Bratři nejsou špatný snímek, jen se kvůli nim opět dojímáme sami nad sebou.
Už od roku 1989 jsme na to v Česku čekali, no ne? Bratři Mašínové se konečně prostříleli až na filmová plátna a s Českou filmovou a televizní akademií v zádech se pokusí dostat za velkou louži, kde by se mohli utkat o Oscary.
Vyhráno ale ještě zdaleka nemají. Příběh, který Češi a Češky považují za jeden z nejdůležitějších v národní historii a kterému se může vyrovnat snad jenom Nagano, ještě nemusí zaujmout americkou akademii. A bohužel nejspíš asi ani nezaujme, jakkoliv to Bratrům Tomáše Mašína podle scénáře Marka Epsteina může kdokoliv přát.
Od vrahů přes hrdiny až ke kontroverzi
Ctirad a Josef Mašínovi jsou známí především pro svůj, řekněme, komplikovaný útěk za železnou oponu. Ještě před ním se věnovali odbojové činnosti, přepadli služebny SNB v Chlumci nad Cidlinou a Čelákovicích, zapalovali stohy slámy a jejich parta měla údajně připravovat taky atentát na tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda.
Když se režimu nepovedlo dopadnout je během útěku, rozhodl se je před veřejností vykreslit jako skupinu vrahů. Od sametové revoluce je skupina bratří Mašínů předmětem černobílé debaty o tom, jestli jsou to hrdinové, nebo vrazi, a většina lidí na ně má jasný názor. To jen na okraj.
Film Bratři jejich příběh vypráví prostřednictvím několika klíčových událostí. Vidíme útoky na služebny, uvěznění Ctirada (Jan Nedbal) v Jáchymově, prostřednictvím výslechu slyšíme i o nechvalně proslulém případě přepadení vozu s výplatami a o zabití jeho řidiče.
Poté se už díváme na téměř měsíc trvající cestu za hranice, kterou Mašínům (Josefa hraje Oskar Hes), Milanu Paumerovi (Adam Ernest), Zbyňku Janatovi (Antonín Mašek) a Václavu Švédovi (Matyáš Řezníček) komplikují pohraniční hlídky se samopaly, ale také nedostatek jídla, stesk, mráz, déšť a únava.
A také kapitán Koller (Stefan Konarske), kterého si můžeš představit jako lidskou kostku bujónu vytvořenou ze zákeřnosti, prohnanosti a vypočítavosti agentů StB i celého tehdejšího režimu. Nebo jako Johanna Schmidta z filmu Captain America z Wishe.
Zatímco Mašínovi utíkají, režim zde brutálně vyslýchá jejich matku Zdenu (Tatiana Dyková Vilhelmová), mladší sestru Zdenu (Karolína Lea Nováková) a nového partnera jejich matky Zbyňka Roušara (Matěj Hádek). Bez valných vyhlídek tu rodina a přátelé Ctirada s Josefem prožívají učiněné peklo, bez ohledu na věk nebo zdravotní stav. Intenzivní emoce, že?
Bez patosu, ale také bez emocí
Při adaptaci příběhu bratří Mašínů může jeden velmi snadno spadnout do patosu, kterému se tvůrčí tým evidentně snažil vyhnout, seč mu síly stačily. Dojemný dopis mrtvého otce Mašína zaznívá jen v útržcích, poprava Milady Horákové se zmiňuje jen slovem, smrt Gottwalda postavy vtipně oslaví, zatímco z rádia zní zprávy o tom, jak truchlí celá země.
Jen těžko říct, jestli se před patosem film neschovává až tak dobře, že mu chybí jakékoliv emoce. Mašínovi v Bratrech postupují jako (velmi dobře zahrané) postavy v počítačové hře. Vymyslí si úkol, dojdou na místo určení, splní úkol, vrátí se zpátky, vymyslí si další úkol, dojdou na místo a tak dál. Občas se něco na chvíli podělá, aby se to za dvě minuty mohlo vrátit do normálu.
Na rozdíl od některých vedlejších postav ty hlavní nikdy nepochybují o tom, jestli by tu svoji nemocnou matku měly nechat nebo co se stane s mladou Zdenou. Neptají se na nic, a to ani sami sebe navzájem. Nesmutní, netrápí se, nepláčou. Největší konflikt mezi bratry proběhne, když řeší, jestli je správné, že si matka našla nového přítele.
