Příběh Eduarda Martinse, pohledného 32letého fotografa z Brazílie, který přežil leukémii a následně našel své povolání ve válečné fotografii, je fascinující. O to víc, že se nikdy neodehrál.
Třiadvacetiletý Brazilec Eduardo Martins s postavou řeckého poloboha, odhodláním hodného kdejakého superhrdiny a talentem, který by mu záviděl kdokoli snažící se prosadit v konkurenčním fotožurnalistickém prostředí, se nebál ničeho. Jako fotograf Spojených národů trávil většinu svého času v tehdy nejnebezpečnějších světových oblastech.
Jeho fotografie ze syrského města Rakka, tehdy spadajícího pod kontrolu Islámského státu (IS), iráckého Mosulu nebo Pásma Gazy před pár lety uchvátily svět médií, fotožurnalismu i sociálních sítí. „Nejtěžším a nejnebezpečnějším místem, které jsem fotografoval, byla Sýrie, protože je to místo, kde neustále probíhá velmi vážná občanská válka. Je velmi těžké tam pracovat, riziko ohrožení života je bezprostřední,“ popsal v roce 2016 v rozhovoru pro magazín Recount.
Jeho snímky publikovala přední světová média – internetová stránka britské stanice BBC, americký deník Wall Street Journal nebo třeba magazín Vice – a prodávaly agentury jako Getty Images, NurPhoto nebo Zumo. Publikováno bylo nespočet rozhovorů, které se podivovaly nad géniem, kterým evidentně chrabrý Martins byl. Není divu – sám fotograf v rozhovorech pomáhal narativ o své ušlechtilosti konstruovat.
Na otázku pro zmíněný magazín Recount, jak balancuje svou roli objektivního fotožurnalisty s potřebou pomoci lidem, které v krizových situacích fotografuje, odpověděl: „Jednou jsem v Iráku při fotografování konfliktu přestal fotit, abych pomohl chlapci, který byl zasažen molotovem, odhodil jsem fotoaparát a pomohl ho dostat z oblasti konfliktu. V takových scénách, které jsou v mé práci běžné, přestávám být fotografem a stávám se člověkem. V těchto chvílích nemohu být nestranný.“
Dojemné, že?
Jeho osud měl potřebné drama – v dětství trpěl a v dospělosti porazil leukémii – i potřebnou dávku třpytek: když zrovna neriskoval život v Sýrii, aby informoval svět o činnostech Islámského státu, relaxoval při surfování u brazilského pobřeží.
Na sítích ho postupem času začalo sledovat až 125 tisíc lidí. „Kombinace ušlechtilých motivací, hvězdného úspěchu a bezchybného vzhledu naplnila všechny předpoklady pro to, aby se stal na sociálních sítích velmi rychle slavným a známým,“ píše zesnulý teoretik fotografie Filip Láb v knize Postdigitální fotografie.
Jediná zvláštnost byla ta, že ho nikdy nikdo neviděl osobně.
Důvod? Eduardo Martins, surfující fotograf, totiž nikdy neexistoval.
Jak dodává Láb ve své knize: „Příběh tohoto mladého, úspěšného a pohledného fotografa byl naprosto vzorový, až příliš dokonalý a blyštivý na to, aby to celé mohla být pravda.“
Čí obličej a čí fotky?
Podezření nejdříve pojala libanonská reportérka Natasha Ribeiro, která tehdy spolupracovala s brazilskou pobočkou BBC. Ani ona, ani nikdo jiný z malého počtu brazilských korespondentů a korespondentek pracujících na Blízkém východě Martinse nikdy nepotkal tváří v tvář. Reportéři BBC Brazílie proto začali po identitě Martinse pátrat.
Spojili se s OSN – nikdo jako Eduardo Martins, válečný fotoreportér, pro organizaci nikdy nepracoval. BBC kontaktovalo i organizace, pod kterými Martins dle „vlastních“ slov působil dříve. Ani ty o něm neslyšely.
