Mariana není ten typ, který se drží zažitých stereotypů. Naopak. Když se dostala na stáž do Španělska, rozhodla se vrátit se tam na kole. Také učí lidi, jak vařit alternativně – sezónně a vegansky.
Mariana Silovská prostě věří, že „nic není nemožné“ a že cesta k cíli sice bývá klikatá a náročná, ale s vírou a silou ji zvládne každý. Její pohled na život a svět je plný optimismu a touhy kultivovat lásku, pokoru a respekt k přírodě i lidem.
Proto se rozhodla naplánovat si cestu na kole na několik dnů. Jela sama, tisíc mil napříč několika zeměmi. „Na moment, kdy jsem to chtěla vzdát, si pamatuju dost živě. Byl to šestý den, probudila jsem se v Barceloně a zrovna začalo znovu pršet,“ vzpomíná Mari v rozhovoru.
Povídali jsme si o její cyklistické výpravě, která ji vedla přes hory, lesy i města, kde musela čelit nejen náročným povětrnostním podmínkám, ale i vyčerpaným momentům.
Ujela jsi na kole 1600 kilometrů ze Švýcarska do Španělska. Jak se zrodil tenhle nápad?Studovala jsem environmentální inženýrství a měla jsem možnost využít absolventskou stáž na jihu Španělska, v Almeríi. Strávila jsem tam pět měsíců a místo si naprosto zamilovala. Když jsem odjížděla, věděla jsem, že se tam vrátím. A to velmi brzy. I když ráda cestuju, snažím se omezovat létání a pokud to jen trochu jde, volím ekologičtější způsoby dopravy. Jenže konkrétně do Almeríe je to z Česka 48 hodin vlakem a autobusy, a navíc to celé vyjde na zhruba dvojnásobek ceny zpáteční letenky.
A tak mě napadlo pojmout to jako dobrodružství – a dojet tam na kole. Nejdřív jsem si z toho spíš dělala srandu, ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě ta představa lákala. Z Česka by to ale zabralo moc času, ale došlo mi, že můj brácha žije v Ženevě – a ta je od Almeríe vzdálená „jen“ 1000 mil (1600 kilometrů). Přišlo mi to krásně symbolické, navíc jsem se s bráchou skoro rok neviděla. Bylo načase ho navštívit. Tak jsme s mamkou, ségrou (a mým kolem v kufru) vyrazily na víkend do Ženevy. Ony se pak vrátily domů a já se vydala na jih – vstříc dobrodružství.
A zvládla jsi to?
Cestou mě potkalo pár komplikací, takže jsem nakonec dvakrát využila vlak a jednou spolujízdu – dohromady mi to ušetřilo asi 600 kilometrů. Do cíle jsem ale dorazila po 11 dnech a na kole nakonec ujela 1000 kilometrů.
Pamatuju si, jak jsem si do deníčku psala, že tenhle nápad byl naprostá blbost, že už nechci jet ani kilometr – natož těch 500, co mě ještě čekalo.
Co bylo na tvojí cestě nejtěžší?Těžkých momentů mě během cesty potkalo hned několik. Přírodní podmínky mě opravdu testovaly – nejdřív déšť, pak vítr, a nakonec i slunce, které mě pořádně spálilo. Měla jsem dokonce tu čest potkat divoké prase. Několikrát mi došla voda, což nebylo úplně příjemné, obzvlášť když byly ve Španělsku během Velikonoc všechny obchody zavřené. Zadní kolo mi neustále ucházelo a zhruba v půlce cesty mě začal bolet kolenní kloub při každém šlápnutí.
Je těžké říct, co z toho bylo nejnáročnější. Všechno se dalo nějak zvládnout – pokud jsem to zvládala uvnitř sebe. Překvapilo mě, s jakým klidem jsem tyhle výzvy přijímala a jak rychle jsem dokázala hledat řešení. Co jsem ale opravdu nečekala, bylo, jak náročné pro mě bude být jen sama se sebou.
Po pár dnech už jsem měla svých myšlenek dost a toužila jsem ty momenty s někým sdílet. Přitom si o sobě myslím, že jsem spíš introvert a samotu zvládám dobře. Ale tahle cesta mi ukázala, že lidi do života potřebuji.
A přišel někdy moment, kdy jsi to chtěla celé vzdát?
Jo a pamatuju si to dost živě. Byl to šestý den, probudila jsem se v Barceloně a zrovna začalo znovu pršet. Naštěstí jsem ten den měla v plánu část cesty absolvovat vlakem a šlapat až odpoledne. Jenže ve vlaku mě přepadla úplná bezmoc a ztráta motivace. Pamatuju si, jak jsem si do deníčku psala, že tenhle nápad byl naprostá blbost, že už nechci jet ani kilometr – natož těch 500, co mě ještě čekalo.
