Studentka práv s hereckou konzervatoří, která si plní hudební sen i přesto, že až do loňska neposlouchala hudbu. Plná paradoxů, ale zároveň komplexní. I tak by se dala popsat umělkyně Michaela Mess, která je vycházející hvězdou slovenské rapové scény.
S Michaelou se scházím v prostorách jedné z holešovických kaváren. Hned na úvod mi říká, že je to její první rozhovor. Soudě ale podle toho, jak se začíná propisovat do slovenské rapové scény, rozhodně nebude poslední.
Éterické blondýnce Michaele Němcové je 22 let a vyrůstala celý život v Bratislavě. V osmnácti začala s hudbou a jako Mess dnes spolupracuje se slovenským rapovým kolektivem We love very simple. Na kontě má už desítky songů, featy se současnými hvězdami slovenské scény SIMILIVINLIFE a Porsche Boyem, album Stella z roku 2021 a letošní EP Na srdci modriny a na perách lesk.
Do Prahy přijíždí v rámci fashion weeku, protože ji večer čeká přehlídka Tobias Equipment, se kterými spolupracuje. I když by se mohlo zdát, že život vycházející rapové princezny bude právě plný večírků na prestižních eventech, není tomu úplně tak.
Přišlo to přirozeně. Chtěla jsem něco krátkého a výstižného a já jsem dost chaotický člověk, tak to k tomu asi sedělo.
„Ráda bych se hudbou živila naplno, ale zatím je to jen takový koníček. Mám jinak dvě práce, pracuju v kavárně a taky píšu do jednoho periodika. Navíc k tomu studuju práva. Je to občas časově hodně náročné, ale ta hudba je pro mě momentálně priorita,“ říká mi.
Z herečky rapperkou
I když se z toho postupem času stal její sen, k hudbě ji to nikdy moc netáhlo. „Jako malá jsem hodně tíhla k herectví. Chodila jsem na dramatické kroužky a pak jsem šla i studovat hereckou konzervatoř. K herectví jsem si ale časem vytvořila určitý blok a řekla jsem, že to vlastně dělat nechci. Měli jsme tam ale jako předmět i zpěv. Na konzervatoři se vyučuje muzikálový zpěv, což mi vůbec nešlo a učitelka ze mě byla nešťastná,“ vypráví.
K hudbě si ale začala postupně nacházet vztah, spíše než přes melodie se k ní ale dostala skrz text. „Vždy mě bavilo vypisovat si pocity a psát si texty. Vím, že jsem v té době pak měla konverzaci s kamarádkou, která mi říkala, že třeba Beyoncé si svoje texty nepíše sama, a já si jen říkala, že se mi to vlastně nelíbí. Že bych svoje texty nechtěla dát někomu jinému na přezpívání, ale protože jsou plné osobních emocí a pocitů, měla bych je ztvárnit já. A tím to vlastně začalo, že jsem si začala psát a pak jsem chtěla mít nějakou emoční expresi hudbou. Prostě svých citlivým a jemným hlasem,“ popisuje.
Ve škole měla i hru na klavír, takže uměla základní akordy a začala nahrávat sama doma. První věci byly pokus omyl, nahrávala je do mikrofonu od sluchátek a upravovala v Garage Bandu.
„Ale bavilo mě to,“ říká s úsměvem. Po čase začala svou hudbu dávat na Soundcloud a najednou se jí ozvala parta kluků s tím, že se jim líbí, co tvoří, a jestli někdy nechce zkusit nahrávat u nich ve studiu. „Pomalu jsem se tak začala dostávat do toho hudebního prostředí. I když jsem ze začátku neměla žádné kontakty a pořád nejsem nikde pod labelem, dostala jsem se do prostředí lidí z We love very simple,“ vysvětluje mi svou hudební cestu.
Od rapu se očekává bordel
Už od začátku působí pod uměleckým pseudonymem Mess. Ten prý vznikl samovolně. „Přišlo to přirozeně. Chtěla jsem něco krátkého a výstižného a já jsem dost chaotický člověk, tak to k tomu asi sedělo,“ říká se smíchem.
I přesto, že se pohybuje v rapové komunitě, žánrově by se do rapu nezařadila. „Hodně lidí by mě asi do té rapové kategorie zařadilo, protože se v tom prostředí pohybuju. Neuráží mě to a naopak mi to přijde docela cute. Ale já osobně vyloženě nerapuji, i když třeba spolupracuji s lidmi, kteří dělají rapové beaty, takže je to tím ovlivněné. Řekla bych, že jsem někde na pomezí rapu a popu, ale řekla bych, že plně nezapadám ani do jedné kategorie,“ přemítá.
V tvorbě je pro ni nejdůležitější stále to, co ji k ní prvotně přivedlo, tedy texty. Ve svých tracích píše o svém životě, lásce a vztazích. „Obecně jsou pro mě nejdůležitější romantické a mezilidské vztahy, takže píšu o tom. Jsem asi typ, kterému tenhle oversharing vyhovuje. Navíc tím, že jsem začala se psaním textů už před několika lety, je to takový můj deníček, kde sleduju svůj emoční progres. V textech nejedu fikci, ale je to postavené na mých zážitcích, postupně se také zlepšuju a dokážu líp zachytit některé pocity a emoce. A myslím, že to právě baví i lidi. Dokážou se se mnou pak ztotožnit, protože k nim promlouvám upřímně a bez cenzury,“ vysvětluje.
