyším horní dvě oktávy, takže se jim raději vyhýbám. Někdy si na ně položím knížku, abych na ně omylem nehrál a pak se z toho nevytočil (smích).
Co ti kvůli zhoršenému sluchu dělá v běžném životě největší potíže?
Nejvíc mě omezuje běžná komunikace – povídat si s lidmi je pro mě někdy náročné. Když to není face-to-face a v prostoru s dobrou akustikou, tak je to vždycky trochu boj. Nejvíc zápasím s vyššími hlasy, takže ženy často slyším hůř. V létě je to fajn, protože se setkáváme venku, kde je zvukově čisto. Ale v zimě, v místnostech plných ozvěny nebo ruchu, už je to horší – nerozumím, musím se hodně soustředit a stojí mě to dost energie. Bez sluchátek skoro vůbec nezvládnu telefonovat. Hlasové zprávy jsou pro mě utrpení a úplně jsem přestal chodit do divadla, protože prostě nerozumím. A ani na české filmy si netroufnu, pokud nejsou s titulky – spoustu věcí jednoduše přeslechnu. Jsou to zdánlivě běžné věci, které spousta lidí bere jako samozřejmost, ale pro mě už dlouho nejsou. I tak se s tím dá fungovat – stejně slavím každé ráno a každý den!
Přišla někdy krize, kdy jsi měl chuť se hudby úplně vzdát právě kvůli svému sluchu?Jo, ta krize přišla – před deseti lety jsem to fakt chtěl celý vzdát. Špatně jsem slyšel, nerozuměl jsem ostatním a jakýkoliv kontakt s hudbou mi ten pocit jen zhoršoval. Byl jsem tak zlomený, že jsem si řekl, že už nikdy nevezmu kytaru do ruky. Dneska mi to přijde skoro vtipný, protože mám úplně jiný pohled na život i na sebe. Ale tehdy to tak prostě bylo.
Pamatuješ si moment, kdy ti došlo, že se ti sluch už nikdy úplně nevrátí?
Pamatuji si, jak jsem šel po letech na ušní vyšetření s tím, že to bude možná jen trochu horší. Ale ten test ukázal, že je to mnohem vážnější, než jsem si myslel. Byla to ledová sprcha. V tu chvíli mi došlo, že musím změnit spoustu věcí v životě, abych ten sluch dál neničil. Tehdy mě napadlo, že možná budu muset s hudbou úplně přestat. Ještě jsem nějakou dobu zůstal u hraní, ale ten moment mi změnil pohled na každý den a vlastně na úplně všechno.
Omezuje tě tvůj sluch jako rodiče? Myslíš, že by lidé měli být trochu vstřícnější k lidem, kteří neslyší dobře?
Nejtěžší chvíle jsou asi ty, kdy mi můj syn něco říká a já mu nerozumím. Někdy se ho i čtyřikrát zeptám, co říkal, a on je z toho zoufalý, protože neví, jak mi to říct jinak. Jak je starší, tak je to lepší, ale když byl maličký, bylo to dost náročné – hlavně když jsem s ním byl sám a neměl u sebe nikoho, kdo by mi to „přeložil“. Třeba v autě, když mluví zezadu, mu často vůbec nerozumím. Ale časem jsme se sehráli. Jsme parťáci, zvykli jsme si na to – a vlastně nás to ještě víc sblížilo. Jeho to naučilo trpělivosti a taky líp vyslovovat. Někdy mě až dojímá, jak pečlivě mi něco říká.
A co pohyb ve městě?
Nedávno se mi stalo, že jsem v tramvaji neslyšel ten výstražný zvuk, že se zavírají dveře – teda já ho vlastně neslyším nikdy. Tyhle vysoké zvuky jsou úplně mimo můj rozsah sluchu. Naštvalo mě, že mě řidič „přivřel“, a začal jsem ho sprostě gestikulací posílat do háje… a až pak mi došlo, že to byla moje chyba. Tyhle momenty jsou pro mě běžné – třeba i to, že neslyším typické „cinkání“ tramvaje.