Byla to mentální krize víc než fyzická. Ale i přes tyhle pochybnosti jsem věděla, že to nevzdám. Tak jsem si pobrečela, zhluboka se nadechla a připomněla si, že právě za hranicí komfortu mě čeká něco silného – osobní růst a vnitřní síla.
Kde jsi po cestě spala a jak jsi to celé logisticky řešila?Co se týče logistiky, stáhla jsem si offline mapu celé trasy a řekla si, že denně zvládnu tak 100 kilometrů. A to bylo z mé přípravy vlastně všechno. Zbytek jsem nechala na intuici a na tom, co přinese daný den – protože plány se měnily pořád. Spaní jsem vyřešila tak, že jsem většinou strávila dvě noci někde venku a jednu noc pod střechou – v hostelech, přes Airbnb nebo u známých. Celkově jsem si asi čtyřikrát zaplatila za pohodlí postele a teplé sprchy. Zbytek nocí jsem spala různě v přírodě – v lesích, v jeskyních, v palmovém poli, v horách, na loukách... prostě tam, kde se mi zrovna líbilo a cítila jsem se bezpečně.
A i když po celodenním šlapání vždycky bodla teplá sprcha a měkká matrace, nejraději zpětně vzpomínám právě na ty noci strávené venku. Byly nejautentičtější. Měly v sobě něco magického. Klid, ticho a svobodu.
Využívala jsi spíš cyklostezky nebo převážně jsi jela po silnici? Jak dlouho sis připravovala, kudy pojedeš?Využívala jsem aplikaci Kamoot, která to plánovala za mě. Naštěstí tato aplikace stejně jako já preferuje cyklostezky, takže po většinu času jsem se nemusela bát kolize s auty. V některých úsecích jsem ale přeci jen po silnici jet musela. Dokonce při přejezdu hranic Francie se Španělskem mě chvilku navigace navedla na vysokorychlostní dálnici, ze které nešlo v ten moment vyjet, a tak jsem musela několik kilometrů ujet ve strachu na krajíčku silnice.
Plánování cesty jsem většinou dělala večer předem a párkrát i během dne, podle situace. Vyhledávala jsem jezírka či řeky, kde bych se mohla umýt a alespoň jednou za den nějaké město, které by mělo obchod s jídlem.
Jakou strategii jsi měla při balení věcí na cestu? Sbalit si na kolo na takovou dobu může být celkem oříšek.To opravdu byl oříšek. Protože cílem je mít co nejlehčí zavazadla, ale zároveň být po skautsku na všechno připravena. Táta mi hodně poradil, co je důležité a co ne. Moje strategie byla docela jednoduchá, prioritně jsem potřebovala nejlehčí a nejmenší spacák, tenoučkou karimatku, malou pumpičku na kolo, lepení, jedno oblečení, pláštěnku, powerbanku, nějaké suché jídlo poslední záchrany, ručník a zbytek byl navíc. Ale jelikož jsem po konci cesty měla v plánu ve Španělsku zůstat dva týdny, tak jsem si zabalila i šaty a rtěnku.
Nakonec jsem vyhodnotila, že jsem si opravdu sbalila i zbytečnosti, například knížku, GoPro a ty největší tepláky, co doma mám. A když se jede denně kolem 100 km, tak je fakt každé kilo znát. Ale jsem aspoň poučená do příště!
Co převýšení? Kde sis musela nejvíc máknout?Převýšení nebylo naštěstí žádný extrém. V průměru jsem denně čelila asi 1000 metrům převýšení, což se do těch zhruba 100 kilometrů denně krásně rozložilo a nebylo to tolik znát. Nejtěžší byly začátky a obzvlášť hranice mezi Francií a Španělskem, kdy jsem v největším vedru v poledne šlapala přes 20 kilometrů v kuse do kopce. Byla jsem ale nabitá adrenalinem a jakmile jsem překročila hranice se Španělskem, tak mě za odměnu čekal několika kilometrový sjezd dolů. Převýšení ale hraje obrovskou roli. Kdybych měla po cestě více kopců, tak bych tu stejnou vzdálenost mohla jet klidně dvakrát tak dlouho.
Cítila ses někdy v nebezpečí? Už jsi zmiňovala auta, ale cítila jsi strach ještě někdy? Ano, na té dálnici jsem neměla co dělat. Taky na mě několik aut troubilo, což mě jenom víc vystresovalo. Neměla jsem ale možnost z dálnice vyjet, mohla jsem se akorát držet při kraji a rychle šlapat k nejbližšímu výjezdu. Kromě toho se na silnici s cyklisty počítá a auta si dávají pozor. Každopádně, byla jsem mile překvapená, kolik existuje cest dedikovaných cyklistům a byla jsem tolik vděčná za ty lidi, kteří je vybudovali.