Mojí výsadou je, že si to dělám úplně po svém a nenechám se moc ovlivňovat a inspirovat hudbou, co už vznikla.
Tvorba k ní prý přichází samovolně, nejčastěji její hudba vzniká tak, že si píše pocity do poznámek. „Občas si prostě jen pustím beaty na YouTube a do toho si píšu. Je to ale spíš pocitové a chaotické, než že bych měla nějaký ucelený proces, že si každý den sednu na nějakou dobu a píšu. Pak se mi ale taky občas stane, že nemám chuť a nic dlouho nenapíšu,“ říká s tím, že je pro ni důležité, aby to všechno vycházelo pouze z ní, a neinklinuje k tvorbě umění jen za vidinou virálního potenciálu.
Velkým paradoxem je, že ani k samotnému poslechu hudby nikdy netíhla. „Jela jsem si spíš podcasty. Víc jsem do toho začala pronikat až minulý rok, třeba do loňského roku jsem vůbec neznala Travise Scotta. Nechodila jsem ani na koncerty. Ale možná to je i nějaká moje výsada, že si to pak dělám úplně po svém a nenechám se moc ovlivňovat a inspirovat hudbou, co už vznikla. Snažím se ale teď udělat si větší obrázek třeba o české a slovenské rapové scéně, asi i tím, že se v tom prostředí pohybuju,“ říká.
Být ženou v rapu je vstupenka, která se může vymstít
Na rapové scéně ale momentálně působí jako křehké zjevení v obklopení drsných týpků z ulice. I tak se v něm ale prý cítí dobře. „Ten kolektiv je víc mužský, ale cítím se v tom vlastně docela dobře, mám kolem sebe lidi, kteří jsou na mě hodní. Ale měla jsem už zkušenost, že jsem navázala romantický vztah s někým z branže a pak se mi to trochu vymstilo. Může se třeba totiž stát, že se o tebe někdo zajímá skrz hudbu, ale je to jen záminka, protože ho vlastně zajímáš ty jako osoba a pak, když v tom vztahu nepokračuješ, tak přijdeš o ty kariérní věci, které jste spolu měli v plánu. Řekla bych, že být ženou v této sféře může být určitá vstupenka do toho prostředí, protože jsi něčím výjimečná, ale může se ti to i vymstít,“ říká.
Proč je v rapu míň holek než kluků, vlastně neví, ale myslí si, že to může být i záležitost prezentace a očekávání. „Lidi si od rapové show slibují, že tam budou skákat, křičet a bude to divoký. Já jsem ale třeba sama o sobě dost jemná a takovouto show nikdy udělat nedokážu, protože to prostě není můj styl. Tak možná i proto pak posluchači spíš inklinují k tomu, že si raději zajdou na koncert nějakého rappera, co tam udělá bordel, protože to zkrátka od rapu očekávají,“ přemýšlí nahlas.
Image je pro umělce důležitá. Stejně tak za součást svojí identity považuju tetování.
Kromě hudby se ale pomalu začíná propisovat i do světa fashion, i když jak sama říká, příliš ji to nezajímá. „Obecně se o to moc nezajímám, ale spolupracuju s Tobias Equipment, protože je to můj kamarád a sám se mi ozval s tím, že by mě chtěl oblékat. Myslím ale, že fashion a nějaké sebevyjádření je pro image umělce v dnešní době důležité. Já si stojím za tím, že se oblékám ráda jednoduše a nepotřebuju nějaké brutální drahé kousky a značky. Prostě nosím, co mi je příjemné, a je to taková moje uniforma. Stejně tak za součást svojí identity považuju tetování,“ říká.
Sama nedávno začala prodávat svá trička Hot Mess. „Chtěla jsem mít něco svého. Líbí se mi, že to je minimalistické a univerzální, lidi to můžou nosit, i když neznají moji hudbu. Je o to docela zájem, což mě potěšilo, zkusila jsem to s tím, že mi to možná bude ležet ve skříni, ale zatím se to prodává. A sedí to i k mému stylu. Já se oblékám také hodně minimalisticky,“ říká.
Čeština a slovenština mají obrovský potenciál.
Nejen vizuální identita, ale i propagace skrz sociální sítě je podle ní v dnešní době nezbytnou součástí úspěchu mladých umělců. „Já to dělám dost přirozeně a jsem asi nastavená na oversharing, nevadí mi to. Ostatně i většina mých textů je o tom, co se mi v životě děje, takže mi koncept sdílení nevadí,“ říká.
„Navíc lidi milujou drama. Nechci, abych byla toxická, ale prostě když si někdo může podle toho, co sdílím, domýšlet, o kom asi je moje hudba a podobně, tak je to pro to publikum prostě zajímavé,“ doplňuje.
Momentální prioritou je pro ni ale uchytit se na slovenské scéně a začít si hudbou vydělávat. „Proniknout do zahraničí mě neláká, i když za zahraničí vlastně považuju i Česko a tam bych byla ráda vidět. Původně jsem si říkala, že by bylo hezké být i v cizině, a prvotně jsem psala v angličtině. Pak mi ale došlo, že i když je slovenština méně znělá a na psaní textů složitější, nedovedu v angličtině tak hezky vyjádřit své pocity jako v rodném jazyce. Nemám tam tu intimitu,“ říká.
„Navíc čeština a slovenština mají obrovský potenciál a tuzemská tvorba v nich potřebuje růst, posouvat se a nezůstávat někde zaseklá,“ říká závěrem.
