Tak vzdálené a možná tak blízko. Cestování časem je koncept, který byl ústředním motivem nejednoho sci-fi a i tak nás stále fascinuje. Vědci se nyní na problematiku podívali a podali vysvětlení, jestli je to možné.
Možná jsi fanouškem britského seriálu Pán času (Doctor Who), ve kterém se humanoidní mimozemšťan zvládne přemisťovat v čase pomocí tzv. Tardisu v podobě policejní budky. Podobné přesuny jsou a nejspíš i zůstanou v mezích fantasy žánru. Avšak koncept cestování časem by brzy mohl být možný alespoň teoreticky.
Jak píše BBC, začíná to už u teorie relativity Alberta Einsteina. Nejenže popsal prostor, čas, hmotu a gravitaci, ale také zjistil, že tok času není stálý, ale že se může zrychlovat, nebo naopak zpomalovat. Vezměte si obyčejné cestování. Můžete jet rychle nebo pomalu a máte pohyb v čase, který se mění. Aby však byl posun času signifikantní, bylo by potřeba dovršit minimálně rychlosti světla.
Místo, kde čas plyne pomaleji, je například černá díra. Má to co dočinění se silným gravitačním polem. „Vaše hlava stárne rychleji než vaše nohy, protože zemská gravitace je silnější u vašich nohou,“ uvedla pro BBC astrofyzička Emma Osbourne. A i když si těchto rozdílů nejsme schopni běžně všimnout, některé profese se s nimi vypořádat musí. Třeba ty, které kalibrují satelity pro GPS.
Čas ve vesmíru totiž běží rychleji než na Zemi. Kdyby se satelity nekalibrovaly, Mapy Google by měly každý den odchylku deseti kilometrů, dodala Osbourne.
Dopředu v pohodě, dozadu zas tak moc ne
Z vědeckého hlediska to tedy znamená, že cestování do budoucnosti je nejen reálné, ale v blízké budoucnosti i proveditelné. Stačí cestovat rychlostí světla nebo trávit čas v silném gravitačním poli. Žádný stroj času není třeba. Avšak vrátit se do minulosti, to je jiná.
Odborníci neříkají, že je to nemožné. Spíše tvrdí, že nemáme dostatek znalostí k tomu, abychom mohli potvrdit jakoukoliv teorii hovořící o možnosti cestovat zpátky v čase. I díky relativitě však teorie každopádně existují.
Jedna mluví o tom, že by čas mohl být jako složený kus papíru, skrze nějž lze prorazit „tunel“. Něco podobného jsi mohl*a sledovat třeba v Interstellaru. Další je matematická křivka Kurta Gödela z roku 1949, jenž hovořil o „uzavřené křivce podobné času, která by se vracela sama do sebe“. Člověk, který jde po cestě, se nakonec ocitne ve stejném čase a místě, kde začal. Tato teorie se však zdá nepravděpodobná hlavně proto, že nevíme, zda nějaké takové místo ve vesmíru existuje. A vyrobit jej neumíme. Zatím.
Kvantová mechanika a retrokauzalita
Nutné je ale také nezapomenout na teorii kvantové mechaniky, která nechává relativitu s velkými objekty za sebou a soustřeďuje se na pohyb mikroskopických částic. Existuje totiž tzv. nelokálnost, tedy skutečnost, že kvantové objekty nemusí být lokalizované v jednom jediném místě. Jejich změna může mít vliv na jinou „ovlivněnou“ částici jinde.
Vědcům dělá nelokálnost vrásky hlavně proto, že kdybychom chtěli, aby byl účinek přenosu okamžitý, potřebovali bychom, aby se tak stalo minimálně rychlostí světla, uvedla Emily Adlam z Chapman University. Kdyby se tak stalo, vyslal by se signál do budoucnosti, kde by se otočil a vrátil zase zpátky do současnosti. Pro nás by to bylo okamžité, v praxi by ovšem šlo o cestování časem.
Tím se otíráme o retrokauzalitu, tedy koncept, podle něhož by události v budoucnosti ovlivnily minulost. To ale není ve vědním prostředí moc dobře přijímáno, jelikož čas neustále vnímáme jako linku, v níž se události odehrávají přímo. Jedná se ale o tak neprozkoumanou vědní disciplínu, která je ještě k tomu problematická, že akorát vyvolává dlouhé a méně konstruktivní debaty.
Zdá se tak, že do budoucnosti se budeme moci posunout. Ale co se jednou stane, to si už vícekrát neprožijeme.