Náročná je také jakákoliv komunikace v běžném provozu – kupování věcí, mluvení s obsluhou v restauraci, vyřizování na úřadech… Většinou nerozumím napoprvé, musím se víckrát ptát a vysvětlovat, že mám sluchový hendikep. Dřív jsem kvůli tomu měl blok cestovat sám nebo něco zařizovat. Dnes už to zvládám, ale stojí mě to hodně energie a soustředění.
Co sis díky zdravotnímu stavu uvědomil a chtěl bys vzkázat ostatním?
To je hodně dobrá otázka. Kvůli svému zdravotnímu stavu, který se postupně trochu zhoršuje a u kterého vlastně netuším, co mě v budoucnu čeká, jsem si uvědomil jednu zásadní věc – jak důležité je být přítomný. Nežít jen v hlavě a plánech, ale tady a teď. Když si představím horizont svého života, vidím tam trochu tmu – netuším, co přijde. A paradoxně je na tom něco uklidňujícího. Jasně, mám strach z toho, co bude s mým sluchem, ale zároveň mě to učí pustit kontrolu a víc vnímat přítomný okamžik. A to je něco, co bych si přál, aby si občas připomněl každý z nás.
Zpět k hudbě. Co podle tebe dělá z písně dobrou píseň?
Čím jsem starší, tím víc věřím v autenticitu – dělat věci tak, jak je člověk opravdu cítí, ne kvůli tomu, aby se někomu zalíbil. Myslím si, že v době, kdy je všude umělá inteligence a spousta věcí se jen napodobují, lidé podvědomě vyhledávají to, co je opravdové a osobní. Dobrý song je podle mě ten, který je upřímný.
Tvoříš hudbu s cílem oslovit konkrétního posluchače, nebo je to spíš způsob, jak zpracováváš svoje vnitřní věci?
Zjistil jsem, že aby to fungovalo, musí to vycházet opravdu upřímně ze srdce. A zároveň je potřeba se nad tím tématem zamyslet tak, aby ho mohl prožít i někdo úplně jiný – nesmí to být příliš konkrétní, aby si v tom každý našel svůj vlastní příběh. Takhle nad tím přemýšlím. Ale zároveň je to i moje osobní terapie.
Dal ti svět reklamní režie něco, co teď využíváš při tvorbě hudby?
Je to zákeřná otázka, protože hudba a reklama jsou opravdu dva úplně jiné světy. Ale možná mi právě ta reklamní práce ukázala, jak moc si vážím autenticity. Díky ní jsem si uvědomil, jak důležité je dělat věci, které opravdu cítím jako svou cestu – být v souladu sám se sebou a každý den žít co nejvíc v pravdě.
Co tě teď láká nejvíc – v hudbě, režii nebo třeba úplně mimo tuhle scénu?Určitě bych jednou chtěl natočit film – možná i víc. Na podobná témata, o kterých zpívám na albu. Třeba jak by svět vypadal bez internetu – kdyby napořád vypadl signál a místo apokalypsy by se lidem vlastně ulevilo. O tom, že láska má vycházet z plnosti. O potřebě hledat uznání uvnitř sebe, ne venku. O tom, proč jsme často nešťastní, a kde vlastně pramení to tiché utrpení, co v sobě často nosíme. Chtěl bych natočit film, který bude „cozy“, příjemný, obejme všechna tahle témata a diváky přitom pohladí.
Lidé z generace Z často bojují s pocitem, že nejsou dost dobří. Co bys jim vzkázal?
To je zase nádherná otázka. Poslední dobou si hodně uvědomuji, že většina lidí svoje největší dary vůbec nevnímá – protože jim přijdou obyčejné. Ale právě to, co máme za samozřejmé a nezajímavé, to na nás často ostatní milují nejvíc. Místo toho se ale spousta lidí snaží vytvořit nějakou falešnou verzi sebe sama, aby víc zapadli nebo zaujali. Jenže to, co na nás ostatní nejvíc ocení, je opravdovost.