BBC Brazílie zkontaktovalo i šest žen, všechny mladé a úspěšné, se kterými Martins přes sociální sítě udržoval platonický milostný vztah. Ani ony se s ním nikdy nesetkaly osobně.
Jeho falešná identita se nakonec začala rozkrývat celá.
Svou fyzickou identitu si „půjčil“ od britského surfaře Maxe Hepworth-Poveyho, jehož tělo nebo obličej člověk vydávající se za Martinse photoshopoval do obrazů válečných zón.
A Martinsovy fotografie? Ty začal zkoumat fotograf Ignácio Aronovich ze Sao Paula. Neměly podle něj žádnou obrazovou konzistenci. Připadalo mu, že jednotlivé snímky vyfotily různé osoby – a také že ano. Postupně zjistil, že Eduardo Martins své snímky upravoval tak, aby jejich pravý původ nebylo možné odhalit skrze antiplagiátorské systémy fotografických agentur. Měl jednoduchý trik. Fotografie stáhnuté z internetu lehce ořezával nebo zrcadlově převracel.
„Právě toto převracení se Martinsovi stalo osudným, protože na jedné z fotografií převrátil spolu se snímkem i fotoaparát v rukou zachyceného fotografa. Zrcadlovka měla najednou na snímku spoušť na levé, nikoliv na pravé straně, tedy v místě, kde ji v současnosti žádný běžně vyráběný fotoaparát nemá,“ vysvětlil Filip Láb ve své knize.
Fotografie ukradl vícero lidem, nejvíce snímků ovšem zcizil americkému fotožurnalistovi Danielu C. Brittovi. Jak píše BBC, z prodeje fotografií, kvůli kterým reální fotografové riskovali životy ve válečných konfliktech, tak přes fotografické agentury profitoval Martins. Nebo spíše ten, kdo za podvodem stál.
Aronovich dal na Facebook porovnání Martinsových (na levé straně) fotografií a fotografií Britta (na straně pravé). Jak je vidět, podvodné aktivity Martinsovi příliš času nezabraly.
Čau, brácho. Mizím
Další důležitou postavou v celém příběhu byl bývalý válečný fotograf Fernando Costa Netto, který s Martinsem udělal rozhovor pro brazilský surfový magazín Waves.
Když Costa Netto s Martinsem později začal řešit možnou výstavu jeho fotografií, Martins mu napsal, že zrovna fotografuje v Iráku. Následně se na delší dobu odmlčel. Costa Netto o něj začal mít strach. Rozhodl se proto kontaktovat další válečné fotografy, o kterých věděl, že se v regionu v daný moment pohybují. O Martinsovi ovšem nikdo z nich neslyšel, „což je v rámci malé komunity válečných reportérů fakticky nemožné“, jak uvádí Láb.
Když si osoba vydávající se za Martinse uvědomila, že životnost jejího podvodu pravděpodobně dospěla ke konci, rozhodla se smazat veškeré účty ze sociálních sítí. Poslední falešné slovo si ovšem neodpustila.
Costu Nettovi od něj přišla následující zpráva: „Ahoj, brácho, jsem v Austrálii. Rozhodl jsem se strávit rok cestováním kolem světa v dodávce. Odříznu se ode všeho, včetně internetu, mažu svůj Instagram.“ Příběh zkonstruovaný podvodníkem má tak nejen klišé a neoriginální začátek, ale i klišé a neoriginální konec.
Jeho identita ovšem dodnes není známá.
Rozhovor pro magazín Recount (který jako jeden z mála rozhovor po odhalení podvodu nestáhl, ale nechal ho online jako důkazní artefakt) Martins zakončil následujícími slovy: „Zkrátka doufám, že se všechna má díla každého člověka nějakým způsobem dotknou, nehledě na to jakým.“
„Jeho díla“ se mnoha lidí skutečně dotkla. Ovšem způsobem, se kterým Martins zřejmě nepočítal.
Jak uvedl Costa Netto, z celé situace je třeba se poučit: „Je třeba důsledněji kontrolovat zdroje. Nepochybuji o tom, že tam venku pracují další Eduardové.“