V několika scénách přitom náznaky citů vidíme. Když Mašínovi na útěku vzpomínají na svá oblíbená jídla a na bývalé dívky, jsou najednou lidštější. Emotivní je i nucená změna bydliště rodiny Mašínovy, citový vztah ke Zdeninu pianu nebo výslechy rodiny. I samotný závěr dokáže zasáhnout.
Škoda že se většina pozornosti upírá spíš k přestřelkám, schovávačkám a honičkám. Bratři neřeší žádný etický rozpor nebo vztahy, do kterých by bylo aspoň trochu možné se vžít. Dost možná je v tom limitují dvě hodiny filmu a mašínovský příběh a všechny jeho emoce by lépe dýchaly v dobře natočené minisérii (kterou by klidně mohl natočit stejný tým a nepochybně by nedopadla špatně).
Možná ale jenom ukazují, jak se protikomunistický sentiment a čvachtání v kolektivních traumatech postupně vyprazdňují.
Není miliarda filmů ze socíku málo?
Na trhu jsou totiž desítky filmů z dob socialismu. Od devadesátých let průběžně vznikají nostalgické komedie o tom, jak byl život vlastně hezký, i když se venku projížděly tanky, nebo čistě kritické filmy s šedivými úředníky v šedivých úřadech.
KVÍZ: Poznáš české true crime filmy a seriály podle jediného záběru?
2. října 2024 v 7:00
Divácké reakce totalitní dramata často opěvují se slovy, že to „aspoň není další letní romantická komedie s Langošem“. Navíc se ukazuje, že protikomunistický sentiment v nás stále existuje, byť se jeho podoby liší. Politické strany i kandidáti na sebe útočí svým (ne)členstvím ve straně nebo (ne)spoluprací s StB.
Naše kolektivní trauma pak v praxi vypadá tak, že se v prime time vysílají lepší či horší dramata „ze socíku“, lidem se líbí a vyplatí se natočit další. Filmy pokrývající současná témata se pak schovávají, obrazně řečeno, na Dvojce ve čtvrtek odpoledne, v horším případě o nich po uvedení na festivalech nikdo znovu neuslyší. Zatímco se současná česká literatura postupně dostává do knihoven i s aktuálními tématy, film si pravděpodobně bude muset ještě počkat. Nejspíš ještě dlouho.
I proto, že na každé dva filmy doslova s jakoukoliv tematikou, které Česko pošle bojovat o Oscary, připadá přibližně jeden a půl filmu, v němž se určitým způsobem vykresluje totalita. A prosím, buďme sami k sobě upřímní. Pokud se k ní nepřidává nic jiného (například sexualita v Šarlatánovi), naše minulost už prostě nikoho kromě části lidí z Česka nezajímá. A zajímat nebude. Bez ohledu na to, jak zarputile se budeme snažit předstírat opak.
Nechci žádným způsobem zjednodušovat kolektivní trauma. Naopak bychom se možná měli zamyslet nad tím, jestli se tak častým opakováním protibolševických snímků a vyprávěním více či méně zásadních dílčích příběhů důležitost historické message neošoupává jako obnošené tesilky. A jestli apel na svobodu svou všudypřítomností nemění svoje osobnosti na vyprázdněné symboly.
Bratři jsou nevinní
Film Bratři rozhodně není příčinou tohoto problému a je logické, že v podhoubí výše popsaného sentimentu vznikl. Nikdo ze štábu nemůže za to, že je akademie poslala bojovat o Oscara, a nezaslouží si ani vinu za to, že se u nás často a rádi dojímáme sami nad sebou.
Navíc je velmi hezky natočený, herci a herečky hrají dobře, akční scény jsou většinou doopravdy akční a práce s rozklepanou a místy rozostřenou kamerou snímek vyzdvihne z průměru. Jestli nebudeš mít co dělat a nevadí ti, že kromě náznaku rodinných hodnot a boje proti totalitě a nesvobodě nedostaneš v Bratrech žádný přílišný přesah, klidně na ně zajdi.
Upřímně, jestli se nakonec dostanou do užšího výběru, minimálně z řemeslného hlediska se nebude za co stydět. Jen je škoda, že z nich nakonec nevznikl napínavější a syrovější thriller nebo drama, kde mezi sebou budou mít postavy nějaký vztah. A že se v Česku současnost pořád tak úplně neprožívá.
Scénář: Marek Epstein
Hrají: Oskar Hes, Jan Nedbal, Tatiana Dyková, Adam Ernest, Stefan Konarske, Karolína Lea Nováková, Matěj Hádek, Matyáš Řezníček