Jinak jsem před cestou měla největší strach z přespávání na divoko sama. Ale jakmile jsem vyrazila, tak tenhle strach opadl a já jsem se s pocitem nebezpečí nemusela po cestě moc potýkat. Byla jsem navíc zaneprázdněná vymýšlením trasy, sháněním jídla a vody, hledáním místa na spaní a také psychickou i fyzickou únavou. Na další pocity už (naštěstí) ani nezbyl prostor. Jednou jedinkrát jsem se necítila bezpečně, když mě přišlo před spaním navštívit divoké prase. Byla jsem ale pak internetem ujištěna, že pokud se oni sami necítí v ohrožení, tak nezaútočí. Nakonec jsem překvapivě rychle usnula a probudila se až ráno bez další návštěvy divočáka.
Jak jsi na kole zvládala výživu? Co jsi nejčastěji měla k jídlu? Snažila jsem se dbát na to, abych měla každý den dostatek živin. Jednak kvůli energii, ale hlavně kvůli regeneraci těla, které dostávalo pořádně zabrat. Vzala jsem si s sebou 14 porcí rostlinného proteinového prášku s přidanými vitamíny a minerály, který měl výživově nahradit jedno jídlo denně. Díky tomu jsem věděla, že i kdyby měly všechny obchody zavřeno, aspoň jedno výživné jídlo denně mám jisté.
Každý den jsem si také dopřála proteinovou tyčinku a vozila jsem s sebou prášek s elektrolyty, minerály a kreatinem. Ráno jsem většinou začínala v kavárně – dala jsem si zelený čaj, dobila telefon a chvíli si užila civilizaci. Pak jsem se zastavila v supermarketu, kde jsem nakupovala čerstvé ovoce, zeleninu, hummus, pečivo, konzervy s fazolemi, oříšky a hořkou čokoládu. A to byla moje cyklo strava.
V restauracích jsem nejedla – jednak kvůli rozpočtu, ale hlavně proto, že jsem si chtěla udržet ten pocit dobrodružství. Vážně mě víc těšilo sednout si s konzervou fazolí uprostřed lesa než řešit, kde najít veganskou restauraci ve městě.
Co ti v náročných chvílích dodávalo motivaci pokračovat dál?Strašně jsem se těšila, až dojedu do cíle! Na kamarády, na moře a na odpočinek. Takže odměna cílové destinace mi dodávala velkou motivaci pokračovat. A i když některé dny nebyly jednoduché, ten pocit, když jsem překročila pomyslnou hranici únavy, vyčerpání nebo temnějších myšlenek, byl nepopsatelný. Právě tyhle momenty mi dodávaly obrovský pocit vnitřní síly a dobrý pocit ze sebe sama.
Jak dlouho ti cesta trvala a kolik tě to zhruba – aspoň orientačně – stálo?Ze Ženevy jsem dojela do Almeríe za 11 dní. Cenově jsem se vešla do deseti tisíc. Za vlaky jsem dala v přepočtu 2100 korun, za ubytování 3800 a za jídlo 4 tisíce.
Co na tvou cestu říkalo okolí? Už jsi někdy měla takovýhle punkový výlet?Mamka měla nejdřív trošku strach, ale když viděla, že to myslím vážně, tak mě podpořila. Táta byl z nápadu nadšený od začátku, protože on sám pořád podniká nějaká dobrodružství. Navíc jsme lásku k jízdě na kole zdědila po něm a byl rád, že má komu předávat své zkušenosti a cenné rady.
Studuješ environmentální inženýrství, kterému ses věnovala i na španělské stáži. Co tě k němu přivedlo?Tento obor nabízí ucelené znalosti o ochraně životního prostředí a mojí hlavní motivací je jednoznačně celoživotní láska k přírodě. A s touto láskou se dnes pojí i smutek z toho, jak se k ní lidstvo chová. V přírodě jsem vyrůstala, dodává mi energii, sílu a nacházím v ní samu sebe. Kromě toho, že se v jejím obklopení cítím dobře, si uvědomuju, že jsme na ní jako lidstvo přímo závislí. Bez zdravé přírody nemáme vodu k pití, jídlo – a v určitém bodě ani čerstvý vzduch k dýchání.
Když tedy přišlo na rozhodování, co dál, nebyla pro mě jiná volba než obor, který se životním prostředím přímo zabývá. Měla jsem i jiné záliby, ale cítila jsem, jako bych „podváděla“ svůj životní úděl, kdybych se rozhodla jít jinou cestou.
Díky absolventské stáži v zahraničí jsem pak strávila pět měsíců ve výzkumném centru půdy na jihu Španělska.
