Viděli jsme nejnovější film legendárního amerického režiséra.
Po osmi letech přichází Michael Mann do kin s životopisným sportovním dramatem o Enzu Ferrarim, natočeným podle románu Brocka Yatese. Závodníka a zakladatele legendární italské automobilky ztvárnil populární Adam Driver (BlacKkKlansman, House of Gucci).
Pokud však čekáš, že Ferrari bude něco jako Rush nebo Le Mans '66, musíme tě hned zkraje zklamat. Nový film od režiséra Miami Vice nebo Aliho je prvním velkým zklamáním letošního roku. Postrádá totiž autenticitu i identitu. Místo toho, aby tě nadchl, tě nejprve donutí usnout.
Tvrdý lídr s problémy
Příběh filmu začíná v roce 1957, kdy se automobilové impérium Ferrari ocitlo v krizi a hrozil mu bankrot. Tvrdý vůdce se navíc musel vyrovnat se ztrátou syna Dina a před svou ženou Laurou (Penélope Cruz) skrývat milenku Linu (Shailene Woodley) a jejich nemanželské dítě.
Navíc schytával kritiku všech médií za to, že údajně riskoval životy svých konkurentů a měl na svědomí několik plačících vdov. Přesto se snažil udržet kolos při životě a vydal se na závod Mille Miglia na 1000 mil napříč Itálií s novým nadějným jezdcem Alfonsem De Portagem (Gabriel Leone).
Sledujeme období, kdy byla úmrtnost jezdců extrémně vysoká. Jízda v tehdejších vozech byla sice velmi adrenalinová, ale také opravdu nebezpečná a dost zrádná. Enzo si to včas uvědomil, a tak se rychle stáhl z pozice závodníka a postavil kolem sebe „zeď“, aby v případě ztráty dalších přátel nemusel truchlit.
Jen pár silných scén
Na to, jak bouřlivou dobu si tvůrci vybrali, zvolili asi nejnudnější způsob vyprávění. Pokud jsi tento typ filmu viděl*a, budeš si při sledování představovat, co by s podobným námětem udělali režiséři jako Ridley Scott, Martin Scorsese, Christopher Nolan nebo Ron Howard.
Protože na 130minutové drama jsou pouhé tři silné, výborné scény žalostně málo. Ferrari působí od prvních minut rozpačitě. Naprosto podivné záběry a nesmyslné kompozice připomínající studentský film a chaotický střih začnou okamžitě iritovat, stejně jako zbytečné a klišovité velké detailní záběry na zamračené tváře Enza a Laury ve chvílích, kdy jsme ještě nenašli důvod se s nimi ztotožnit a dostatečně se do nich vcítit.
Slabé efekty a nulová práce s emocemi
Scény na trati jsou sice dynamické a zábavné, ale nenabízejí žádné ozvláštnění, což by u mnoha podobných filmů opravdu měly. Zvlášť když na režisérské stoličce sedí takový velikán, jako je Michael Mann, který má na kontě skvosty jako Heat, Collateral nebo naprosto strhující životopisné drama Veřejní nepřátelé.
Když víš, co Mann umí, místy nebudeš chápat, jak je možné, že se upsal právě tomuto filmu. Přestože se jedná o blockbuster, vizuálně působí jako béčkový film se slabými efekty a maskami. Nemluvě o tom, že ve chvílích, kdy se má zaříznout pod kůži, nechává diváka naprosto chladným.
Zpracování emocí vůbec nefunguje tak, jak by mělo. Vypjaté hádky mezi Enzem a Laurou jsou spíše směšné a nucené. To je také důsledek rozporuplnosti tvůrců, kteří jako by nevěděli, co chtějí filmem říct. Nevědí, zda chce být Ferrari rodinným komediálním dramatem o ztrátách a tajemstvích, nebo napínavou akční jízdou. Nakonec však není ani jedním, ani druhým.
Po povrchu
Scenárista Troy Kennedy-Martin jako by nevěděl, zda se chce více zaměřit na Ferrariho záletnictví a vnitřní boj, nebo na život jeho řidičů a nástrahy, které s sebou přináší závodění. Snažil se vtěsnat vše do jednoho, a proto podle očekávání jen klouže po povrchu.
Dalším problematickým faktorem jsou herci. De Portagův výkon je naprosto nevýrazný, ale je pravda, že jeho postava sama o sobě nedostává zdaleka tolik prostoru, aby se dokázala pořádně vcítit do svých pocitů a pochopit vztah se svou novou láskou.
Hraje tu skvělá Sarah Gadon (Nepřítel, Černý medvěd) a my vidíme jen další nevyužitý potenciál, protože se ve filmu objeví celkem na pět minut a řekne dvě věty. A Shailene Woodley je tu spíš do počtu.
Naštěstí je Driver standardně dobrý a díky němu dostáváme docela slušný obrázek o tom, jaký Enzo Ferrari skutečně byl, ať už jako muž, manžel, nebo šéf, ale na Oscara to rozhodně není. Nejlepší a nejvěrohodnější výkon však paradoxně podává Penélope Cruz. Ta pravděpodobně urve minimálně nominaci na pozlacenou sošku.
Přestože Mannova novinka není vysloveně špatná, řadí se bohužel k nejslabším kouskům v jeho filmografii.