Jaká byla tvoje největší zkušenost ze stáže ve Španělsku ve výzkumném centru půdy?Bylo pro mě strašně cenné nahlédnout do toho, jak výzkum reálně funguje. Do té doby jsem brala výsledky všech vědeckých studií jako hotovou věc, o které mě ani nenapadlo pochybovat. Během práce s vědci jsem si ale uvědomila, že i vědci jsou jen obyčejní lidé, kteří mohou chybovat – a že je to naprosto přirozené, i když jsou zkušení a pozorní.
Kromě toho, že jsem si mohla osahat svět výzkumu, jsem se naučila i spoustu laboratorních dovedností – třeba jak extrahovat DNA z půdy, provádět PCR testy nebo zjišťovat množství organické hmoty. To jsou všechno cenné věci, které mi už nikdo nevezme. Ale přiznám se, že pokud bych se výzkumu dál nevěnovala, v běžném životě je asi moc nevyužiju.
Jak ti vyhovovala španělská kuchyně? Co nejlepšího jsi ochutnala?Španělé milují tapas! V oblasti, kde jsem žila, byly nejpopulárnější různé restované brambory, lokální zelenina na spousty způsobů, studené gazpacho polévky, hodně olivového oleje, kvalitního pečiva, středomořské koření a bylinky. To vše jsem mohla ochutnat, jelikož základem byly rostliny. Kromě toho se tam tradiční jídla točí i kolem masa, zejména mořských plodů a taky vajíček. To už jsem vzhledem k tomu, že jím vegansky, nezkoušela. Zamilovala jsem si ale zeleninovou paellu, což je dlouze pečená rýže s lilkovitou zeleninou, rajčatovou omáčkou, rozmarýnem a olivovým olejem.
Tys napsala taky veganskou kuchařku. Jaký recept sis ze Španělska odnesla?Ani ne tak recept, jako spíš tradiční ingredience, které jsem začala ve svém vaření více používat. Extra panenský olivový olej, spousta čerstvé zeleniny, rozmarýn a pečený či restovaný česnek. Tyto ingredience přidávám teď do spousty jídel, které mě pak chutí přenesou do středomoří!
A teď k té kuchařce – jak se tenhle nápad zrodil?Původně ani nebyl můj. Byla to pobídka od lidí, pro které jsem vařila na různých akcích. Vařila jsem totiž často netradiční jídla – využívala jsem hlavně zeleninu z maminčiny zahrádky a snažila se veganizovat klasické české pokrmy. Lidé za mnou pak chodili a ptali se na recepty, které jsem ale většinou neměla, protože všechno vznikalo tak nějak spontánně, za pochodu.
Začala jsem si je tedy postupně zapisovat, až se jich nakonec nastřádalo dost na knihu. Kuchařku Obnažená veganka jsem nakonec vydala sama, s pomocí crowdfundingové kampaně, v roce 2022.
Kdy a proč jsi poprvé začala vařit vegansky?Moje rodina dřív paradoxně provozovala steakovou restauraci. Když naši podnik prodali, přestěhovali jsme se blíž k lesu a založili jsme organickou rostlinnou farmu. Mně tehdy bylo 14 a zároveň jsem se rozhodla přestěhovat do Prahy za studiem.
Tam jsem byla v otázce jídla odkázaná sama na sebe, a tak jsem se pustila do vaření. Své kulinářské schopnosti jsem začala rozvíjet na internátu v malé společné kuchyňce.
Když mi bylo 17, začali jsme na naší farmě pořádat víkendové akce a kurzy, na kterých bylo potřeba zajistit jídlo. A protože jsem měla k vaření vždycky blízko, připadla tahle role mně. První sezónu jsme na akcích vařily společně s mojí babičkou – byly jsme perfektní tým. Její tradiční kuchyně a zkušenosti krásně doplňovaly můj alternativní přístup a chuť experimentovat.
Jaký je podle tebe největší veganský mýtus?Tak kromě těch nejpopulárnějších mýtů, jako je nedostatek bílkovin nebo vápníku (obě živiny se dají na veganské stravě snadno zajistit mimochodem), bych tady ráda vyvrátila tvrzení, že veganská strava je vždy zdravá. Definice vegana je abstinence od živočišných produktů a využívání pouze těch rostlinného původu. Přestože rostliny jsou nabušené živinami a když jsou správně poskládané, tak může být jedním z nejdzravějších stylů stravování. Žijeme ale v době, kdy i vegan může jíst celý den zmrzliny, sušenky, polotovary a hranolky, což má od zdravé stravy dost daleko. Aby veganská strava byla zdravá, tak se musí dbát na dostatek živin a pestrost.
